Na ptácích je toho už tolik vyzkoumáno, že to adepty výzkumnického řemesla nutí zabývat se stále podružnějšími titěrnostmi a k teoretizování se statistikou. Tobias Riede je profesorem na Midwestern University a živí se výukou fyziologie. Podařilo se mu ale přesvědčit další kolegy z University of Texas v Austinu, Středozápadní univerzity v Arizoně, Memorial University of Newfoundland a University of Utah, aby se společně vrhli na výzkum zobáků. Respektive na to, kteří z opeřenců dovedou vydávat zvuk aniž by ho otevírali. Začali je škatulkovat podle vyjadřovacích schopností daných anatomií hlasového ústrojí a příbuznosti zjištěné molekulárně genetickými metodami, například pomocí mikrosatelitů. Fotky a videa, kterých při práci také několik pořídili, jsou určeny jen nám laikům a editorům časopisů. Pro vlastní výsledek bylo rozhodující skloubit poznatky tradičního členění, více respektujícího hlasové projevy s taxonomií postavenou na DNA analýze a cestami, kterými se evoluce ubírala. Z nudné mravenčí práce na celkem 208 druzích ptáků vyplynulo, že 52 z nich se při vyluzování zvuků s otvíráním zobáku nijak nenamáhá. Ovocem jejich několikaleté výzkumné činnosti je „strom ptačího života“ vylepšený o pravděpodobnost vyjadřující, jak se spolu zástupci jednotlivých větví kdy hašteřili.
Barvami propojené větve příslušníků ptačí říše vyjadřují způsob hlasových projevů. Ty s otevřeným ústním ústrojím spojuje modrá barva. Ty s uzavřeným - červená. Koláče pak vyjadřují procentickou pravděpodobnost předků krokodýlů a ptáků, jak ke kterému způsobu komunikace tíhli.
Pštros na stromu života reprezentuje Paleognathae (běžce), jednu ze dvou současných podtříd ptáků. Do té spadají tinamy. Řadí se mezi běžce ale umí létat. Ostatní, jako třeba kiviové, kasuáři, nanduové a pštrosi, létat nedovedou. Původně byl tento chlíveček podstatně mocnější, jenže hodně zástupců, aepyornisové a dinornisové (moa), Gansuiformes, Paleocursornithiformes, Lithornithiformes,... už vyhynulo.
Silueta hrdličky v grafu charakterizuje podtřídu neognath (letce). Jejich první zástupci se objevili už ve spodní křídě, další řády od svrchní křídy do začátku třetihor. Jak vidno i mezi těmi jich bylo dost, kteří vydávali zvuky při zavřeném zobáku. (Kredit: Tobias Riede, 2016)
To, co vědci nazývají vokalizace s uzavřeným ústním otvorem a my laici břichomluvectví, se v průběhu času měla nezávisle u archosaurů vyvinout minimálně 16krát. Muselo jít o osvědčenou formu komunikace, protože zahrnuje ptáky, krokodýly i dinosaury.
Dnešní ptáci při zavřeném zobáku většinou vyluzují zvuk tlačením vzduchu do jícnového vaku a ne výdechem přes zobák. Tyto zvuky jsou tišší a v nižší stupnici. Vědci z toho vyvozují, že tomu tak bylo u jejich předchůdců v dávné minulosti a že vydávané zvuky neměly zastrašovací účel, ale i mezi dinosaury nejspíš sloužily k tiší komunikaci uvnitř druhových uskupení a k vábení opačného pohlaví. Možná podobně, jako tomu je na připojeném videu ze současnosti:
Není to tak dávno, co si tu autor spolu s australskou vědkyní notoval, jak je vlastně hloupé používat příměr „němý jako ryba“. Tentokrát se mu ale zdá, že oficiální věda zašla až příliš daleko a že k předkládaným výsledkům je potřeba přistoupit s předběžnou opatrností. Bylo škoda přijít i o tak šikovně padnoucí: „Drž zobák!“
Literatura
Tobias Riede et al, Coos, booms, and hoots: the evolution of closed-mouth vocal behavior in birds, Evolution (2016). DOI: 10.1111/evo.12988