Vysvětlit vznik altruismu je pro evoluční biology velkým oříškem. Poskytovateli totiž snižuje biologickou zdatnost a zvyšuje ji někomu cizímu. Logické opodstatnění má u členů vlastní rodiny, kdy podporuje vlastní geny. Takzvaný čistý altruismus ale výhodný není. Často kladenou otázkou proto je , kde se vzal. Něco se dá vysvětlit půjčkou za oplátku, ale to u primitivnějších organismů moc neobstojí, něco geny, ale tam zase nehraje genetika. Než práci izraelských výzkumníků šmahem odsoudíme, možná nebude na škodu podívat se na několik případů z praxe. I ty totiž mohly stát u zrodu jejich myšlenek a přivést vědce až k matematickému modelování, kterým svůj předpoklad možné role parazitů v altruismu ověřovali.
Strunovci
Strunovci jsou živočichové podobní hlísticím. Mají larvy, které se nechají hostit hmyzem. I když kobylky a cvrčci mají z vody panickou hrůzu, parazit je přinutí, aby se ke konci života snažili naučit plavat. Sice se jim to nikdy nepodaří, nicméně strunovec se tak dostane do prostředí, kde má šanci najít partnera a užít si sexu. Svého hostitele ovládá pomocí proteinů, jenž mají co do činění s mozkovými přenašeči vzruchů. Neurotransmitery jak známo, jsou právě těmi provázky, které zásadním způsobem činnost mozku řídí. Navozují nálady, pocity, emoce i tužby. Slovy Standy Mihulky: Parazit s jejich pomocí dělá z kobylek potápěče bez akvalungu...
Ploštěnci
Larvy některých druhů parazitních motolic se stěhují do očních čoček ryb. Těm se pak i ve dne zdá větší tma, a tak plavou vstříc světlu. Při hladině ale bývá hodně ptačích hladových krků. Motolice si tím splní své cestovatelské choutky a jako bonus ještě v organismu, ve kterém je schopna pohlavně dospět. Motolice kopinatá oplývá jinou schopností. Dělá z mravenců akrobaty. Pravdou je, že část života motolice tráví v hlemýždích, ale ty pak opouští a jako cerkárie se nechává pozřít mravenci. Přízemním tvorečkům nějak nakuká, že se jim líbí, když jsou hodně vysoko a ti pak šplhají na vše, co jim přijde do cesty. Tvor potulující se po vrcholcích trav se pak snáze ocitne v útrobách pasoucího se obratlovce, což je vlastně jejím cílem.
Prvoci
O toxoplazmě toho už toho známe požehnaně. Například jak svému hostiteli prodlužuje jeho reakční čas. Jak myši zbavuje strachu a ty si to pak místo obezřetného plížení podél stěn, štrádujou napříč volným prostorem. Zkrátka dělají vše proto, aby si jich všimla kočka a sežrala je. Toxoplazma za tím účelem dokonce myším změní i jejich čichové vjemy. Zatímco normálně odér predátora je varuje, parazit myší mozek přesvědčí, že kočičí moč nepáchne, ale je vůní rajské zahrady. Myši pak ovládá touha zřídit si pelíšek třeba i v kočičinci. Má to logiku. Kokcidie se potřebuje dostat do svého konečného hostitele.
Houby
„Altruistické činy z našich pokusů vycházejí do značné míry jako dílo mikrobů".
Ano i houby dokazují, že dovedou být mistry v manipulaci svým živitelem. Do krajnosti to dovedla houba s latinským názvem Ophiocordyceps unilateralis. Ta stromové mravence zase ponouká aby sestoupili o pár pater níž. A aby se jim líbilo na spodní straně listů. Těm nakaženým, pochopitelně. Houbě v takovém případě nehrozí vyschnutí. Pod listem má větší vlhkost a v případě lijáku je pod parapletem. S takovým přičiněním zvládne masivní produkci svých výtrusů.
Bakterie
Ani člověka neradno moc vyčleňovat z živočišné říše. A ani z jejích zvyklostí. Tak to zaznělo před několika měsíci v jednom z referátů na kongresu European Academy of Neurology (EAN) v Kodani. Věnován byl „ose střevo – mozek“. Tou „osou“ neurologové začínají označovat vliv mikrobiomu na naší mysl. Neboli 10 na čtrnáctou bakterií náležejících do zhruba 1000 různých typů, které nám sídlí v zažívacím traktu.
Jak to tak vypadá, tak ani bakterie se nemusí stydět za to, jak dovedou zamávat s aktivitami celé řady genů svého dobrodince. Včetně těch genů, které působí na mozek. A je jedno, zda jde o mozek hlodavce, nebo pána a paní tvorstva.
Pokus, který ozřejmil, jak „osa“ strká prsty až do mozku, provedl irsko-kanadský tým. Na střevních laktobacilech se podařilo prokázat, že prostřednictvím GABA receptoru se „napojí“ přes nerv zvaný vagus až do mozku a tam ovlivní pochody v hipokampu, amygdale a prefrontální kůře. Střevo tak má částečně pod palcem stavy úzkosti, deprese a tím částečně i naše chování. Nejspíš není daleko doba, kdy nás neurologové se zcela vážnou tváří budou nejprve posílat za gastroenterologem.
A co viry?
Dokonce ani primitivové z nejprimitivnějších, o nichž se vědci stále přou, zda jsou vůbec živí, nemají problém zmanipulovat mysl a naše chování. Nevěříte? A co třeba vzteklina? Ta zmákla všechny teplokrevné živočichy a ukázkově svého hostitele zbaví plachosti. Ten pak často cení zuby a bezdůvodně kouše a škrábe, jen aby viry neměly konečnou.
Strategií, kterými parazité obdařují své mecenáše zlem, je jak vidno, celá řada. Izraelské výzkumníky napadlo prověřit, zda by tomu nemohlo být také naopak. Jak naopak? No, zda by parazité nemohli mít ve svém arzenálu také metodu, která by hostitele nevybavovala nepřirozeným chováním a nevystavovala ho rizikům zranění, což je často kontraproduktivní. Třeba i proto, že agresivních a jinak nepříjemně se chovajících jedinců se okolí straní a konflikty zkracující život také nemusí být parazitům ku prospěchu. To stálo u zrodu představy parazita, který ovlivňuje chování hostitele ve smyslu altruismu. Otestovali na matematickém modelu možnost, zda ve škále rafinovaností evoluce mohla vymyslet něco podobného, jako socialismus s lidskou tváří. Něco, co postiženému zvyšuje ochotu se družit a čemu okolí důvěřuje a přijímá a jako riziko takové jednání nevnímá.
Matematické pokusničení, které provedli a nyní publikovali Ohad Lewin-Epstein, Ranit Aharonov a Lilach Hadany na Tel-Avivské universitě, bohužel vyzněly kladně. To znamená, že právě tato mikrobiální strategie se jeví až překvapivě účinná. Jinak řečeno, je pravděpodobné, že se mikrobi podíleli a podporovali vývoj našeho altruistického chování. Vliv těchto mikrobů má být dokonce ještě větší, než kolik toho ve prospěch altruismu zvládají prosadit geny.
Závěr
Triu potomků Abrahámových ze Svaté země se publikací v Nature Communications podařilo hodně změnit náš pohled na život. Otázka nejspíš už nestojí zda do projevů nezištné lásky a pomoci bližnímu, kromě genů, promlouvali i parazité, ale do jaké míry mají naše chování a jednání pod kontrolou i dnes. Kromě nabourání základů pojmů altruismu, charakter a potřeby přepsat haldu psychologických traktátů, se jim podařilo otevřít pandořinu skříňku s celou kupou otázek. Například zda naše chování může změnit strava? Nebo konzumace probiotik? Co s tou částí našeho altruismu, která je pod vlivem mikrobů dělají antibiotika? Kde je hranice mezi hostitelem a jeho parazity? Kdy ve vztahu k našim blízkým jsme to ještě my a kdy už „oni“…?
Literatura
Ohad Lewin-Epstein, Ranit Aharonov, and Lilach Hadany. "Microbes can help explain the evolution of host altruism." Nature Communications. DOI: 10.1038/ncomms14040