Tým archeologů z North Carolina State University a East Carolina University prováděl rutinní výzkum ve starobylém Nabatejském městě v Jordánsku - Petře. I když tamní zem byla mnoha hledači převrácena naruby takřka několikrát, podařilo se jim najít dvě velmi zachovalé mramorové sochy. Jsou z mramoru a představují řecko-římskou bohyni plodnosti lásky a krásy – Afrodíté (Venuše).

 

Podle posledních nálezů v oblasti Petra  začaly růst první osady už před devíti tisíci lety. Kmeny nomádů tudy brouzdaly zhruba tisíc let. Většího významu ale místo nabývá, až když začalo být obchodní spojnicí mocností a kultur Egypta a Mezopotámie. V bibli je Petra označena slovem Selá.

Tým Toma Parkera, profesora historie na North Carolina State University, našel kousky soch na přelomu letošního května a června, když zkoušel své štěstí v oblasti zvané Severní hřbet (North Ridge). Obrázky svého nálezu se dostaly na veřejnost až nyní.

 

V místech kde se na archeology usmálo štěstí, očekávali, že najdou, pokud vůbec něco najdou, že to bude jen nějaký obyčejný malý příbytek. Z toho, co mělo být malým domečkem, se postupně začalo klubat něco většího, pak velkého, až z toho nakonec byla vila se soukromým sofistikovaným bazénem. Což, jak uznáte, je v horské pouštní oblasti známka té nejvyšší honosnosti.

Rozbité sochy, nebo spíš sošky, našli blízko domovního vchodu. Nejspíš byly součástí výzdoby schodiště, nebo domácího oltáře. Kromě  těchto duchovně božských artefaktů našli ještě celou řadu praktických věcí z každodenního života. Nádoby na vaření, vybavení kuchyně, olejové lampy a zvířecí kosti. Kromě toho tři hrobky s lidskými ostatky, šperky a nechyběly ani zbytky železných mečů.

 

Sošky s bohyní Afroditou jsou ale tím největším překvapením. Není to ani tak kvůli jejich zachovalosti, jako spíš proto, že jsou z doby, kdy obyvateli Petry byli Nabatejci a řečtí a římští bohové nepatřili do jejich portfolia.  Obě nalezené sochy mají sice ulámané hlavy i ruce, ale naštěstí se většinu částí podařilo najít. Obě také mají svého "amorka". Na těch je zajímavé, že zůstali zcela neporušení a jsou součástí podstavců. Jakoby někomu vadily jen ta nahá ženská těla. Torza obou soch jsou přesto velmi dobře zachovaná a tak není těžké určit, že díla jsou v římském stylu. Podle archeologů jsou dokladem kulturního dopadu římské anexe Nabateje v roce 106 našeho letopočtu.

Archeologům se už dříve Nabatejci jevili jako v mnoha aspektech geniální národ. Jednak proto v jakém prostředí dokázali prosperovat, jaké stavby ve skalách zbudovat a zajistit je dostatkem vody. Hlavně na nich ale obdivují, jak schopně přijímali prvky jiných kultur, které je obklopovaly.

Laikovi se to jeví, že byli tak trochu jako my a oplývali darem věci „zešvejkovat“. Nasvědčovaly by tomu dřívější vykopávky. Když totiž byl jejich soused mocný Egypt, přijali hodně z jeho kultury a uctívali jeho bohy. Když se na vrchol dostal Řím, vybavili si domácnosti jeho „silnějším“ božstvem.

Nález konkurenčního kolektivu Iana Hoddera  ze Stanford University je z lokality Çatalhöyük v Turecku. I když jde jen o kilogramový nález, je zcela jiným kalibrem. Pouhých 17 centimetrů vysoká postava ženy je navíc jen z obyčejného nevzhledného vápence. Zato ale pamatuje dobu, kdy jsme se přestávali honit za zvěří a začali dávat přednost kolchozničení s lopotivými činnostmi na jednom místě. Pohled na místo nálezu ukazuje sekvence obrázků ZDE.   

Podle archeologů figurka kyprých tvarů sloužila při rituálech. Turecká venuše se dost podobá naší dámě z Věstonic. I u ní se dávný umělec snažil být ve své tvorbě realistický. S tukovými faldy si doslova vyhrál. Sošky ale nemají být  ztvárněním reálné osoby. Spíš nadměrně vyvinutými tvary chtěli tvůrci zvýraznit ideál, jaký je pro většinu tohoto  typu umění běžný. Oslava silné a dobře živené ženy, schopné přivádět na svět zdravé děti a zajišťovat posilu a přežití kmene. Ta naše, Věstonická venuše, je sice o necelých šest centimetrů menší, ale zato je o 20 000 let starší.   Podle vyjádření archeologů pochází nynější nález z jedné z největších a také nejlépe zachovalých, neolitických lokalit na světě. Ta se nachází jihovýchodně od dnešního tureckého města Konya.

Osada zde vznikla již někdy kolem 7500 let před naším letopočtem a byla osídlena déle než dvě tisíciletí. Pro nás ji objevil britský archeolog James Mellaart na začátku šedesátých let. Vykopávky od té doby vydaly již nespočet artefaktů. Jsou mezi nimi i tři metry vysoké nástěnné malby města a dvou návrší. Zpodobnění je považováno za nejstarší mapy na světě. Çatalhöyük bývá označováno za místo vzniku jedné z prvních světových společností se sociální a ekonomickou organizací a ukázkou osady z doby přechodu civilizace od lovu ke sběru a zemědělství. Lokalita je už nějaký čas pod záštitou UNESCO. Galerie obrázků ZDE. Navzdory podobnosti proporcí, věkem se turecká venuše naší Moravance ani nepřibližuje. Ta naše je dílo lovce mamutů, turecká počínajícího zemědělce. Takže ty, co stály umělcům modelem, od sebe dělí dvě desítky tisíc let.

 

Na sošky venuší se názory různí. Podle některých archeologů šlo o jakousi pornografii a časopis pro pány v době kdy jsme ještě neuměli číst. Jiní je přirovnávají k jakési předchůdkyni Panenky Marie, k níž mnozí upírají své tužby i dnes. Hodder se kloní k tomu druhému pojetí a považuje svůj nález za součást prastarých rituálů spojených s mateřstvím a plodností.

Pokud tomu tak opravdu bylo, mají oba nynější nálezy (jak ten z Jordánska, tak ten z Turecka), toho více společného, než by se na první pohled mohlo zdát.

 

Sošky bohyně Afrodité také asistovaly při rituálech, při nichž naši předkové vznášelisvé prosby. Tak jako turecká otylka měla své buclaté předchůdkyně, bohyně Afrodita je měla také. Byly jimi například asyrská Ištar či východostředomořská semitská Aštarté. I ony vyjadřovaly ženský princip a i ony byly symbolem plodnosti. Jen podle místa a času si občas dopřávaly i nějaké „vedlejšáky“. Někdy si k plodnosti přibraly lov, jindy, jak už to bývá u žen zvykem, pomstu. Plodnost ale byla vždy tím hlavním. 
A ještě jedna věc je na ženských postavičkách bohyň zajímavá. Už v pravěkých tlupách se vždycky našel někdo, kdo si udělal čas na sochání, hnětení či pižlání do kosti, aby uplácal ženské fetiše. A kam až důvěryhodná fakta sahají, třeba ve staré syrskofénické mytologii, ženská postava představovala tu nejmocnější bohyni. Až to jaksi svádí k představě, že jak turecká faldatá baculka, tak její jižnější mladší sportovně vyhlížející kolegyně, byly symbolem uctívání něčeho, co v hippísáckém odkazu „milujme se a množme se“, nám není cizí ani dnes. Jakoby se tu bez ohledu na civilizační souboje obsah udržel po tisíce let a jediné, co se měnilo, byla forma. A ta zase jako by byla poplatná měnícímu se většinovému chlapskému vkusu.

Video: Petra: Lost City of Stone (BBC, 2015)

Video: Çatalhöyük (Tuzem.org)

Literatura

Turkish Ministry of Culture and Tourism

North Carolina State University news, East Carolina University, Stanford University