Snaze pochopit náboženské a duchovní prožitky se výzkumná pracoviště začínají věnovat stále častěji. Jak sami vědci uvádějí, stačí zapnout televizi a není dne, abychom se nestali očitými svědky dopadů náboženské praxe. Podle nich by pochopení motivace a chování náboženských komunit mohlo přispět k omezení zla a utrpení ve světě.

Naposledy Osel informoval o výsledcích výzkumu, které se této oblasti věnovaly před dvěma lety a týkalo se to týmu Gopikrishna Deshpande z Univerzity v Auburn. Nyní jsou to novější poznatky od party lékařů z University of Utah. Ti ke svému pokusničení vybrali dvacítku mladých věřících okolo třicítky. Pochopitelně, že všichni dotyční souhlasili a věděli, že pokus má za cíl sledovat, co se děje v jejich mozku. Jednak při běžných záležitostech, ale také ve chvílích, kdy se obrací k Bohu a otevírají se jeho vůli.

 

Tak se stalo, že mladí muži a ženy, praktikující bohoslužby se zhruba dvouletou misijní službou, kteří se netajili s tím, že vyznávají Ježíše Krista a že při modlení k němu prožívají uspokojení, se podrobili testům za kontrolovaných podmínek v laboratoři magnetické rezonance. Aby se při tom podmínky co nejvíce přiblížili realitě jejich klasických bohoslužeb, během skenování mozků účastníkům pouštěli audiovizuální projekci s předčítáním citátů a nechyběl ani typický zvukový a hudební doprovod.

 

Pokud při modlení ve chvílích, kdy se tzv.  dávali k dispozici moci stvořitele se slovy „Ne má, ale Tvá vůle se staň", prožívali pocit vnitřního uspokojení, měli za úkol zmáčknou tlačítko. Na nich samotných pak také bylo hodnotit, jak silný byl jejich duchovní prožitek.

 

Výsledky nepřekvapily

Potvrdily očekávání a pocity vlastního uspokojení odpovídaly tomu, co změřila magnetická rezonanace. Testantům se v mozku „rozsvěcovalo“ centrum nucleus accumbens v levé i pravé polovině mozku a „mačkání knoflíku“ časově korelovalo s maximem zjišťovaným rezonancí. Rozmezí bylo dvě až čtyři vteřiny, přičemž  magnetická rezonance byla v detekci stavů uspokojení o poznání „rychlejší“.

V podstatě to vše zapadlo do pozorování jiných týmů, které se zabývaly prožitky ve chvílích vrcholných zážitků z hudby, projevů mateřské lásky i té romantické, kdy se zamilovaný reaguje na promítání tváří vyvolené (vyvoleného).

Prakticky stejné reakce mozek vykazuje také ve chvíli, kdy si drogově závislý udělá dobře. I euforie narkomana po „šlehnutí“ či „tripu“ aktivuje oblasti ve ventromediální prefrontální kůře o nichž je známo, že jsou zapojeny do sítě zapamatování si příjemného a zacykleny s příkazem „činnost opakovat“, pročež se mu také někdy říká „cyklus odměny“.

 

I tentokrát byl personál sledující monitor, podle toho kdy se daná oblast dotyčnému „rozsvěcuje“ a signalizuje zvýšenou aktivitu, schopen určit, kdy u něj přichází maximum duchovního prožitku. Duševní rozpoložení a stav, který následoval uvolněním mozkových mediátorů s následnými dopady na tlak, tep,… byli vědci schopni detekovat s předstihem jedné až tří sekund. Tedy v době, než si to sám dotyčný byl schopen uvědomit. V bledě modrém se tu opakuje něco, co už také vlastně zjistili jiní. A to v testech, kdy na kladené otázky měl dotyčný odpovědět „ano“ či „ne“. I tehdy se jim podle žhavení patřičné oblasti v mozku, dařilo předpovídat, jaká bude odpověď a rovněž o něco dříve, než to skenovaný sám věděl a než se slovně, nebo pokynem stačil „vymáčknout“.

 

Na adresu neurovědců se ale vzápětí začala snášet velká kritika. I když pokus prováděli na mormonech, poznatky lze zobecnit. A v tom je nejspíš ten zakopaný pes nevole. K nějakému bohu, náboženství a víře v nadpřirozeno, se ve světě hlásí 5,8 miliardy lidí.  Vědci svým způsobem tak naprosté většině obyvatel planety neříkají nic menšího, než že v náboženských zkušenostech si s nimi pohrálo centrum odměny.  Což se dá interpretovat i tak, že vlastně v zastoupení boha, uctívají jen svůj vlastní mozek.

Video:  This is Your Brain on God. (UofUHealthCare )

Literatura

Michael A. Ferguson et al, Reward, salience, and attentional networks are activated by religious experience in devout Mormons, Social Neuroscience (2016). DOI: 10.1080/17470919.2016.1257437

University of Utah Health Sciences