Jeden z hojně prodávaných elektrických vozíků na našem trhu je Invacare G50. Jeho hmotnost je 135 kg.

S nápadem přišel tým z Pittsburghské university, konkrétně Laboratoře Herl. Vozítku dali jméno PneuKřeslo (PneuChair) a hned si ho dali patentovat. Patent se vztahuje na  technologii pohonu stlačeným vzduchem. Řešení již známe ze vzduchem poháněných aut, jako například projektu AIRPod , MDI,... I když auta měla skýtat řadu výhod, moc se zatím neprosadila.

PneuChair je jednoduchost sama.

V případě našeho vozíku by tomu ale mělo být nyní jinak. Hlavním argumentem je totiž úspora hmotnosti. Navíc není potřeba složitá elektronika, což v praxi znamená menší poruchovost a  bezproblémový provoz v dešti. Výhodu čištění vapkou také netřeba rozvádět. 
Jak se nechal slyšet šéfkonstruktér Brandon Daveler, na vehiklu je vše tak jednoduché, že když se něco pokazí, většinu dílů, nebo těch zaměnitelných, seženete v místním železářství.

A hlavně, i s plnými nádržemi má jen 36 kg!

Doba potřebná k plnému natlakování je deset minut. U bateriových pohonů to je osm hodin. Hlavně ale tato technologie boduje co do hmotnosti. U klasických bateriových vozíků a skútrů se začíná někde okolo 130 kilogramů. Křesílko na vzduch z Pittsburghu má přitom neskutečných 36 kilogramů, a celé!

Brandon Daveler hlavní vývojář pneuvozítka (The Human Engineering Research Laboratories, University of Pittsburgh)

Čertovo kopýtko je v krátkém dojezdu. Na jedno natlakování má stávající verze ujet okolo pěti kilometrů. Zhruba tedy jednu třetinu vzdálenosti, kterou zvládají nejrozšířenější elektrická přibližovadla. V budoucnu by se měl tento parametr, díky zvýšení tlaku v kvalitnějších nádržích, vylepšit. Ale i za stávající situace by jmenovaný hendikep v řadě případů nemusel vadit.

Rory Cooper, elektroinženýr, absolvent California Polytechnic State University, má na svém kontě již padesát různých ocenění. Kromě toho, že je vedoucím vývojové aboratoře na University of Pittsburgh, jistí pozice i jako činovník v desítkách národních a mezinárodních spolků a institucí zabývajících se rehabilitační medicínou s cílem zapojit paralyzované do společnosti. (Kredit: Pitt)

Například v pečovatelských domech, nákupních střediscích, letištních halách,...

Vzduchový pohon má v rukávu několik es. Nízké pořizovacími náklady. Láci provozu. A ještě snadné a rychlé „dofoukání“ na jakousi nouzovku i když ne do pna, pak třeba i kompresorem v osobním autě. A pokud by se časem ještě v zábavních parcích, v okolí pamětihodností,... vybudovaly „čerpací stanice na vzduch“, nemělo by to chybu.

Pro zemičku s velkou průmyslovou tradicí a lidmi s šikovnýma rukama, by to nemusel být špatný tip k rozšíření výrobního programu. Kromě toho by i našim hendikepovaným, stejně jako těm ze sousedních zemí, slušelo, kdyby si mohli zajet i do akvaparků, na dovolené se brouzdat po pláži i tam, kde už stříkají slané vlny, nemuset se bát vyjet na ulici v dešti a obávat se, zda nějaký neomalený automobilista nevjede do louže tak nešetrně, až se začne pod sedačkou jiskřit. V případě zájezdů, a nemusí jít jen o ty letecké, mít sebou o metrák lehčí spoluzavazadlo také není k zahození. A dokonce, i když by došlo na nouzi nejvyšší a vše zůstalo jen na síle svalů, metrák rozdílu by tlačící osoba také ocenila.       
Není divu, že v Americe, kromě University, v zavádění PneuChair do praxe hodně angažuje i Úřad pro válečné veterány (U.S. Department of Veterans Affairs).

Literatura

University of Pittsburgh

V Bangladéši by Američané s patentováním asi nepochodili: