Kognitivní funkce

Jejich prostřednictvím vnímáme svět. Reagujeme na to, co se kolem nás děje a díky jim zvládáme řešit úkoly, které před nás život staví. Do češtiny se někdy překládají jako  poznávací funkce. Považují se, ne-li za hlavní, tak za jednu z hlavních oblastí psychiky. Není proto divu, že se vědci už dlouho snaží přijít na jejich sídlo. Žádné centrum se jim ale najít nepodařilo. Jakoby si evoluce ověřila, že když je potřeba řešit věci efektivně, než něco svěřit nějakému ministerstvu, je lepší to nechat na místní samosprávě. A tak nejspíš právě proto i s pomocí magnetické rezonance, místo nějakého hlavního stanu, nacházejí neurologové jen řadu lokalit rozesetých po všech koutech mozku. Zpočátku jsme kognitivitu pokládali za naší výsadu a řadou testů jsme ji ověřovali na našich ratolestech. Někoho pak napadlo testy na dětskou chytristiku, nechat řešit zvířata. To se nemělo stát. V některých paměťových testech nejen, že jsou na tom šimpanzi lépe než děti, ale hravě strčí do kapsy i nás, dospělé.  Pak se ukázalo, že si v těchto testech obstojně vedou i pernatci, zvláště ti z Nové Kaledonie. Korunu tomu všemu loni nasadili čmeláci. Není to ale tak nepochopitelné, jak se to rádo presentuje. Jednoduše proto, že všichni se potřebují nějak živit a neustále se měnící podmínky prostředí nutí k myšlení všechny tvory. Proto by nás nemělo posadit na sedací hrboly, že i hmyz zvládá řešit problémy, se kterými se nikdy setkat nemohl a že si úspěšnou strategii zapamatují.

Nejen čmeláci a včely ale i vrubouni

Je dobře známo, že včely si v orientaci vypomáhají postavením Slunce a polarizovaným světlem oblohy. O jazyku včel, jejich tancích, kterými se domlouvají  na zdroji pylu a nektaru, slyšel jistě každý. Pokus s rozdvojující se chodbičkou, v níž se jim pomocí obrazců signalizuje správný směr k potravě ukázal, že umí také počítat. Když jim naváděcí tabule opatřili vzorem sestávajícím ze dvou, tří a čtyř symbolů  (jedno zda červenými puntíky, nebo žlutými citrony), včely zvládaly počty do čtyř. Všeobecně se proto soudí, že umí počítat do pěti. K rozhodnutí o přesunu roje ale bývá zapotřebí hlasů patnácti volitelů, takže do kolika vlastně umí počítat, je otázkou.

 

Hloupé by bylo za hloupé počítat brouky, kterým hezky česky říkáme hovniválové. Jeden z nich, zvaný Pachysoma endroedyi, při svém pobíhání z místa na místo zvládá ještě počítat. Neoklame ho ani nějaký ten krok vpřed, či dva kroky vzad a i v písku pouště se dokáže vracet na stejná místa. Jeho kolegové z jiného druhu, kteří matematického myšlení tolik nepobrali, musí postupovat při obstarávání žvance jinak. Z prostřeného stolu si odvalí uhamouněnou kuličku. Když ale kuldu cestou někde prošustrují, ke stejnému zdroji se už vrátit nedokáží. To dříve zmíněný počtář, s neustálým přehledem svých kroků, i když chodí domů s málem zato opakovaně,  tak ve finále do svého příbytku nasysluje více zásob, než „kuličkáři“.
Vrubouni na jihu Afriky na to jdou ještě jinak. Zvládli částečně i astronomii a tak chodí v noci a ke své orientaci využívají svit hvězdného pásu zvaného Mléčná dráha.

 

Tahání za nitky

Není to tak dávno, co nás výzkumníci z Queen Mary University of London poprvé překvapili zjištěním, že čmeláky lze naučit tahat za šňůrku. Stačilo je odměnit laskominou. Na tom by nebylo nic tak světoborného, kdyby si čmeláci nebyli schopni nabytou vědomost také předávat. Stejně jako my, si na školeních úspěšný postup v rámci kolonie osvojují i další jedinci. A protože se občas příslušníci různých klanů promíchají, nabytá znalost se šíří z jedné kolonie i na další. A protože v koloniích spolu žijí staří i mladí, tak se poznatek předává i z generace na generaci. S klidným svědomím se prý dá prohlásit, že to, co podle definice považujeme za kulturu, mají vlastně i čmeláci.

 

Letos se na stejném výzkumném pracovišti podařilo přimět létající těžkotonážníky k něčemu, čemu se s mírnou dávkou nadsázky dá říkat fotbal. Za odměnu strkají míček do jamky.  Že takové počínání je každodenním čmeláčím činnostem ještě vzdálenější činností,  než bylo tahání za provázky přivázané k umělým květinám, je nabíledni. Nový husarský kousek výzkumníci své svěřence naučili nejspíš proto, že u toho prvního jim skeptici vytýkali, že tahat za nitku není pro čmeldy zase tak odtažitou činností. Prý by jim to mohlo připomínat přitahování si vzdálenějších květů za okvětní lístky. S výhradami proti zvládnutí  základního pravidla fotbalu, to ale teď budou mít odpůrci hmyzí inteligence hodně těžké. Potřeba dávat kvůli sladké odměně góly, je hmyzímu naturelu přece jen poněkud cizí. Podobně jako my nejsme všichni Lionelem Messi z Barcelony, mezi čmeláky je také hodně těch, kteří by se fotbalem neuživili. S takovými „leváky“ nic nesvedla ani nápověda fenomenálních jedinců, kteří se naučili  dávat banány jak na běžícím pásu.

 

Jakou taktiku trenéři čmeláků zvolili?

U těch sportovně založených prý stačí tah na branku předvést pomocí plastového čmeláčího modelu, přilepeného na konci tužky. Pak je dobré fotbalové profesionály ukázat ostatním. Takové koukání  z „tribuny“, jak se to správně má dělat, prý funguje. V tom ale Britové jen okopírovali našeho Komenského. Ten jako první začal razit heslo, že s názornou ukázkou je učení mnohem snazší.

 

Skeptiky sofistikovaného hmyzího uvažování by i tentokrát mohlo napadnout, že se čmeláčí fotbal podobá zápasnickému vystrkování hlavy cizího vetřelce ze soukromé komůrky. Ale i tento argument výzkumníci smetli se stolu. Své svěřence naučili hrát fotbal s kulatým nesmyslem barevně i velikostně odlišným od hlav případných soků. Úsměvné na tom všem je, že i čmeláčí dorost se chová jako týnejdžři. Také se vrhají do plnění úkolu a vidiny brzké odměny bez rozmyslu. Staří mazáci nejprve obejdou kolbiště a pak si vyberou balón, který je brance nejblíže.

 

Když vezmeme v úvahu, o kolik řádů jsou čmeláčí mozky menší (naše hlava oplývá více než sto miliardami neuronů, čmelák jich má k dispozici sto tisíckrát méně), je s podivem, co všechno orgánem velikosti sezamového semínka zvládají. Nový poznatek neoceňují jen včelaři a entomologové, ale i ti, kterým barety „M“ a  „L“  nesluší. Vrací sebevědomí i nám, kterým při počasí „6“ (míněno podle Beaufortovy stupnice, kdy se používání deštníku stává obtížným), vítr sfukuje i barety velikosti „S“. Čmeláci nám jasně dali najevo, že k dosažení potěšení ze sladkých radovánek na velikosti nezáleží.

Závěr

I když to hmyzobadatelníci na Universitě královny Marie neměli v úmyslu, podařilo se jim kouzlo nechtěného - nastavit nám zrcadlo. Jak si společnost váží vědců, hudebníků, techniků. A jak zbrojařů, politiků, makléřů či sportovců.

Tak například přestup Paula Pogba z Juvetusu Turín do Manchesteru stál tolik, co  roční provoz čtyř nemocnic. Platy specialistů počínaje, vytápěním a mzdou uklízeček konče.

Letos Čínská liga tuto laťku ještě o hodně zdvihla. Zvučná jména láká na roční gáži, přesahující 100 milionů eur. To se dostáváme do relace zhruba sto tisíc měsíčních platů vědeckých pracovníků Akademie věd. Možná by nebylo na škodu, se globálně zamyslet nad tím, co nám říkají čmeláci: "Fotbal se dá hrát i s jedním milionem neuronů".

 

Video: Předávání znalostí o používání nástroje lze považovat za šíření kultury.  (Science magazine)

 

Video: Čmeláci se za odměnu naučili valit kuličky  ( Kredit. SciNews)

 

Na konci následujícího videa je vidět jak fikaně si práci ulehčují „staří mazáci“. (Kredit: QMUL)

Literatura

Ball-rolling bees reveal complex learning,  News Queen Mary University of London (QMUL).