V hloubce téměř tří kilometrů byl objeven zvláštní druh organismu, který nemá vyvinuty oči, ústa ani žaludek. Živí se tukem a jejich larvy si dokáží volit pohlaví. Pokud larva narazí na kost, stanese se z ní samice. Pokud přistane na samici, změní se v samce.
Zoologická charakteristika červa Osedax (v překladu „hltač kostí“)
Kmen: Annelida
Třída: Polychaeta
Řád: Canalipalpata
Čeleď: Siboglinidae
Rod: Osedax
Velikost těla: délka samic 2-7 cm, délka těla samců je 200 mikrometrů
Lokalita nálezu: záliv Monterey, Kalifornie, USA.
Oblast rozšíření: není známa
Z vajíčka se líhne plovoucí kulová trochofora. Dospělý samec se vzhledově od původní trochofory mnoho neliší. Její kulovitý zbytek je stále zachován a pro názornost je označen pomocnou červenou linkou. Žlutým kroužkem je označen zbytek žloutkového vaku. Foto: Greg Rouse / S. Australian Museum / Univ. of Adelaide.
Největší samice červa, jakou se dosud podařilo vylovit, byla dlouhá jako ukazováček a její tloušťka byla srovnatelná s tužkou. Červ má vnější část trubice krytou hlenem, pod ním je stěna s muskulaturou. Z trubicové části vypouští červ svoje oplodněná vajíčka. Sem také samice nasává samce, aby zde žili a starali se o oplodnění vajíček. Samci vypouští spermie, které ve vejcovodu soutěží o oplodnění vajíčka. Zatímco samci žijí v rourkovité části, vlastní vajíčka se tvoří ve vaječnících. Jsou to velké vaky kde vejce postupně dozrávají, vaky s vejci jsou uloženy v části, která je zanořena do kosti. Vnější plášť vaků je opouzdřen tkání obsahující bakterie. Tato tkáň se symbiotickými bakteriemi vybíhá do stran a tvoří jakési kořeny. Prorůstá kost podobně jako kořeny rostlin půdu.
Bakterie v červích kořenech pomáhají rozložit tuk obsažený v kostech a předat živiny čevu. Jak spolu bakterie a červ komunikují a jak dochází k přenosu živin zůstává zatím záhadou. Ví se jenom, že červi mají na svém horním konci červené a červenobílé struktury podobné peří, nazývané tykadla. Červenou barvu tykadel způsobuje hemoglobin a jím zachycený kyslík, který tykadla z vody vychytávají a zajišťují jeho dostatek jak pro samotného červa, tak pro symbiotické bakterie v jeho kořenech.
Tělo velryby dopadlo na dno podmořského kaňonu několik měsíců před tím, než tyto zbytky vědci nalezli. Velká hloubka, do které tělo dopadlo, jej ochránila. Jinak by jej spořádali slepí podmořští žraloci a hejna hladových ryb. Obrázek kostry s vysokým rozlišením.
Jakmile vědci dostali pomocí robotického ramene kousek kosti s jejím obsahem na palubu výzkumné lodi, Vrijenhoekovi okamžitě blesklo když uviděl hlenovité rourky klimbající se na kousku kosti. Věděl, že uhodil hřebík na hlavičku a že znovu narazil na organismus se kterým se setkal v roce 1995, kdy Vrijenhoek a tým specialistů vedený Craigem Smithem z Havajské university našli podobné rosolovité rourky, ale ne červy. Tehdy nazvali živočicha, který jim svým vzhledem připomínal něco z nosu „zelenou nudlí“. Teprve nyní si mohl být jistý že učinil objev, protože předtím měli jen část živočicha. Nyní když měl Vrijenhoek červa celého, rozběhly se výzkumné práce plným tempem. Během týdne rozbor DNA potvrdil, že se nejedná o žádného dosud známého červa a spolu s dalšími analýzami vytvořili pro jeho zařazení nový rod: Osedax z čeledi Siboglinidae.
Rod Osedax má hned dva druhy. Červeno bíle proužkovaný chochol, který vystrkuje menší z červů náležející k druhu Osedax frankpressi kontrastuje s uniformním červeným chocholem většího z obou červů, zařazeného do druhu Osedax rubiplumus.
Zakrslí samci
Vědci vytvořili nový rod, který v překladu znamená „hltač kostí“, prakticky jen pro samičí část populace červa. Pouze samice se totiž živí kostmi. Mikroskopičtí dospělí samci se na hodování na kostech nijak nepodílejí. Nicotní, dvě desetiny milimetru velcí samci se živí z vnitřního vaječného žloutku - tukovými zbytky z vajíčka, ze kterého se vyvinuli. Dospělí samci se mnoho neliší od svého larválního stadia. Navíc mají jen několik chloupků na hlavové části a háčky na zadečku. Velikostní rozdíl mezi samcem a samicí, v rámci jednoho druhu, patří k největším na Zemi. Tento pohlavní dimorfismus je zvláště překvapivý, protože samci žijí uvnitř těla samic. Samec červa Osedax frankpressi je 0.2 mm dlouhý a spermie tvoří ve střední části svého těla. Jeho tělo obalují zbytky vaječného žloutku, kterými se živí.
Samce si chovají samice ve svých útrobách a zde také samci uvolňují ze svých spermiových vaků spermie. Ty, poté co jsou vypuštěny, soutěží se spermiemi ostatních samců v oplodnění vajíček, které se pohybují vejcovodem směrem k jeho konci. Pouť oplodněných vajíček tělem červa končí v ústí na jeho opeřeném konci. Největší samice, kterou vědci dosud zkoumali, nasála a pak ve svých útrobách „vlastnila“ 111 samců.
To, že samice červa všech velikostí jsou plná vajíček vede vědce k závěru, že tento druh rychle roste a že tvoří co možná nejvíce vajíček, aby se mohl co nejvíce a co nejdále rozšířit. Tato strategie vyplývá z zřejmě z nutnosti, protože tento druh se živí jen na zbytcích koster velryb. Jakmile je kostra velryby zkonzumována, všichni červi na ní zahynou. Aby tento rod mohl vůbec přežít, musí kolonie červů, ještě předtím než uhyne, vyprodukovat tolik vajíček, aby alespoň některé z vyvinutých larev měly možnost najít v oceánu další chcíplou velrybu. Vzhledem obrovským prostorám oceánu a počtu pravděpodobnosti náhodného setkání, to vyžaduje ohromné množství oplodněných vajíček.
Po prostudování vzorků DNA červů, pasoucích se na kostech velryb, došli vědci k závěru, že tito červi jsou příbuzní červům, kteří žijí na dně oceánů poblíž hydrotermálních pramenů. Oba druhy také získávají živiny za pomoci symbiotických bakterií.
Další DNA analýza přinesla další překvapivé poznatky. Tak například variabilita mitochondriální DNA (u té se soudí, že se mění jen s malou a relativně konstatntní rychlostí) ukázala, že tento nový červí druh se vyvinul (neboli měl společného předka) před 42 miliony let. To znamená že na sebe nenechal dlouho čekat a že vznikl ve stejné době, kdy se poprvé na Zemi vyvinuly velryby.
Genetická rozmanitost těchto červů zase svědčí o tom, že je to aktivně se rozvíjejcí populace, která představuje stovky tisíc jedinců v populaci. Nevěděli jsme o nich pouze proto, že byli dosud lidským očím skryty v několika kilometrových hloubkách oceánu. To ale současně také znamená, že v těchto hloubkách musí být také mnoho uhynulých velryb.
Prostudování velrybího ostatku v Montereyském zálivu vedlo po roce a půl Vrijenhoeka a Goffrediho k závěru, že dva noví červi, nalezení na zbytcích kosti velryby jsou jen špičkou ledovce. Sami říkají: „ždibcem velrybího ocasu“, protože uhynulé velryby jsou obrovskými příděly potravy do jinak na živiny enormně chudého prostředí. Jedna uhynulá velryba tomuto prostředí mořské hlubiny poskytne tolik organického materiálu, jako by dané lokalitě poskytlo tisíc let přirozeného spadu organických mikro částic tzv. „mořského sněhu“ z povrchových vrstev vodních proudů. Specialista na velryby Craig Smith zjistil, že existuje celý ekosystém se stovkami různých živočichů, kteří se objevují tam, kde se vyskytne uhynulá velryba. Některým z těhto živočichů takový dar zaručuje přežití i desítku let, stejně jako je tomu u například právě objevených červů. U těchto červů je ještě jedno nej a sice je to poprvé, co u bakterií degradujících tuky byla pozorována symbiotická závislost.
Ikdyž zbytky uhynulých velryb byly pozorovány a studovány na mnoha místech planety, kalifornský případ je nejhlubší z nich. Hloubka 2 891 metrů vysvětluje, proč živočichové z této lokality nebyli ještě nikdy před tím spatřeni. Kromě kosti hltajících červů zde vědci zjistili, že na zbytcích tkání uhynulé velryby žijí čtyři až šest dalších neidentifikovaných, červům podobných, organismů. Ti na pečlivé prozkoumání zatím čekají. Vědcům se nejevili tak výjimeční jako červi Osedax, kteří nám ukázali dosud neznámou biodiverzitu a unikátní adaptaci života na mořskou hlubinu.