Zástupci rodu Mammut obývali v době před 5 miliony až několika tisíci lety značnou část rozlohy Eurasie a Severní i Střední Ameriky. Právě mamutovitým chobotnatcům z území Nového světa přezdíváme neformálně mastodonti, ačkoliv toto jméno není vlastně vůbec vědecky platné. Používáme jej proto spíše v běžné mluvě jako označení něčeho či někoho těžkopádného a neohrabaného. V současnosti pod toto označení zahrnujeme hned čtyři druhy rodu Mammut, přičemž ten první byl vědecky popsán skotským lékařem a badatelem Robertem Kerrem již v roce 1792 (tehdy ještě jako Elephas americanum, doslova „americký slon“). Takzvaní mastodonti byli stádními zvířaty a obývali především zalesněné oblasti, kde se živili převážně rostlinnou potravou v podobě listí a keřů.[1] Nejmladším a nejlépe známým druhem je již zmíněný M. americanum, který vyhynul teprve na konci poslední doby ledové, před asi 10 500 lety[2], ačkoliv se objevují nejisté doklady o možném přežití těchto statných chobotnatců až do předhistorických nebo dokonce historických dob. Podle jedné tradované legendy se s mastodonty setkali ještě na počátku našeho letopočtu staří Mayové na území Mexika. Stejně jako mamuti srstnatí však ve skutečnosti nejspíš vyhynuli již před tisíciletími. Osudným se mastodontům mohla stát především lovecká aktivita lidí z kultury Clovis, stejně jako výrazné změny podnebí na konci poslední doby ledové.[3]

 

 

 

Oproti mamutovi srstnatému měli mastodonti relativně kratší nohy, delší trup a byli celkově statnější, což se projevilo i na jejich svalovině. Velikostí se podobali dnešním slonům africkým, ale máme k dispozici doklady i o podstatně větších jedincích (například jeden exemplář s výškou v kohoutku 3,25 metru a hmotností kolem 11 000 kilogramů).[4] Samice byly stejně jako u dnešních slonů menší a lehčeji stavěné než samci. Lebka byla dlouhá a nízká, kly relativně štíhlé a dlouhé a zahnuté směrem nahoru. Název dal mastodontům tvar povrchu jejich stoliček, který svými výběžky připomíná prsní bradavky (mastodon znamená doslova „prsní zub“).[5] Tito chobotnatci žili pravděpodobně ve stálých sociálních skupinách, možná podobných, jaké známe u dnešních slonů, tedy tvořených primárně samicemi a mláďaty (přičemž dospělí samci žili solitérně). Geografické rozšíření mastodontů bylo značné, od Aljašky na chladném severu až po Honduras na dalekém středoamerickém jihu.[6] Zajímavé také je, že z jednoho zubu o stáří 50 000 až 130 000 let, uchovaného v aljašském permafrostu, již byla získána kompletní mitochondriální DNA druhu M. americanum.[7] Ostatně získávání původních biologických molekul už dnes není zdaleka omezeno jen na kvartér. Jaká ale byla historie objevů mastodontů?

 

 

Dnes víme jistě, že s fosiliemi dinosaurů, různých paleogénních savců i velkých neogénních chobotnatců se původní obyvatelé severoamerického kontinentu setkávali již celá staletí a možná i tisíciletí před příchodem Evropanů. Existují zprávy, že velké „rohy“, které byly zřejmě mamutími kly, přinášeli do svých sídel a šamanských chatrčí stopaři mnoha indiánských kmenů odedávna. Prvním historicky zaznamenaným případem objevu fosilie mastodonta je ale nález zubu o hmotnosti 2,2 kilogramu, který byl odkryt v roce 1705 v obci Claverack (stát New York). V té době si ještě nikdo nevěděl s podobnými objevy rady, a tak se podivnému exponátu dostalo rezignované přezdívky incognitum (doslova „neznámé, nepoznané“).[8] První fosilií mastodonta, která byla později vědecky zkoumána, se staly již hojnější fosilní kosti, na které narazili francouzští vojáci v roce 1739 na území Kentucky. Dnes se na tomto místě nachází Státní park Big Bone Lick, který představuje významnou paleontologickou lokalitu s četnými pozůstatky pleistocénní megafauny. Vojáci zkameněliny donesli ke své základně na řece Mississippi, odkud byly potom transportovány do pařížského Přírodovědeckého muzea a mohly být o několik desetiletí později zkoumány slavným Georgesem Cuvierem, který jim na počátku 19. století přidělil jméno „Mastodon“.[9] Avšak vzhledem k tomu, že již dříve bylo stanoveno platné rodové jméno Mammut, s mastodontem bychom se měli jednou provždy rozloučit (podobný osud mimochodem potkal i jurského sauropoda brontosaura, kterému se ovšem nedávno dostalo jisté „rehabilitace“).[10]

 

 

V průběhu 18. století byly další fosilie amerických mamutů náhodně vykopávány například v Jižní Karolíně nebo Ohiu, mnohé z nich přitom tehdejší afričtí otroci dokázali určit jako velmi podobné sloním pozůstatkům, které si ještě pamatovali z rodné Afriky. S tím, jak se stále více šířily zvěsti o nálezech skvěle zachovaných mamutích mršin ze sibiřského permafrostu (o tomto tématu více v březnovém čísle časopisu 100+1), začali američtí přírodovědci postupně označovat i tyto nálezy jako mamutí. Na počátku 19. století si pak již zmíněný Cuvier povšiml, že mamuti se v mnoha klíčových anatomických znacích liší od současných slonů, a že chobotnatci známí z vykopávek už dnes tedy nikde na světě nežijí.[11] V té době takové odvážné myšlence nevěřil například ani americký prezident Thomas Jefferson. Ten se zcela vážně domníval, že v odlehlých a dosud neprobádaných západních částech Severní Ameriky mohou žít mastodonti stále, ačkoliv už nejspíš půjde jen o méně početné populace.[12] Až nákladné expedice v dalších letech a desetiletích prokázaly, že francouzský badatel Cuvier měl – bohužel – s vyhynutím těchto majestátních savců naprostou pravdu. Američtí mamuti jsou tak dnes stejně jako jejich eurasijské protějšky už jen smutnou, i když na pohled velkolepou, položkou v muzejních expozicích a populární kultuře.

 

Odkazy:

https://www.smithsonianmag.com/science-nature/mammoths-and-mastodons-all-american-monsters-8898672/

https://en.wikipedia.org/wiki/Mastodon

https://www.prehistoric-wildlife.com/species/m/mammut.html

 

Short English Summary: So called mastodons are in fact New World mammutid proboscideans from the genus Mammut. Their first documented remains were found in 1705 near the village of Claverack, New York. For a whole 18th Century similar fossil remains were known as „incognitum“.

 

[1] Lepper, B. T.; Frolking, T. A.; Fisher, D. C.; Goldstein, G.; Sanger, J. E.; Wymer, D. A.; Ogden, J.G.; Hooge, P. E. (1991). „Intestinal Contents of a late Pleistocene Mastodont from Midcontinental North America“. Quaternary Research. 36: 120–125. doi:10.1016/0033-5894(91)90020-6

[2] Fiedal, Stuart (2009). „Sudden Deaths: The Chronology of Terminal Pleistocene Megafaunal Extinction“. In Haynes, Gary. American Megafaunal Extinctions at the End of the Pleistocene. Springer. pp. 21–37. doi:10.1007/978-1-4020-8793-6_2

[3] Burney, D. A.; Flannery, T. F. (July 2005). „Fifty millennia of catastrophic extinctions after human contact“. Trends in Ecology & Evolution. Elsevier. 20 (7): 395–401. doi:10.1016/j.tree.2005.04.022

[4] Larramendi, A. (2016). „Shoulder height, body mass and shape of proboscideans“. Acta Palaeontologica Polonica. 61. doi:10.4202/app.00136.2014

[5] Lucas, Spencer G.; Guillermo E. Alvarado (2010). „Fossil Proboscidea from the Upper Cenozoic of Central America: Taxonomy, Evolutionary and Pelobiogeographic Significance“. Revista Geológica de América Central. 42: 9–42.

[6] Haynes, G.; Klimowicz, J. (2003). „Mammoth (Mammuthus spp.) and American mastodont (Mammut americanum) bonesites: what do the differences mean?“. Advances in Mammoth Research. 9: 185–204.

[7] „Proboscidean Mitogenomics: Chronology and Mode of Elephant Evolution Using Mastodon as Outgroup“. Jul 24, 2007. doi:10.1371/journal.pbio.0050207.st004.

[8] Conniff, Richard (April 2010). „Mammoths and Mastodons: All American Monsters“. Smithsonian Magazine.

[9] Kolbert, Elizabeth (2014). The sixth extinction : an unnatural history (First ed.). New York: Henry Holt and Co. pp. 25–26.

[10] Schopp, E.; Mateus, O. V.; Benson, R. B. J. (2015). „A specimen-level phylogenetic analysis and taxonomic revision of Diplodocidae (Dinosauria, Sauropoda)“. PeerJ. 3: e857. doi:10.7717/peerj.857.

[11] Conniff, Richard (April 2010). „Mammoths and Mastodons: All American Monsters“. Smithsonian Magazine.

[12] https://www.atlasobscura.com/articles/thomas-jefferson-built-this-country-on-mastodons

 

Psáno pro Dinosaurusblog a osel.cz