Budoucnost je blíž, než si myslíme. Je to sotva pár dní, co jsme psali o úmyslech amerických vojenských vývojářů vybavit tanky, letouny i lodi roji dronů, které je budou podporovat v boji i logistice. A už tu máme první úspěšný a podle amerických vojenských představitelů také velmi významný test hejna mikrodronů, které vypustila bojová letadla. Bojiště plná dronů rozmanitých velikostí už jsou podle všeho za dveřmi.
Zmíněný test proběhl v říjnu 2016. Tři stíhací bombardéry Boeing F/A-18 Super Hornet, letící ve formaci nad kalifornským jezerem China Lake, vypustily z výmetnic klamných cílů (flare dispenser) hejno celkem 103 mikrodronů Perdix, o velikosti cca 16 centimetrů. Mikrodrony mezi sebou komunikovaly a podstoupily sérii letů ve formacích, které simulovaly reálné mise. Vtip je ovšem v tom, že drony předem nevěděly, co bude jejich úkolem.
Jak uvedl šéf SCO William Roper, bojové situace bývají složité a jen obtížně předpověditelné. Perdixy proto nejsou předprogramovaní roboti, jak by se mohlo zdát. Ve skutečnosti jsou tyto mikrodrony unikátním kolektivním organismem a sdílejí distribuovaný mozek, s jehož pomocí se rozhodují a adaptují na chování ostatních. Každý perdix komunikuje a spolupracuje se všemi ostatními. Roj mikrodronů tedy nemá žádné velitelské drony a elegantně se přizpůsobí tomu, když se další perdixy přidají k roji anebo roj opustí. Byla to prostě paráda. Odcházející šef Pentagonu Ash Carter po testu pogratuloval úřadu ministerstva obrany Strategic Capabilities Office (SCO), který sám založil, a který se společně podílí na vývoji autonomních mikrodronů s oddělením námořnictva Naval Air Systems Command (NAVAIR).
Vypouštět malé drony z rychle letících Super Hornetů není jen tak. Letouny letí velkou rychlostí v extrémních podmínkách. Jenže mikrodrony Perdix to zvládnou. Vývojáři je pojmenovali podle synovce (nebo neteře) slavného Daidala, Ten nadaného Perdixe ze žárlivosti zavraždil shozením z athénské Akropole, ale bohyni Anténě se Perdixe zželelo a v letu ho proměnila v křepelku. Mikrodrony dělají svému mytologickému jmenovci čest a vydrží vypuštění z tryskáče v rychlosti Mach 0,6 a teplotě vzduchu mínus 10 stupňů Celsia.
Perdix vznikl jako studentský projekt na Massachusettském technologickém institutu (MIT). Ukazuje tudíž jak je kriticky důležité podporovat kreativitu studentů. V laboratořích Lincoln Labs na MIT je pak vylepšovali pro potřeby vojenského využití a testovali je. Současný Perdix představuje už 6. generaci evoluce těchto mikrodronů. Asi půlkilový dron pohání baterie a je vyrobený ze standardních součástek. Skládá se ze 3D tištěných částí a komponent pro chytré telefony. V hejnu dronů není možné řídit každý dron zvlášť. Hejno poslouchá obecné povely a pak je řeší kolektivním mozkem. Perdixy teď zatím prostě jenom patrolují po obloze, v blízké budoucnosti zvládnou průzkum, zřízení komunikační sítě na bojišti anebo útoky. Jakoby se na cíl vrhlo hejno autonomně navigovaných ručních granátů.
Drony Perdix jsou součástí programu Pentagonu v hodnotě 20 milionů dolarů, jehož cílem je posílit flotilu amerických vojenských dronů. V Pentagonu věří, že malé, jednoduché a relativně levné drony po vysazení z letadel zvládnou mise, do nichž se dnes posílají velké a drahé drony, jako je například Reaper. Počítají s tím, že perdixy pouhým svým počtem zahltí obranu protivníka. A zatím to s perdixy vypadá dost slibně. Pentagon a jeho vlastní Silicon Valley – Defense Innovation Unit Experimental (zkracováno jako DIUx) makají na inovacích technologií dronů jako diví.
Video: DoD Announces Successful Perdix Micro-Drone Demonstration
Literatura
US Department of Defence 9. 1. 2017, MIT Technology Review 10. 1. 2017, Ars Technica 12. 1. 2017.