Největšími suchozemskými živočichy v dějinách života na Zemi byli nepochybně druhohorní sauropodní dinosauři, z nichž někteří dosahovali délky kolem 40 metrů a hmotnosti přesahující 80 metrických tun. Takovým rozměrům nemohl konkurovat žádný z vědecky popsaných dříve či později žijících obratlovců, a to včetně největších známých kenozoických savců. Přesto stojí za zmínku i savčí velikostní rekordman na suché zemi, ohromný bezrohý nosorožec rodu Paraceratherium. Tito obří lichokopytníci obývali oblasti jihu Eurasie v období třetihorního oligocénu, asi před 34 až 23 miliony let, a byli zřejmě velmi úspěšným rodem megaherbivorů.

Paraceratéria výrazně překonávala velikostí i největší dnešní slony a byla větší než všichni známí pravěcí chobotnatci, a to pouze s jednou možnou výjimkou (kterou byl asijský pleistocénní slon Palaeoloxodon namadicus s odhadovanou hmotností až 22 tun).[1] Velcí jedinci paraceratérií však mohli teoreticky překonat i tuto hmotnost. Ale nepředbíhejme, k velikosti tohoto živočicha se v článku ještě vrátíme. Rodové jméno Paraceratherium („jako bezrohé zvíře“) odkazuje k rodu Aceratherium, miocennímu nosorožci z Eurasie a Afriky, který byl dříve považován za blízce příbuzný druh.[2] Taxonomie tohoto pravěkého savce je ale velmi spletitá – v průběhu doby dostalo několik jiných rodových názvů, konkrétně Baluchitherium, Indricotherium a Dzungariotherium. Ty jsou často v populární i odborné literatuře používány, což vede k jistým zmatkům. Neexistují ale žádné kompletněji dochované exempláře, proto většina paleontologů nyní pokládá zmíněná rodová jména za mladší synonyma k rodu Paraceratherium. Obvykle bývají uznávány čtyři platné druhy tohoto rodu, P. bugtiense, P. transouralicum, P. prohorovi a P. orgosensis. Je ale možné, že v určitých případech způsobuje anatomické odlišnosti mezi těmito předpokládanými druhy pohlavní dimorfismus a některé domnělé druhy si zase časem možná vyslouží vlastní rodové jméno. Zmatenou taxonomickou situaci u tohoto rodu způsobuje zejména fakt, že fosilie těchto tvorů byly během 20. století objevovány průběžně sovětskými, čínskými i západními (americkými) paleontology a jimi publikované výsledky, psané ve vlastním rodném jazyce, často zcela unikly pozornosti těch druhých.[3]

 

První známé fosilie paraceratérií byly objeveny již roku 1846 na území dnešního Pákistánu britským vojákem jménem Vickary.[4] V té době však ještě nikdo netušil, o jakého tvora se mohlo jednat. Nejstarší objev již vědecky rozeznaných fosilií tohoto tvora pak byl učiněn rovněž v oblasti tehdejšího Balúčistánu v letech 1907 až 1908, tentokrát britským geologem jménem Guy Ellcock Pilgrim (1875-1943). Následující objevy z roku 1910 pak již vedly ke stanovení nového rodového jména Paraceratherium o rok později.[5] Další významné objevy byly následně učiněny například také Američany ve 20. letech v mongolské Gobi[6] a domácími paleontology v 70. letech v Číně[7]. Jak se ukázalo, paraceratéria byla skutečně bezrohými nosorožci, patřícími do čeledi Hyracodontidae a podčeledi Indricotheriinae. Byli tak zástupci jedné ze tří velkých skupin nosorožcovitých lichokopytníků, kteří byli v průběhu paleogénu i neogénu mnohem rozšířenější a rozmanitější než dnes. Postupně vytvořili formy o velikosti psa až právě zmíněného paraceratéria, tedy největšího známého suchozemského savce vůbec. Jak velcí tedy tito oligocénní nosorožci byli? Přesné rozměry samozřejmě neznáme, protože nebyla objevena žádná kompletní kostra. Původní odhady hmotnosti jdoucí až k 30 metrickým tunám byly zřejmě přehnané, dnes se nejvyšší odhady pohybují v rozmezí 15 až 20 tun, ale realistické jsou ještě i nižší odhady na úrovni 11 tun.[8] Délka těla byla americkými vědci Grangerem a Gregorym v roce 1936 odhadnuta na 8,7 metru[9], později je ale sovětská paleontoložka Vera I. Gromovová snížila na pravděpodobnější hodnotu 7,4 metru. Výšku v kohoutku u paraceratéria odhadli stejní Američané na 5,25 metru, jejich krajan Gregory S. Paul v roce 1997 udává mírně nižší údaj 4,8 metru.[10] Ve své studii o krcích sauropodních dinosaurů odhadli Taylor a Wedell v roce 2013, že krční část páteře paraceratéria mohla být dlouhá asi 2 až 2,5 metru.[11] Dosud objevené stehenní kosti paraceratérií měří na délku asi 1,5 metru, takže delší jsou pouze odpovídající kosti velkých dinosaurů a některých obřích chobotnatců. Lebka paraceratérií je dlouhá až 1,3 metru a u báze široká přes 61 centimetrů. Největším druhem byl zřejmě P. orgosensis známý ze severozápadní Číny, jehož zuby jsou až o 25 % větší, než zuby geograficky rozšířenějšího druhu P. transouralicum.[12] Každopádně můžeme předpokládat, že paraceratéria se již hodně přiblížila k jakési pomyslné velikostní hranici pro býložravé savce.[13]

 

O inteligenci těchto obrů samozřejmě nic nevíme, ale jistou informaci podává relativní velikost mozku v poměru k délce lebky. U paraceratérií totiž činí délka mozkovny jen 8 % délky lebky, zatímco u současných nosorožců indických je to více než dvojnásobek (kolem 17,7 %).[14] Vědci předpokládají, že hlava mohla být vybavena velkýma ušima a pohyblivým pyskem, který pomáhal při krmení. Chemická analýza jejich vysokých zubních korunek potvrdila, že hlavní potravou mohly být měkké listy, rostoucí na stromech a keřích, ke kterým se paraceratéria dostala lépe (a dosáhla výše) než menší býložravci.[15] Dá se předpokládat, že pravěcí obři měli velmi dlouhý zažívací trakt a stejně jako jejich vzdálení příbuzní koně, tapíři a nosorožci potřebovali zkonzumovat velké množství potravy, ze které měli relativně malý energetický výtěžek. Vzhledem k jejich rozměrům tak u nich krmení nejspíš představovalo nejvýznamnější náplň dne. Problémem u nich stejně jako u sauropodů mohlo být riziko přehřátí za horkého slunečného dne, je tedy možné, že paraceratéria upřednostňovala setrvání v lesních porostech a jiných místech s dostatkem stínu. Dlouhé sloupovité nohy jim sice neumožňovaly vyvinout vysokou rychlost pohybu, zato ale efektivně zdolávala velké vzdálenosti při hledání potravy.[16] Dospělé paraceratérium mohlo mít teritorium o rozloze kolem 1000 km² a dokázalo se přesouvat na vzdálenosti stovek nebo snad i několika tisíc kilometrů. Rozšíření tohoto rodu bylo skutečně značné, zahrnovalo území současné Číny, Mongolska, Indie, Pákistánu, Kazachstánu, Gruzie, Turecka, Rumunska, Bulharska a Balkánského poloostrova. Dá se předpokládat, že se tito velcí savci mohli dožívat vysokého věku, snad i kolem 80 a více let. Příčina vyhynutí paraceratérií není zcela zřejmá, pravděpodobně však šlo o kombinaci více faktorů.[17] Po zhruba 11 milionech let existence se jim mohla stát osudnou změna klimatu, pomalá reprodukce nebo dokonce invaze chobotnatců gomfotérií z Afriky. Gomfotéria zřejmě dokázala změnit podmínky životního prostředí paraceratérií postupným ničením lesních porostů, které byly hlavním a preferovaným životním prostředím obřích nosorožců.[18] Na mláďata paraceratérií snad mohli útočit větší dravci, jediný dostatečně velký predátor pro útok na dospělého jedince byl ale krokodýl Crocodylus bugtiensis, který dosahoval délky až přes 10 metrů. Vyhynutí nádherných savčích obrů bylo každopádně událostí, jíž dnes můžeme jen litovat. Stačí si představit, jaké by bylo obdivovat dvacetitunová paraceratéria v zoologických zahradách…

 

Psáno pro Dinosaurusblog a osel.cz

 

Short English Summary: Paraceratherium was a giant hornless rhinoceros and one of the largest terrestrial mammals of all time. It lived during the Oligocene epoch and inhabited Eurasia between what is now China and the Balkans. It has a very complex taxonomic history.

 

Odkazy:

https://en.wikipedia.org/wiki/Paraceratherium

https://fossilworks.org/bridge.pl?a=taxonInfo&taxon_no=43161

https://www.prehistoric-wildlife.com/species/p/paraceratherium.html

 

 

---

 

[1] Larramendi, A. (2016). „Shoulder height, body mass and shape of proboscideans“. Acta Palaeontologica Polonica. 61. doi:10.4202/app.00136.2014

[2] Tao Deng, Rattanaphorn Hanta and Pratueng Jintasakul (2013). „A new species of Aceratherium (Rhinocerotidae, Perissodactyla) from the late Miocene of Nakhon Ratchasima, northeastern Thailand“. Journal of Vertebrate Paleontology. 33 (4): 977–975. doi:10.1080/02724634.2013.748058

[3] Manias, C. (2014). „Building Baluchitherium and Indricotherium: Imperial and International Networks in Early-Twentieth Century Paleontology“. Journal of the History of Biology. 48 (2): 237–78. doi:10.1007/s10739-014-9395-y

[4] Prothero, D. (2013). Rhinoceros Giants: The Palaeobiology of Indricotheres. Indiana: Indiana University Press. ISBN 978-0-253-00819-0 (str. 35-52)

[5] Forster-Cooper, C. (1911). „LXXVIII.—Paraceratherium bugtiense, a new genus of Rhinocerotidae from the Bugti Hills of Baluchistan.—Preliminary notice“. Annals and Magazine of Natural History Series 8. 8 (48): 711–716. doi:10.1080/00222931108693085

[6] Osborn, H. F. (1923). „The extinct giant rhinoceros Baluchitherium of Western and Central Asia“. Natural History. 3. 23: 208–228.

[7] Zhan-Xiang, Q. (1973). „A new genus of giant rhinoceros from oligocene of Dzungaria, Sinkang“. Vertebrata PalAsiatica. 11. 2: 182–191.

[8] Fortelius, M.; Kappelman, J. (1993). „The largest land mammal ever imagined“. Zoological Journal of the Linnean Society. 108: 85–101. doi:10.1111/j.1096-3642.1993.tb02560.x

[9] Granger, W.; Gregory, W. K. (1935). „A revised restoration of the skeleton of Baluchitherium, gigantic fossil rhinoceros of Central Asia“. American Museum Novitates. 787: 1–3.

[10] Paul, G. S. (1997). „Dinosaur models: The good, the bad, and using them to estimate the mass of dinosaurs“. Dinofest International Proceedings: 129–142.

[11] Taylor, M. P.; Wedel, M. J. (2013). „Why sauropods had long necks; and why giraffes have short necks“. PeerJ. 1: e36. doi:10.7717/peerj.36

[12] Prothero, D. (2013). Rhinoceros Giants: The Palaeobiology of Indricotheres. Indiana: Indiana University Press. ISBN 978-0-253-00819-0 (str. 67-86)

[13] Clauss, M.; Frey, R.; Kiefer, B.; Lechner-Doll, M.; Loehlein, W.; Polster, C.; Rössner, G. E.; Streich, W. J. (2003). „The maximum attainable body size of herbivorous mammals: Morphophysiological constraints on foregut, and adaptations of hindgut fermenters“. Oecologia. 136 (1): 14–27. doi:10.1007/s00442-003-1254-z

[14] Granger, W.; Gregory, W. K. (1936). „Further notes on the gigantic extinct rhinoceros, Baluchitherium, from the Oligocene of Mongolia“. Bulletin of the American Museum of Natural History. 72: 1–73.

[15] Martin, C.; Bentaleb, I.; Antoine, P. -O. (2011). „Pakistan mammal tooth stable isotopes show paleoclimatic and paleoenvironmental changes since the early Oligocene“. Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology. 311: 19–29. doi:10.1016/j.palaeo.2011.07.010

[16] Sen, S.; Antoine, P. O.; Varol, B.; Ayyildiz, T.; Sözeri, K. (2011). „Giant rhinoceros Paraceratherium and other vertebrates from Oligocene and middle Miocene deposits of the Kağızman-Tuzluca Basin, Eastern Turkey“. Naturwissenschaften. 98 (5): 407–423. doi:10.1007/s00114-011-0786-z

[17] Prothero, D. (2013). Rhinoceros Giants: The Palaeobiology of Indricotheres. Indiana: Indiana University Press. ISBN 978-0-253-00819-0 (str. 107-121)

[18] Putshkov, P. V. (2001). „“Proboscidean agent“ of some Tertiary megafaunal extinctions“. Terra degli elefanti Congresso internazionale: the world of elephants: 133–136.