Po hororovém brexitu a nejdelším pátku za dlouhé roky je to vlastně vítané osvěžení. Pokud už máte plné zuby klaunského šklebu Farageho a podobných existencí, zkuste zombie geny v mrtvém těle. Jak se ukázalo, když někdo zemře, tak to pro stovky genů není konec. U laboratorních myší, laboratorních rybek danií a téměř jistě i u lidí zůstává mnoho genů aktivních až 48 hodin. Není to přitom jenom taková lechtivá zvláštnost. Velmi pozorně to budou muset prostudovat lékaři, kteří se zabývají transplantacemi orgánů, a také forenzní lékaři, kteří by teď mohli určovat okamžik smrti s nebývalou přesností. Možná i na minuty.
Zajímavý objev si připisují Peter Noble a Alex Pozhitkov z Washingtonské univerzity v Seattlu, kteří se svým kolegou zkoumali aktivitu genů v orgánech myší a danií bezprostředně po jejich smrti. Sledovali množství mRNA, která vzniká během transkripce genů jako meziprodukt při syntéze proteinů, jak se mění v čase od okamžiku smrti. Rozkošně tomu říkají analýza thanatotranskriptomu.
Jak by asi každý čekal, celkové množství mRNA od smrti v čase klesalo. Jenže při detailnějším pohledu vyšlo najevo, že množství mRNA, která odpovídala 548 genům danií a 515 genům myší, po smrti jednou či dokonce vícekrát neubývalo, nýbrž přibývalo. To je samozřejmě šokující, a znamená to, že v buňkách mrtvého těla je po určitou dobu dostatek energie a buněčné aktivity, aby tyto zombie geny mohly fungovat.
Chování zombie genů je nápadně odlišné od ostatních genů buněk mrtvého těla, které se topí v chaosu. Jejich aktivita bývá největší asi 24 hodin po smrti, a pak postupně klesá. Stovky zombie genů mají rozmanité funkce, od ovladačů embryonálního vývoje, které se obvykle vypínají po narození, až po geny, které mohou být namočené v rakovinném bujení.
Souvislost některých zombie genů s rakovinou je zneklidňující a vyžaduje důkladný výzkum. Zdá se totiž, že by se právě jejich aktivita mohla významně podílet na nádorech, které se objevují po transplantacích orgánů. Problém je to například u transplantací jater, jejichž příjemci mají vyšší šanci onemocnět nádorem jater, než kdyby transplantaci nepodstoupili. Určitě v tom budou hrát roli i léky potlačující imunitu, které je nutné užívat po transplantacích, ale podle Nobleho bychom zombie geny rozhodně měli prověřit.
Proč je po smrti aktivních tak mnoho genů? Celá řada zombie genů by se mohla podílet na obnově poškozených tkání během života, takže tyhle geny prostě dělají svou práci. Jenom nevědí, že už to nemá smysl. Některé geny, jako třeba ty z embryonálního vývoje, se mohou zapnout kvůli tomu, že smrt vyřadí z činnosti mechanismy zodpovídající za jejich vyp nutí. Po krátkou dobu si tyhle geny užívají svobodu, než smrt dosáhne i na ně.
Výzkum zombie genů zasahuje i do filozofie. Měli bychom kvůli jejich posmrtné aktivitě změnit definici smrti? Když někdo nedýchá, netluče mu srdce, nevykazuje žádnou mozkovou aktivitu, ale mnoho jeho genů ještě funguje, měl by být považován za mrtvého? Podle Nobleho nám výzkum okolností provázejících smrt může nabídnout úplně nový úhel pohledu na život.
Video: We might all live on after we die
Literatura
NewScientist 21. 6. 2016, BioRxiv 058370.