A co se stalo když Sofia uviděla morče? Hádejte. Nebo si přečtěte následující knihu.

Psověda představuje velmi zajímavé téma. Užít si ji, pravda, vyžaduje mít nějaký zájem o psy, pořád se však jedná o vědu, ne pejskaření – alespoň v tom smyslu, že se provozuje v akademickém prostředí a výsledky publikují v recenzovaných časopisech. Je potěšitelné, že vzrůstající popularita psů u nás přináší i více literatury tohoto typu – tj. ne chovatelských příruček ani vyprávění o tom, co kdo se psem zažil.

(Jakkoliv samozřejmě i subjektivněji laděné vyprávění o psech může být působivé. Četli jste třeba Konrada Lorenze? Hafani nakonec mají možná vztah i k samotnému evolučnímu myšlení, psy měl v oblibě a ve svých výkladech často zmiňuje Darwin, dnes Richard Dawkins, někdy přezdívaný „Darwinův rotvajler“.)

 

Že psi jsou, respektive mohou být („někteří psi někdy jsou…“) inteligentní způsobem, který překonává třeba i šimpanze, to tuší všichni, kdo viděli Rin Tin Tina nebo Komisaře Rexe. Existence děl tohoto typu i řada zjevných báchorek málem na úrovni spiritismu, nekritické nadšení některých pejskařů – to vše vedlo naopak k tomu, že věda dlouho nebrala psy příliš vážně. Však si vzpomeňte na pražské náměstí zvané Slinták, tedy I. P. Pavlova, to po vědci, který vysvětloval psí chování pomocí jednoduchých podmiňovacích reflexů. Ne snad, že by se tak psi nechovali, chovají se tak ostatně i lidé, na druhé straně z toho ale nijak nevyplývá, že jindy se nechovají mnohem sofistikovaněji. Některé biology zase na studiu psů odpuzovala domestikace, prostě pes pro ně nebyl tvorem dostatečně přírodním, „zeleným“.

 

Tudíž teprve v poslední době se geniálními i jinými psy zabývají systematičtěji nejen nadšení pejskaři, ale i vědci. Právě o výzkumech inteligence psů, ale i jiných zvířat, pojednává kniha Geniální psi (autoři Brian Hare, Vanessa Woodsová, Dokořán 2016).

 

Vůbec není třeba věřit, že pes cítí smrt nebo má mimosmyslové schopnosti. Inteligence psů se projevuje i zcela exaktně, známe border kolie Chaser a Rica, kteří se naučili tisíce slov, zvládnou je rozlišovat podle kategorií (hračka – není hračka apod.), dokáží se nová slova učit vylučováním („přines X“; pokud X pes nezná, z hromady jinak známých věcí donese neznámou věc a X si s ní propříště spojí) a chápou i symboly, takže dokáží předmět vybrat i podle fotografie (což možná nemají vrozené ani lidé, i příslušníci některých kultur se to museli učit, pokud se to tedy jenom tak netraduje).

 

O tom, jak Chaser pozná hračku od nehračky, viz úryvek z knihy na Sciencemag.cz: Psi mají i symbolické myšlení

Samozřejmě to neznamená, že podobné schopnosti má každý pes, asi jako každý člověk není Einstein (bez ohledu na to, jaký podíl na genialitě psů i lidí má biologie a jaký výchova). Když už jsme narazili na border kolie, autoři jsou ovšem poněkud skeptičtí k tomu, že inteligenci, ale i povahu psa nějak zvlášť určuje plemeno („nebezpečná plemena“, která se pak zakazují apod.); připouštějí ovšem, že pracovní plemena o něco inteligentnější asi jsou, však tihle hafani byli selektováni nejen na elegantní vzhled či velké zuby. Autor sám začal své experimenty s labradorem Oreem, ale pak měl psy další. A samozřejmě experimenty prováděl se psy všech plemen, takže kromě border kolií a německých a belgických ovčáků v knize narazíme i na plemena exotická, novoguinejské zpívající psy, dingy či africké basenži. Nicméně plemeno psa nebo i samotná existence psa hraje značnou roli třeba při seznamování lidí – i na tohle téma dojde.

Kniha by se dala charakterizovat jako popis experimentů se zvířaty (pokusů na zvířatech :-)). Kromě pochopitelně převládajících psů zde vystupují vlci, domestikované lišky – celkem známý projekt ruského biologa Beljajeva ještě ze sovětské éry – „praví“ šimpanzi, bonobové, ale i lidské děti. Jednou z řešených otázek je i samotná domestikace, a to jak konkrétní historie a mechanismy, tak i obecné zarámování těchto procesů. Jinak řečeno, domestikace nemusí být jen „ochočení“ ve smyslu zavření do chlívku a lenošivého zkrotnutí/zhloupnutí, ale bonobo může být v nějakém ohledu domestikovaný pravý šimpanz a člověk domestikovaný pračlověk. (Ono totiž už to, že v nacpaném autobuse se lidé, kteří si nejsou příbuzní ani se osobně neznají, hned nepobijí, je poměrně div.)

 

 

Šampionem výzkumu jazykových schopností a souvisejících experimentů je bonobo jménem Kanzi. Když Kanziho požádali, aby „dal míč dovnitř mísy na horní polici lednice“, byl schopen vyhovět (i když asi nechápal, proč se po něm chce něco tak podivného).

 

Kniha zahrnuje poměrně pestrý pelmel psovědy, od paleolitu po současnost. Mimochodem, autoři se stavějí rezervovaně k názorům, jaké vyjadřuje třeba kniha Invadors americké antropoložky Pat Shipmanové, ale i další tituly – že to byli právě psi, kdo stál za evolučním úspěchem Homo sapiens a koncem neandrtálců. (Mimochodem, vlk je v knize představen málem jako král paleolitu, druh, který měl nebýt člověka nakročeno k celosvětové dominanci, neandrtálci spíše jako loseři… nicméně paleolitem se kniha zabývá jen okrajově, takže třeba na téma, zda vlci z moravského Předmostí jsou nebo nejsou ve skutečnosti psi, zase někdy jindy.) Paleolitický lovec psa možná vůbec pro úspěšný lov nepotřeboval. Tím chci říct, že Geniální psi nejsou nějak přepjatí ve smyslu „psi stojí za vším“, stejně tak kniha ukazuje nejen genialitu psů, ale i pravděpodobné mantinely psí inteligence a situace, kdy psi selhávají (na rozdíl od lidoopů, delfínů nebo krkavcovitých ptáků se např. nepoznají v zrcadle a vytrvale na svůj obraz štěkají).

 

Základní experimenty prováděné a popisované autorem jsou např. následující:

schopnost sledovat lidský pohled a využívat těchto informací

schopnost číst lidská gesta

testy na teorii mysli – dovede si pes představit, co ví člověk, a podle toho interagovat?

schopnost orientace (mapa – napadne třeba psa si známou cestu zkrátit po úhlopříčce?)

porozumění fyzikálním zákonům (tahání za překřížené provázky, který vede k pamlsku?)

schopnost abstrakce (chápání obecných kategorií typu „dones kulatou věc“)

schopnost symbolického myšlení (souvisí i s mírou, jakou psi rozumí lidskému jazyku)

 

Pamatuji se, že když jsem si sedl před svého prvního vlka, abych Christině ukázal fungování testu, napadlo mě: „Babičko, proč máš všechno tak veliké?“

 

Samozřejmě kritik může namítnout, že některé z těchto testovaných vlastností dokládají ani ne tak inteligenci, ale spíše schopnost/ochotu spolupracovat s člověkem. Ale však i k tomuto tématu se autoři dostanou.

 

Mimochodem mi přijde, že vědeckou metodu demonstrují behaviorální experimenty často mnohem elegantněji než vědy tvrdší. Vědeckou metodou myslím formulaci hypotéz, jejich testování (pomiňme teď filozofické spory o falzifikaci vs. verifikaci), zpřesňování a další testování. Když je takový behaviorální pokus dobře uspořádán, prováděn v několika krocích a několikrát testován proti kontrolním skupinám/slepým pokusům, mám z toho jako čtenář velmi dobrý pocit (druhá věc je, že téma stále zůstává přístupné i lidem bez nějakého speciálního vzdělání, na rozdíl od dejme tomu Higgsova bosonu, takže má spokojenost může pocházet i odtud). Když testujete schopnosti Chacer nebo Rica, samozřejmě je klíčové vyhnout se třeba tomu, aby člověk psovi nějak podvědomě napovídal, jak to známe z příběhu geniálního koně Hanse, který „uměl počítat“ (genialitu jsem do uvozovek nedal záměrně, protože když nic jiného, Hans na koně geniálně dokázal číst signály svého pána).

 

Pochopitelně ne se vším v knize musí člověk souhlasit. Třeba o bonobech jsem četl i jiné informace a zrovna se mi nezdá, že by bonobové opice ani nechtěli lovit, spíše si s nimi hráli a zabíjeli je přitom jen jaksi mimochodem, nicméně spoluautorka knihy bonoby v Africe studovala speciálně a osobně – rozhodně se tedy neodvažuju ji opravovat.

 

A nakonec, jsa překladatelem Geniálních psů, ať nepropaguji pouze toto dílo: kdo nestojí zrovna o Geniální psy, má v češtině k dispozici i další psovědné knihy podle mého názoru srovnatelně kvalitní: Alexandra Horowitzová: Uvnitř psa (Práh 2014) a John Bradhshaw: Cesta do psí mysli (Plot 2014).