EDM

Přistávací modul EDM, známější pod označením Schiaparelli, se Evrospké vesmírné agentuře na povrchu Marsu rozplácl 19. října. Nyní se již podařilo zjistit proč. Při vstupu do atmosféry bylo ještě vše v pořádku a přístroje pracovaly, jak měly. Padák nálož odpálila a došlo k jeho otevření ve výšce dvanácti kilometrů při rychlosti sestupu 1730 km/h. To znamená, že ve správnou chvíli a podle plánu. V té době se již nepotřebného tepelného štítu modul také odhozením podle plánu zbavil. Ve výšce necelých osmi kilometrů nad povrchem byl EDM modul stále spojen s ochranným pouzdrem z něhož se oddělil padák. Aktivoval se Dopplerovský radar, který měřil výšku a i ten nejspíš pracoval jak měl. Řídící systém tak dostával potřebná data ke svému rozhodování. Vše šlo jako na drátku.

Pak ale  jednotka IMU (Inertial Measurement Unit), vybavená gyroskopy mající v popisu práce měřit rotaci a polohu, krátce po vystřelení padáku se na dobu asi jedné sekundy dostala do oblasti pro ní neměřitelných hodnot a vyslala do ústředí nesmysl.

Navigační systém nebyl dostatečně blbuvzdorný a nějak usoudil, že sonda už je „pod úrovní terénu“ a odpojil modul od pouzdra s padákem, což neměl dělat. Sonda nebyla „pod zemí“, ale necelé čtyři kilometry vysoko. Naprogramovaný mozek ještě nějakou dobu pracoval a po odpojení padáku spustil, tak jak měl, brzdící motory. Ty se ale zase hned vypnuly kvůli údajům o negativní výšce. Po odpojení padáku v takové výšce, by ale ani brzdící motory, i kdyby pracovaly po celou svou maximální možnou dobu, už nemohly nic zachránit. Jsou konstruovány na zbrzdění volného pádu z výšky patnácti až dvaceti metrů, ne kilometrů.

 

MRO

Americký satelit NASA nejen, že Evropské agentuře poslal fotku místa posledního odpočinku její chlouby, ale přidal k tomu ještě data radaru SHARAD  pracujícího s frekvencí 15 – 25 MHz. Těch se část odrazí od povrchu a část proniká až jeden kilometr pod povrch, než se odrazí. Přístroj sice nepracuje moc přesně a u horniny dává chybu plus mínus 15 metrů. V případě ledu je ale dvakrát přesnější.

 

V oblasti zvané Utopia Planitia se z radarem šesti set vyslaných impulsů, osmdesát  odrazilo od podpovrchových vrstev. Problém tohoto snímkování byl, že nedokázal dobře určit z jaké hloubky odrazy pocházejí. S řešením problému vypomohl satelit Mars Global Surveyor se svým přístrojem MOLA.

 

Tým z  NASA vyhodnocením dostupných dat dospěl k závěru, že by se v oblasti Utopia Planitia měla pod povrchem na ploše okolo 375 000 kilometrů čtverečních nacházet vrstva, která obsahuje až třicet procent kamení, patnáct až třicet procent volného prostoru (dutiny vyplěné plynem) a padesát až osmdesát procent ledu.

Pokud by to byla pravda, tak by to znamenalo, že lokalita ukrývá více vody, než kolik ho je v jednom z největších jezer světa - kanadském Hořejším jezeře. Protože podobně optimisticky před časem vyznělo pátrání i v lokalitě Arcadia Planitia a pokud se při dedukcích založených na dielektrické permitivitě nestala někde chyba, nejspíš je sever Marsu na vodu bohatší, než jsme si dosud dovedli představit.

Rover Curiosity

Zatímco předešlé informace jsou poněkud „neuchopitelné“, Rover Curiosity to vše napravil a znovu ukázal, že je spíš zasloužilý, než vysloužilý. Svým foťákem MastCam se širokoúhlovým objektivem poslal z místa své pochůzky po Marsu dost obrázků, aby z nich šlo pořídit 360 stupňový panoramatický pohled. Sestavil ho Andrew Bodrov a výsledek stojí za to:

 

 

Literatura
C.M. Stuurman et al.: SHARAD detection and characterization of subsurface water ice deposits in Utopia Planitia, Mars. Geophysical Research Letters, DOI: 10.1002/2016GL070138
ESA
NASA