Velkým překvapením skončil zajímavý experiment, v kterém vědci vedení Thomasem Lufkinem ze singapurského Genome Institute studovali úlohu tzv. homeobox genů Hmx.  Mušky octomilky vlastní jen jednu verzi genu Hmx a ta jim zajišťuje správný rozvoj nervové soustavy. Savci, reprezentovaní v singapurských pokusech myší, mají dvě verze tohoto genu – Hmx2 a Hmx3. Ty se rovněž podílejí na tvorbě nervového systému, ale zároveň jim patří nezastupitelná role při vzniku vnitřního ucha.
Vědci nejprve narušili myším formování nervového systému mutací genů Hmx2 a Hmx3. Samozřejmě přitom utrpěla i stavba vnitřního ucha. Když pak myším podstrčili místo „nabouraných“ vlastních genů Hmx2 a Hmx3 gen drozofily Hmx, dočkali se kromě očekávaného vylepšení vývoje nervového systému i výrazné nápravy ve stavbě vnitřního ucha. Gen mouchy tedy zvládá v myši to, k čemu ho moucha nikdy nepotřebovala.
„Vůbec jsem nečekali, že by gen fungoval u myší tak dobře,“ přiznal Lufkin.
Experiment znovu podtrhl fakt, že během evoluce pozemské formy života rády využívají staré věci pro nové účely. My si obvykle představujeme získání nové vlastnosti jako důsledek mutace, tedy změny v genu, která pak vyvolá změnu kódované bílkoviny. A od nové bílkoviny k nové funkci těla už není v našich představách tak daleko. Lufkinův experiment nám však připomněl, že nové funkce může organismus získat i tak, že donutí své stávající geny k práci na pro něj dosud krajně neobvyklých místech.
V této souvislosti se nabízí připomínka urputné snahy, s jakou se snažíme srovnáváním genomu člověka a šimpanze odhalit, co z nás dělá lidi. Kde jsou ty geny, které lidem dovolují vynalézat kolo nebo žárovku, skládat hudbu k baletu Labutí jezero nebo napsat Krále Leara? Co chybí šimpanzům, že nic z našich skvělých kousků neovládají? Možná mají šimpanzi všechny (nebo aspoň většinu) „lidských“ genů dávno „na skladě“ – jen je nedokázali expedovat v zapnutém stavu do těch správných částí těla, především asi do mozku. 



Kde má uši? V genech!

Jak že je to v songu těchto pánů? „Neodkládej staré věci pro nové, možná mají paměť jako slonové…“ Evoluce se imperativem Svěrákova verše řídí dávno.

Existuje podezření, že Svěráka inspirovala k verši dosud nezveřejněná práce o homeoboxech významného českého evolučního biologa Járy Cimrmana, který se tvorbou ušatých much zabýval, když dlel na Konopišti jako vychovatel dětí následníka rakousko-uherského trůnu.

Pramen: Developmental Cell