Neodolal jsem a pořídil si hodinky Timex. Možná díky fixaci z dětství spočívající ve fascinaci rovnoměrně podsvíceným displejem magickým Indiglo (zkrácenina slov indigo glow). To nemají žádné jiné hodinky na světě: je to patentovaná technologie. Patentovaná možná proto, že je to v podstatě jednoduchý nápad pracující na bázi elektroluminiscence: schopnosti materiálu vydávat světlo působením elektřiny. V případě Indigla je to fosfor a recept zní zhruba takto: na korpus z tenké vrstvy skla či plastu přiložíme průhledný vodič, který pocukrujeme velmi tenkou vrstvou fosforu. Vše zalijeme dietní vrstvičkou plastu a přiklopíme elektrodou. Přeloženo do fyziky: kondenzátor s fosforem v izolantu.Háček je v tom, že fosfor v izolantu svolí k elektroluminiscenci pod napětím (AC) přes 100V, zatímco v hodinkách máme 1.5V baterčičku. Té tak musí pomáhat transformátor 1:100. A tahle divokost v digitálkách už za smeknutí klobouku stojí.

Mnoho hodinek využívá spíše fosforescenci, kde světélkování zajistí elektrony vybuzené do zakázaného stavu, ze kterého luminofor svítí déle než zlomky sekund. Elektrony není nutné aktivovat napětím, obvykle postačí působení světla přes den. Do módy se dostal hlinitan strontnatý okořeněný špetkou europia a dysprosia, který dokáže zadarmo svítit celou noc a intenzivněji než na svítící nápisy používaný sulfid zinku dopovaný stříbrem či mědí. Komerčně je nazýván Lumibrite a je používán v hodinkách Seiko, Citizen a Pulsar. I když je stroncium dost reaktivní kov, jeho hlinitan je chemicky a biologicky inertní a používají se stabilní neradioaktivní izotopy.Nevýhoda: světlo se nedá vypnout, ale za pár hodin samo zhasne.

Ale proč bychom se báli radioaktivity? Gaseous Tritium Light Source (GTLS, známější pod názvem Trigalight) používá jako zdroj světla radioaktivní tritium uzavřené v mikrokapslích. Riziko z ozáření nehrozí: je to beta zářič s energiemi kolem 18 keV, vyzářený elektron nepronikne ani stěnou mikrokapsle, natož kůží. Používají ho hodinky Tawatec či Traser. I když je světlo slabší než u Lumibrite, nositele může hřát pocit, že nosí na zápěstí malý reaktor. Radost kalí jen fakt, že poločas rozpadu tritia (a tedy jeho jasná svítivost) je něco málo přes 12 let.
Nevýhoda: blednou a nedá se to opravit.

To u starých hodinek se na férovku používalo radium 226 s poločasem rozpadu 1600 let: emitované záření s energií 4.78 MeV je tvrdší než to tritiové (dokonce více než uranové), vydává též pronikavé gama záření a navíc jeho rozkladem vzniká stejně radioaktivní plyn radon, který se pak snadno vdechne. Toto záření rozrušovalo fosforescenční materiál, prakticky tedy hodinky přestaly svítit mnohem dříve než po staletích, což jim ale neubírá na radioaktivitě. Nevýhoda: dopad na zdraví. I u starých nefunčkních hodinek v zaprášeném regálu.

Pak jsou tu ještě úsměvně primitivní technologie typu podsvícení LEDkou, které využívají například Apple Watch. Prostě tuctové LEDky využívající fotoluminiscence fosforu při průchodu proudu diodou za cenu suchého rohlíku - něco tak ordinérního dnes snad už ani nestojí za to popisovat.

Nevýhoda: baterie nevydrží ani den provozu šetrného používání.