Matematik a astronom Grant Mathews z University of Notre Dame více než deset let pátral v záznamech, které se zachovaly z dob starověkého Babylonu a Mezopotámie a z toho, co zjistil, mu začalo plynout, že popsaná hvězda nad Betlémem je jakýmsi plagiátem představ o fungování vesmíru nejstaršího zjeveného náboženství - staroíránského zoroastrismu. Že tedy v případě betlémské hvězdy, jde nejspíš o omyl a skutečností je jen událost nevšedního postavení planet. Základ toho, co považujeme za symbol vánoc, se totiž až moc nápadně podobá věšteckým závěrům kněží proroka Zarathuštry.
Náboženství v minulosti často lidi rozdělovalo a to až k boji na život a na smrt. Bohužel tomu je tak dodnes, bez ohledu na to, jak moc toho mají společného. S nadsázkou se říká, že i hinduismus má svatou trojici, jen ta jména, že jsou jiná. Nemá ale zakladatele ani kánon posvátného Písma a tak ho v našich končinách za náboženství moc nepovažujeme. Buddhismus je na tom o něco lépe. Má Budhu, mudrce s civilním jménem Siddharta Gautama, který mohl být jen o něco málo starší než Ježíš Kristus (Nazaretský). I on stanovil soubor mravních zásad a principů. Ale i k buddhismu, jako náboženství, máme velké výhrady, což protistrana ráda komentuje, že prý proto, aby nám tak rostoucí počet jejich přívrženců, připadal opticky menší, protože jsme toho našeho husitského: "Nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme!“, stále ještě neoprostili.
Pokud jde o islám, tak v porovnání se zmíněnými indickými náboženstvími má ke křesťanství mnohem blíž. Patří totiž už k monoteistickým abrahámovským náboženstvím. I v něm jde o víru v jediného Boha a také operuje se zjeveným slovem Božím. Obě náboženství rovněž stejně pohlíží na celé lidstvo - jako na jednu rodinu. Islám má taktéž zakotvenu povinnost se modlit a rozdílů mezi oběma je méně než podobností. Zkratkou jsme se tak dostali k podobnosti křesťansví s jiným, nepříliš známým předkřesťanským náboženstvím. Pravě to mělo Grant Mathewsovi přispět při zjišťování data událostí vztahujících se naší biblické hvězdě.
Profesor teoretické astrofyziky má už z titulu funkce povinnost být puntičkář a šťoural. Deset let studia astronomických a biblických záznamů v kontextu s tehdejšími představami o fungování světa, Mathewse dovedlo k datu 17. dubna roku 6 před Kristem. Tehdy se podle něj naše vánoční hvězda zrodila. Respektive úkaz na obloze, a to nejspíš v hlavách zoroastriánští kněží starověkého Babylonu a Mezopotámie, kteří to svým výkladem patřičně doprovodili.
Dnes bychom takovému jevu řekli konjunkce planet. K podobným konjunkcím čas od času dochází i nyní, ale protože už víme co se za tím skrývá, nechává nás to v klidu. Před více než dvěma tisíci lety to ale byla jiná káva. Neměli televizi a večer nebylo moc na co koukat. A tak když se Slunce, Jupiter, Měsíc a Saturn ocitli v Beranu, přičemž na jedné straně byla Venuše (v Rybách) a Merkur s Marsem na straně druhé (v Taurusu), byl z toho kasovní trhák a v duchu tehdejších zvyklostí se tomu musel přisoudit značný vliv i s nějakým tím dopadem na pozemské záležitosti.
Poněkud úsměvné na tom všem je, že Mathewse k jeho vědeckým závěrům přivedl zcela nevědecký zodiak (zvěrokruh) a stejně nevědecká mytologie. Pochopitelně, že Mathews musel provádět korekce, protože nepatrné kolísání zemské osy způsobilo, že od těch dob už souhvězdí nejsou ve stejné poloze jako tehdy. Průvodcem tehdejšími "vědomostmi" mu byly knihy Tetrabiblos od astronoma Ptolemaia Alexandrijského. Především podrobný návod, jak sestavovat horoskop. Řecký myslitel to při psaní myslel vážně, a tak nejspíš velmi pečlivě zaznamenal představy vztahující se k dění na obloze a jakým významem to komentovala tehdejší intelektuální smetánka. Tou byli kněží nejstaršího světového náboženství - zoroastriánství.
Nad tím, že se v hlavách lidí úrodného půlměsíce před dvěma tisíci let honily astrologické nesmysly, se nelze divit. Podle průzkumu Eurobarometru z roku 2005 čtyřicet jedna procent Evropanů stále považuje astrologii za vědu. V Americe na tom nejsou o mnoho lépe. Z jejich nedávného průzkumu vyplynulo, že více než čtvrtina z nich je přesvědčena, že postavení hvězd může ovlivnit jejich život.
Ale i když tehdy bezvýhradně věřili horoskopům, na druhou stranu Staří Babyloňané už znali ekliptiku Slunce i oběžnou dráhu Měsíce okolo Země. V 7. stol. př. n. l. už dokázali předpovídat zatmění Měsíce a později i zatmění Slunce. Jejich lunární rok měl 12 měsíců s 354 dny. Uměli se vyrovnat se solárním rokem tím, že vkládali do kalendáře přestupný měsíc. Jejich rok začínal jarní rovnodenností a prvním znamením byl Beran. To proto, že jarní bod byl před dvěma tisíciletími v souhvězdí Berana (nyní je v souhvězdí Ryb a za několik set let se ocitne v souhvězdí Vodnáře). I když konjukce ničím mimořádným nejsou, ta o níž hovoří Mathews, byla hodně specifická. Ne, že by to něco znamenalo, ale podle jeho propočtů se nejbližších pět set tisíc let stejná konfigurace nebude opakovat.
Na Mathewsově představě, že za naším omylem s hvězdou, by mohla být propast času v níž se vytratil popis konjunkce a zachovala se jen část věšteckého výkladu zoroastriánských kněží, by něco pravdy být mohlo. Nepřímo to podporují i další podobnosti křesťanství s nejstarším známým praktikovaným monoteistickým náboženstvím. Najdeme v něm popis posledního soudu. Jméno spasitele před silami zla je sice jiné ( jmenuje Saošjanta), ale i on zvítězí. I zde je idea nebe a pekla, kam na základě svých činů odchází duše po smrti. Nauka zná víru ve spasitele, který přijde na konci času, je zde i poslední soud a zmrtvýchvstání. Také budou vzkříšeni i nespravedliví a také, než budou smět vstoupit do stavu blaženosti, je čeká očištění ohněm. Rozdíl je snad jen v tom, že spasení nemá na bedrech jeden, ale postupně čtyři spasitelé. Úspěšný bude ale až ten poslední, kterého porodí panna, přičemž oplodnění se jí má přihodit při koupání v jezeře.
Když islámské armády napadly Persii, místní obyvatelé, kteří nebyli ochotni se své víry v zoroasriánství vzdát, odcházeli do hor severního Íránu. Někdy v devátém století našeho letopočtu došla velká skupina až do západní Indie. Část z nich se později zase do své domoviny vracela. Toto prastaré náboženství není mrtvé. Hlásí se k němu odhadem něco mezi 124 000 a 190 000 věřících. Většina z nich nežije v Íránu, ale v Indii. Tito uprchlíci z dob pádu Sásanovské říše jsou známi také pod označením Pársové. I v jejich původní vlasti Íránu se s nimi můžeme ještě setkat. Hlavně v Teheránu a městech Jazd, Kermán a Kermánšáh. Mnozí si stále uchovali i jazyk a hovoří zvláštním dialektem perštiny. Malé komunity nositelů tradic prastarého náboženství jsou i v Pákistánu a dokonce v Severní Americe a Austrálii.
K navracení původního významu vánoční hvězdě přispělo i Česko. K podobnému závěru, jako nyní formuloval Mathews, dospěl v Praze před časem už jiný matematik. Jmenoval se Johannes Kepler a Američana předešel o čtyři století! Na přesném datu události s „hvězdou“ a narození Krista, se ale ani dnes matematici s astronomy a teology nejsou schopni ujednotit. A tak i o letošních vánocích jedinou jistotou, o kterou se budeme moci při výkladu jesliček u našich ratolestí opřít, bude čokoládová hvězda Orion.
Video: Zoroastrianské vyznání víry (Yasnaya 12, verše 8-9)