Ještě nedávno se mělo zato, že spolužáka po třiceti letech (podle charakteristických znaků tváře) dovedeme poznat jen my, nanejvýš geneticky nám nejbližší primáti. Nasvědčovaly tomu i výsledky pokusů technikou funkční magnetická rezonance, při níž je vidět do mozku jak probíhají myšlenkové pochody. Dokáže totiž zviditelnit aktivaci shluků nervových buněk, stejně jako jejich útlum.Třeba podle poměru okysličené a neokysličené krve v jejich blízkosti a tak s několika vteřinovým zpožděním získat informace jak a kde nám zrak hlavu zaměstnává.

 

 

Ukázalo se, že na zpracování těchto informací spolupracuje celá řada od sebe i značně vzdálených okrsků. Přicházející tok dat nejprve třídí mezimozek (thalamus) a podle důležitosti je zeslabí, nebo zesílí a přepošle specialistům. Čelní zraková oblast v čelním mozkovém laloku má na starosti zaměřovat cíl, třeba když je potřeba například rozpoznat detaily tváře u člověka, který se nám pohybuje. Následně se pouští do práce primární zraková oblast, která je v koncové části týlního laloku a na ní přilehlá asociační zraková oblast. Kromě té máme ještě podkorové zrakové centrum v oblasti čtverhrbolí ve středním mozku. Zdá se, že při čtení v tváří se nejvíce angažuje závit zvaný gyrus fusiformis. Ale  ani to ještě na tak složitou činnost nejspíš nestačilo a proto přišel na řadu další krok. Zrak si vzala na starost převážně pravá hemisféra, která si od jiných starostí ulehčila. Předpokládalo se, že organismy, které evolucí do stádia tak složitého orchestru specializovaných činností nedospěly, že nebudou schopny v našich tvářích číst. Tak pravila teorie.

 

Ale jen do doby, než čtveřice výzkumníků z University of Oxford ve Velké Británii a University of Queensland v Austrálii, si na svůj chléb vezdejší začali vydělávat pozorováním stříkounů. U nás je akvaristé také mají ve velké oblibě. Jenže opatřovat  mořskou vodu, mangrovníky a dostatek hmyzu věru zatěžko a tak jsou ty naše chovy spíše výjimkou a okázalou vizitkou podnikatelových úspěchů.

 

Video: Zpomalený stříkounův střik (Kredit: Shelby E. Temple and Peter Kraft, University of Queensland)

 

 

Stříkouni jsou rybky brakických vod velikosti tak do třiceti centimetrů. V anglicky mluvících zemích jim říkají archer fish - lučišník. Do jezírek a akvárií se pořizují hlavně proto, že návštěvníky zabaví svým lovem. Jde o princip, který dobře znají hasiči. Když proudem vody škrtnou o starý komín, často se odporoučí  k zemi. Rybky to ale mají ještě komplikovanější, než požárníci. Při směrování vodního paprsku, kterým sestřelují hmyz z listů a větviček, musejí počítat s lomem světla na přechodu voda- vzduch.  Okatí šupinatí mrňousové se ale metodou pokus omyl  poučku „hůl do vody hozená, jeví se být zlomená“, naučí rychle. A stejně tak si osvojí i rozpoznávání lidských obličejů.

 

Výsledky bádání anglo-australského týmu s doložením učenlivosti ryb, uveřejnil časopis Scientific Reports před třemi dny. První autorkou je Dr. Cait Newportová. K prezentovaným poznatkům se již začínají vyjadřovat etologové. Netají svůj údiv.  Ono totiž rozlišit, byť i jen dva lidské obličeje, je úkol nadmíru složitý. Jiným druhům nutně musíme připadat tak trochu stejní. Máme dvě oči nad nosem, ústa, a ještě k tomu všechno každou chvíli krabatíme. Určit mezi desítkami jiných tváří ten správný kukuč, to už je pořádná makačka na bednu. Psychologové tomu říkají sofistikovaná funkce vizuálního rozpoznávání.

 

 

 

Ichtiology na tom všem zase poněkud zaráží, že ryby na sebe nikdy nepotřebovaly mrkat a i mimika tváře jim je cizí. Proto nemají tak funkčně členěnou „zrakovou kůru“ v mozku, jako máme my. Nad tím, že stačilo kousek žvance a v pokusu se 44 obličeji byly rybky schopny zjistit jednu konkrétní tvář, nad tím i jinak seriózní vědci se uchylují k formulacím, které jde přeložit jako „To je proti koštěti. Prckové s ještě prckovatějším mozkem, který dostává obraz zmuchlaný rozvlněnou vodní hladinou, pokřivenou lomem světla ... a úspěšnost v poznávání  té správné tváře mají jednaosmdesát procent!“

 

Když výzkumníci standardizovali obrázky na jas a barvy, bylo to ještě lepší. Jejich šupinatí pokusní králíci se pak pletli jen ve 14 % případů.

 

Je to poněkud dehonestující, když si uvědomíme, že nám stačí zajet do Tádžikistánu, či na trh s velbloudy v Eritreji, a nebo se jen přimotat do skupiny Tchaj-wanských turistů a rázem jsme na tom i s objemnou výbavou s níž se taháme na krku a o níž jsme si mysleli, jak je super, hůř, než decimetroví prckové, kteří neumí do pěti počítat.

Vybavuje se mi při tom dávná vzpomínka na rozhovor s panem Vackem, dlouholetým zaměstnancem pstruhárny u Mělníka. Ten už před mnoha lety tvrdil, že ho jeho duháci, při vizitách sádek, poznávají. Když se jim ukázal, začalo to kolem něj  „vřít“. Jeho kolegové, kteří v popisu práce místo krmení měli údržbu čerpadel, nechávali ryby klidnými. Vysvětloval si to tím, že  ho němé tváře poznávají podle osobité chůze.

 

 

Teď to vypadá, že ryby dokonce nemají problém ani s tím, zapamatovat si  užitečný obličej. Pokud bychom rybám takovou schopnost přisoudili, jsme jen krůček k úvahám o možné sympatii a antipatii ke konkrétní vizáži. A při ještě větší troufalosti začneme zvažovat, jestli náhodou není něco pravdy na povídačkách tichých bláznů, kteří obdobný dojem formulují do slov: “Tam, kde Franta tahá jednu rybu za druhou, ať dělám co dělám, si já ani neškrtnu. Ale on je na tom na chlup stejně zase u Šiškova mlýna.“

 

Genialita stříkounů už před osmi lety překvapila německé neurology, když zjistili, že jejich jednoduchý nervový okruh se šesti neurony, jim stačí k tomu, aby reagovali na pohyb kořisti za méně než 4 setiny sekundy (podrobnosti zde).

Zvířecí psychologové si na podobná  překvápka také začínají zvykat. Nedávno jim lekci daly hloupé ovce. Nejen, že si pamatují obličeje svých kolegyň a poznávají je na monitoru  i na fotkách.  Stejně tak dobře se vyznají v tvářích svých pastevců i jejich čtyřnohých přátel.  Holubáři a ornitologové, zabývající se havranovitými, tvrdí o poznávání našich  tváří jejich svěřenci, prakticky totéž.

Ať už jde o savce, nebo u potomky dinosaurů, lze při troše dobré vůle takové schopnosti pochopit. Anatomové u nich totiž  zjistili, že mají vývojově nejmladší strukturu mozkové kůry, dost podobnou té lidské. Náš neocortex, si členěním zvětšil svou funkční plochu na 2000 cm² a máme ho rafinovaně uspořádaný do šesti vrstev. Jsme v tom daleko nejlepší a právem na tak organizovanou mozkovou kůru můžeme být hrdí.

Poté, co nám ale nyní rybička plivnutím do tváře vytřela zrak, bude lepší se výkonností toho, co máme za ušima, moc nechvástat. Oni totiž stříkouni nemusejí být ti poslední, kdo něco takového zvládají. Pokud francouzská psycholožka Aurore Avargues-Weberová z univerzity v Toulouse, v honbě bodů za publikaci v J. Exp. Biology, nepřibrousila při svých pokusech tužku, tak se v našich tvářích vyznají i včely...

 

Video ke stažení  ZDE

 

Literatura

Cait Newport, et al.: „Discrimination of human faces by archerfish (Toxotes chatareus)“, Scientific Reports, DOI: 10.1038/srep27523

Avargues-Weber, A., Portelli, G., Bénard, J., Dyer, A. and Giurfa, M. (2010). „Configural processing enables discrimination and categorization of face-like stimuli in honeybees“. J. Exp. Biol. 213, 593-601. jeb.biologists.org