Medializovat výzvu proti medializaci vraždících střelců, to je něco jako střílet do vlastních řad. Takže proč ne. Média určují duch doby a zároveň se právě z médií stává nelítostné bojiště, ačkoliv si toho mnozí ještě nevšimli. Jde o zásadní věc. Na tvůrce médií a také na jejich lačné konzumenty to klade nové nároky, s nimiž se budeme muset – chtě nechtě – nějak vyrovnat. Poučná je v tomto směru situace kolem vražedných střelců, kteří, jak se zdá, velmi těsně parazitují na médiích.
Psychologové tohle téma intenzivně řeší na výročním shromáždění Americké psychologické asociace, která právě v těchto dnech probíhá v Denveru, hlavním městě státu Colorado. Podle Jennifer Johnstonové a Andrewa Joye z Univerzity Západního Nového Mexika lidé, kteří páchají v USA masové vraždy střelbou, obvykle sdílejí tři hlavní znaky: 1. závažnou depresi, 2. sociální izolaci a 3. patologický narcisismus. Podle badatelů je masové vraždění zjevně na vzestupu, stejně jako jejich mediální pokrytí. Johnstonová se ale ptá: Můžeme s jistotou říct, co je příčina a co následek? Skutečně jde o výhradně jednosměrný vztah, tj. že více vraždění vede k většímu mediálnímu pokrytí? Co když je to ale vlastně naopak – že intenzivnější mediální pokrytí vede k intenzivnějšímu vraždění?
Johnstonová a Joy analyzovali dostupná data o masové střelbě, definované jako události, kdy došlo k pokusu nebo činu zabití více osob nepříbuzných střelci na veřejných místech, a zároveň zdroje o nich v médiích, u FBI a úřadů, i příslušné vědecké publikace. Nakonec dospěli k závěru, že za pozorovaný nárůst masového vraždění střelci je z velké části zodpovědná právě takzvaná mediální nákaza (media contagion).
Podle Johnstonové je zřejmé, že masových vražd přibývá v souvislosti s rozsáhlým a často dramatickým mediálním pokrytím, hlavně pokud jde o sociální média, kterými se podobné události šíří jako stepní požár. I když to asi ne všichni uživatelé sociálních médií zamýšlejí, jejich informování o masovém vraždění vlastně oslavuje vrahy a upozaďuje jejich oběti. Johnstonová s kolegou rozhodně nepochybují, že média všeho druhu budou vřískat jako pominutá, že veřejnost má přece právo všechno vědět, do těch nejnechutnějších detailů. A nepochybně to dělají kvůli tomu, že brutální vraždění přilepí konzumenty k displejům (a reklamám inzerentů) jako nic jiného.
Johnstonová upozorňuje na to, že profil masových střelců je vlastně stále stejný. Obvykle jde o bělochy prohlašující se za heterosexuály, mezi 20 a 50 lety, kteří sami sebe vnímají jako oběti jakési nespravedlnosti. A také je u nich zřetelně patrná touha po slávě, která mezi vražednými střelci ohromně narostla v polovině devadesátých let, po objevení intenzivního celodenního zpravodajství a po rozmachu internetu. Psychologové v poslední době vytvořili několik modelů šíření mediální nákazy, podle nichž je tento vliv médií na potencionální střelce naprosto zásadní a zhoubný. V devadesátých letech se v USA střílelo po cizích lidech asi třikrát do roka, dnes se to děje v průměru jednou za 12,5 dne.
Co s tím? Johnstonová to vyjádřila bez obalu. Pokud by masová média a sociální média uzavřela dohodu, že už nebudou zveřejňovat, sdílet ani tvítovat jména, obličeje, životní příběhy ani žádná prohlášení vrahů, tak se podle Johnstonové do roka až dvou staneme svědky dramatického poklesu případů těchto masových vražd. I podle konzervativních odhadů to bude nejméně o třetinu.
Je zajímavé, že už vlastně existuje precedens. V polovině devadesátých let média přestala obšírně informovat o sebevraždách celebrit, když vyšlo najevo, že šlo o proces nakažlivých sebevražd. Tehdy se prostě sešli zástupci vládní agentury CDC, vědců včetně suicidologů a médií, a dohodli se na tom. Množství sebevražd celebrit pak velmi zřetelně pokleslo. Otázkou samozřejmě je, jak něco podobného prosadit v dnešní době. Francouzské deníky se sice nedávno vydaly tímto směrem, celá řada médií je ale zaměřená proti establishmentu, takže na nějakou gentlemanskou dohodu asi nedojde. Kdo by se ostatně dobrovolně vzdával lajků v dnešní době? Je to ale velice důležité, ze stejné slabiny těží teroristé, autoritářské režimy a kdovíkdo ještě. Zřejmě se nevyhneme legislativním zákazům, které bude nutné důkladně promyslet, a zároveň vybavit tvrdými postihy, které by byly pro proviněná média fatální.
Prozatím je to začarovaný kruh, jehož neblahé následky pociťujeme i v České republice. Přestože u nás jsou podobné masové vraždy nesmírně vzácné, a k žádnému pořádnému teroristickému útoku u nás nedošlo, naše média hltají zprávy o takových událostech z celého světa a nadšeně pořádají online přenosy nebo speciální pořady. Sociální sítě zaplavují nesmysly z podvratných webů i afektované zprávy takzvaně seriózních zpravodajských kanálů. Výsledkem je všudypřítomná hysterie, která hrozí vážným průšvihem, a kterou přiživují idiotské návrhy na vyzbrojování obyvatelstva. Musíme si zvyknout na to, že média jsou mocná zbraň, kterou je nutné zodpovědně kontrolovat.
Literatura
Neuroscience News 4. 8. 2016, Wikipedia (Mass shooting).