Je ale třeba říci, že řepka v tom není ani zdaleka sama. Z dat ČSÚ vyplývá, že se v loňském roce dále snižovala druhová pestrost pěstovaných plodin a že se dvě nejrozšířenější plodiny – ozimá pšenice a ozimá řepka pěstovaly téměř na polovině osevních ploch (48,8 procenta) a další dvě plodiny, ječmen jarní a kukuřice sklízená na zeleno, rostly na pětině oseté půdy (18,8 %). Čtyři nejčastěji pěstované plodiny tak loni zabíraly ve struktuře osevních ploch téměř 70 % (67,6 %) a na všechny ostatní plodiny zbyla necelá třetina (32,4 %). Zdaleka největší plochy ale nezabírala (a nezabírá) řepka, ale ozimá pšenice.
Z pohledu eroze a dalších vlastností přitom řepka není „černobílá plodina“ (samozřejmě je žlutá, ale jde o ty (ne)přínosy pro krajinu). V prvé řadě není řepka typická širokořádková plodina (často používaná meziřádková vzdálenost činí 12,5 centimetru) jako kukuřice, nebo třeba brambory, o nichž se v souvislosti s erozí prakticky nemluví. Poměrně hřmotná řepka představuje dokonce, pokud se použije jako předplodina a zaorá se, nebo pokud se nechá po sklizni zelená hmota na poli, pro půdu vítaný zdroj půdu obohacujících látek a také organické hmoty - odumřelé kořenové zbytky a hlavně kůlový kořen vytvářejí drenážní síť pro kořenový systém následné obilovině, přičemž množství kořenových zbytků, které řepka zanechává v půdě, se udává v rozmezí 1520 – 4780 kilogramů sušiny na jeden hektar.
Dotace půdy prostřednictvím látek obsažených v řepce je dána ovšem především tím, že sama řepka je jejich velkým vysavačem. Platí tak, že sice hodně živin z půdy vytáhne, ale ty se do ní zase při zpětném transportu vrací – například z celkové spotřeby K2O ve výši 350 kilogramů na hektar se do půdy vrací 315 kilogramů. K pozitivním vlastnostem řepky je také třeba připočítat klíčovou roli pro produkci světlého řepkového medu a tedy zajištění potravy pro včely v období, kdy zase tolik planě rostoucích bylin v přírodě nekvete.
Řepka má ovšem samozřejmě i své stinné stránky. V prvé řadě je to její agresivita, která likviduje v řepkových porostech prakticky veškeré plevele, což snižuje biodiverzitu v krajině, ale pro pěstitele je to výhodné. Agresivita řepky se projevuje i ve schopnosti semen této plodiny přetrvat v půdě mnoho let, podle některých údajů dokonce více než 20 let, aniž by přitom ztratily schopnost klíčivosti. S tím je tak trochu v rozporu mimořádná náchylnost řepky k nemocem a značné riziko poškození porostů řepky rozličnými škůdci, což lze nejen zemědělsky, ale zejména z pohledu eroze považovat za nejhorší negativní vlastnost této plodiny. Na řepce je celosvětově popsáno 71 mikroorganismů vyvolávající onemocnění rostliny, v podmínkách střední Evropy pak jde o 57 druhů škodlivého hmyzu. Škůdci přitom napadají ozimou řepku po celý rok, jednotlivé druhy ale představují riziko v různých fázích vývoje porostů. To v praxi vede k nutnosti opakovaně porosty řepky vůči škůdcům chemicky ošetřovat, a to zase vede k likvidaci v půdě potřebných mikroorganismů ústící do takzvané „mrtvé půdy“. Taková půda ovšem není schopna efektivně zadržovat vodu a krajina ztrácí svou retenční schopnost.