Už sama proklamace o třech rodičích je přinejmenším „přitažená za vlasy“. Co tedy pro potomka znamenají tři rodiče a v jaké podobě vstupuje do rodičovství ‚ten třetí‘? V prvé řadě: není důvod k vášním - nejedná se o produkt žádného milostného trojúhelníku s trojí genetickou informací, vymykající se normálu. Troj-rodičovství je výsledkem jednoho z postupů asistované reprodukce, tedy výsledkem léčby – ano, protože asistovaná reprodukce znamená především terapii. A co je zapotřebí v tomto případě léčit?

Dosavadní povědomí o oplození vychází ze skutečnosti, že ne všechny organely dědíme rovnoměrně po mamince a tatínkovi. Ne nadarmo je vajíčko mnohonásobně větší než spermie; obsahuje vícenásobně cytoplazmy obsahující koktejl faktorů, nezbytných pro oplození a časný embryonální vývoj, stejně jako množství organel, mezi nimi mitochondrie. A právě mitochondrie jsou důležité pro bazální metabolizmus, zahrnující glykolýzu a dýchací řetězec - inu, energetické baterie buňky. Základní faktory dýchacího řetězce jsou kódovány vlastní genetickou informací zapsanou v DNA. A i tato DNA podléhá poškození, a ta se klinicky projevuje nepříjemnými příznaky – diabetes, ale také hluchota nebo slepota. Jedinci stižení takovou genetickou zátěží však nemusí vždy vykazovat vyjmenované projevy, ale čile přenáší do další generace, kde se mohou projevit plnou silou¹. A protože mitochondrie dědíme po mamince, tatínci mohou být klidní. Nic to však nemění na tom, že děti takových maminek mohou mít velký problém, který významně snižuje kvalitu jejich života.

Kredit: The Human Fertilisation and Embryology Authority (HFEA)

Řešení tohoto problému přináší asistovaná reprodukce, sice postupem známým a zvládnutým už řadu let - náhražkou vadných mitochondrií. A jak? Současné mikromanipulační techniky umožňují přenést do oocytu se zdravými mitochondriemi genetickou informaci matky, která trpí zmíněnými mitochondriálními defekty. Oocyt se zdravými mitochondriemi daruje žena dárkyně, řekněme ‚druhá matka‘. Je zjevné, že tento postup znamená naději pro matky, které by početím uvrhly své potomky do rizika nepříjemných defektů. I tak však hovoříme o velmi malé populaci žen, která je zatížena vadou mitochondriální DNA.

Snad pro užitečnost zákroku bylo před dvěma lety ve Velké Británii povoleno dárcovství oocytů za účelem léčby mitochondriálních poruch². Už tehdy jsme očekávali, že do roka se narodí první dítě třech rodičů právě zde. Těžko říct, proč se tomu nestalo v Británii ale v Mexiku, kde tento postup sice není povolen, ale ani zakázán. V březnu roku 2016 totiž v Mexiku přivedli lékaři newyorské kliniky na svět dítě, které bylo počato po použití dvou oocytů a jedné spermie. Tento postup umožnil porození zdravého potomka matce, která si prošla svým: během 20 let, kdy se se svým mužem snažila o početí, protrpěla martyrium čtyř potratů. Zjevně byla genetická zátěž mitochondriálních defektů neslučitelná s dalším vývojem plodu… Když už se zdálo, že byla rodinná kletba zlomena a matka přenašečka konečně porodila holčičku, znovu zasáhl krutý osud: dcera totiž trpěla Leighovým syndromem, projevující se poruchami psychomotorického vývoje, svalovou slabostí a krečemi. Leighův syndrom často zahrnuje i poškození plíc, které selhávají a jsou tak mnohdy příčinou smrti. Bohužel to byl případ i vytouženého dítěte - dcerka zemřela ve věku šesti let. Ukázalo se tedy jako nevyhnutelné hledat řešení jinde, než se svěřepě snažit o vlastní dítě, s vysokým rizikem potratu anebo narození těžce postiženého potomka. Dárcovství mitochondrií se ukázalo jako efektivní a elegantní způsob, jak tento problém vyléčit³.

Přesto se vám tento postup zdá až nadmíru invazivní a neadekvátní? Navzdory jeho užitečnosti můžeme podlehnout dojmu, že se jedná o zásah typu „uděláme to - už jen proto, že to umíme“. Na druhou stranu existuje na klinikách asistované reprodukce již několik let zavedený postup zvaný ‚dárcovství cytoplazmy‘. Jedná se o postup, kdy se malé množství cytoplazmy oocytu dárkyně injikuje do oocytu budoucí matky.

Pracoviště a kontakt na autora.

Tento postup si slibuje, že drobek zdravé cytoplazmy mladého oocytu „nakopne“ oocyt, který by mohl mít trable s oplozením a časným embryonálním vývojem. Patrně tento přístup funguje, byť na čistě empirické bázi poznání. Když se na tento postup podíváme do všech důsledků, nejedná se o nic méně než o dárcovství mitochondriální DNA. Tedy: zatímco troj-rodičovství je postaveno mimo zákon, dárcovství cytoplazmy je naprosto tolerováno, navzdory stejným biologickým důsledkům.

Troj-rodičovství se tedy může zdát jako další krok k „lepšímu novému světu“. Není tomu ale tak; nejedná se o žádné vylepšování člověka, ale o léčbu v tom pravém slova smyslu – matka přenašečka, mnohdy s klinickými projevy, dostává vyhlídky na potomka zdravého a bez genetické zátěže. Navíc, řečí čísel, třetí rodič (druhá matka) vstupuje svým genomem 37 genů, oproti více než 20 tisícům genů matky, která trpí mitochondriální poruchou, a jež je skutečnou matkou svého dítěte.

1^ S tímto fenoménem souvisí pojem ‚prahový efekt‘, kdy klinický projev záleží na množství poškozených mitochondrií. Prahová hodnota 30 % znamená, že již 30 % mitochondrií s poškozenou DNA vede ke klinickému projevu symptomu. Zbytek zdravé mitochondriální DNA tak nedokáže vykompenzovat nezdravé mitochondrie, které nedokážou saturovat potřebu všech faktorů základního metabolizmu. Prahová hodnota se samozřejmě odlišuje s ohledem na věk a tkáň/orgán, který sledujeme. Skutečnost, že je prahová hodnota překročena, vychází ze schopnosti samostatné reprodukce mitochondrií, kdy poškozené mitochondrie mohou svou reprodukční schopností převýšit ty zdravé. Na druhou stranu, s věkem mnohdy klesá prahová hodnota a stejný podíl defektních mitochondrií se může stát nebezpečný.