U dospělých s baterií v břiše, jde většinou o následek sázky, žert, či jinak významnou důležitost. Nešťastná náhoda v tom je jen výjimečně. U dětí jsou na vině maminky, babičky a dědečkové, kteří svěřená robátka nechají si hrát s magnetickou tabulí na níž jsou hezké barevné hříbečky. Nebo aby daly na chvíli pokoj, svěří jim do péče svítící tužky, starší hodinky či jiné věcičky, co se při troše snahy dají rozmontovat. Pokud je uvnitř něco malého a kulatého, je v dětské přirozenosti to ochutnat. Jenže takové dva magnety jsou schopny se k sobě přitulit jako naschvál, když každý z nich je v jiné střevní kličce. Stisknou pak střevní stěnu a i když to není moc, je nedokrvená a zakrátko odumírá. Následuje perforace a střevní obsah v dutině břišní a to není zrovna něco, čím je člověk už jednou nohou v nebi. V případě baterie to není o nic lepší. I ta nejtitěrnější má ještě dost „šťávy“ na to, aby malého i velkého experimentátora posadila hrobníkovi na lopatu.
Podle slov jednoho z výzkumníků je o tom přesvědčil pokus, při němž položili baterii na plátek šunky. Ten měl imitovat tenkou svalovinu zažívacích cest. Během půl hodiny, působením elektrického proudu a podpořených chemických reakcí, se knoflíková baterie proleptala do svalové tkáně tak hluboko, že se prakticky celá skryla. Tehdy si prý vědci uvědomili vážnost situace a dali se s vervou do práce. Začínali pochůzkami po asijských tržnicích a skupováním střev a žaludků. V laboratoři v nich pak kyselé prostředí imitovali vodou s citrónem, aby svým hejblatům připravili co nejrealističtější, drsné podmínky v budoucím provozu.
Z veškerého jejich pokusničení se jim nejlépe osvědčily papírové skládačky vzniklé kdysi dávno k výzdobě šintoistických svatyní. Dnes se z origami stává technologie, jejíž technické prostředky nacházejí uplatnění v robotice. Takový je i základ finálního minirobota, který má šanci zachraňovat životy rychle a levně. Nejdůležitější asi je, že s jeho pomocí už netřeba nešťastníkovi rozřezávat vnitřnosti. I když v případech, kdy se jedná o svéprávné dospělce, by to z výchovných důvodů nebyla zase tak špatná zkušenost.
Výzkumné trio: Daniela Rus, Andrew a Erna Viterbi, svůj pojídatelný výtvor, hodlá předvést účastníkům nastávající mezinárodní konference o robotice a automatizaci. V tištěné publikaci ale jako první autor je uveden Shuhei Miyashita. Ten donedávna v MIT(u) pracoval jako "postdok" v laboratoři CSAIL. Nyní ho zastihnete univerzitě v Yorku ve Velké Británii, kde přednáší. Dalšími autory „jedlého robota“ jsou Steven Guitron, Shuguang Li, Kazuhiro Yoshida z Tokyo Institute of Technology a Dana Damian z University v Sheffieldu (Anglie).
Pro způsob, jakým se robot pohybuje, se v angličtině razí termín "stick-slip". Míní se tím sekvence rázných odrazů po nichž následuje fáze sklouznutí. Protože se od robota tentokrát požadovalo, aby se předváděl nejen odstrkováním od podložky, ale zvládal i prostředí v jícnu a v žaludku, tvar jeho těla volili vědci tak, aby se část jeho skeletu při „odrazu“ chovala tak trochu také jako ploutev. Proto je jejich konečný výtvor tak „placatý“ a podivného tvaru. Zvolený dizajn zajišťuje, že zhruba 20 procent dopředného pohybu robot dociluje jako „plavec“.
Kouzlo většinou spočívá v jednoduchosti a nejinak tomu je i u naší robotí titěrnosti. Ve složeném stavu totiž vejde do tobolky. V jednom ze záhybů origamové harmoniky, je permanentní magnet. Ten reaguje na měnící se elektromagnetické pole, které robotu operátor „dodává“ z vnějšku. Tím také řídí jeho pohyb vnitřnostmi. Pochopitelně, že až když se jeho obalová kapsle rozpustí. Stejným magnetem, který robot využívá ke svému pohybu, také vytahuje i knoflíkovou baterii ze záhybu vyleptané prohlubně. Vysvobozená baterie tak dostane druhou šanci absolvovat zbylé zatáčky a proběhnout cílem. I když vše proběhne hladce, neměli bychom zapomenout, že z pohledu zákona, se stále ještě jedná o nefunkční elektrický spotřebič a jako takový se na něj vztahuje „zpětný odběr“. Nám tím vznikla povinnost odevzdat jej na některém ze sběrných míst.
Literatura
Massachusetts Institute of Technology