U nás tak populární „tiší blázni“ se zdají na první pohled neškodní. Donedávna to platilo i pro sortu „sportovních“ rybářů máčejících své náčiní ve slané vodě moří a oceánů. Na jejich konto měla připadat asi 2% celkového úlovku mořských ryb, což je opravdu jen příslovečná kapka v moři. Poslední odhady posunuly podíl sportovních rybářů na úlovcích v mořích na 4%. To je ale průměr, jehož zrádnost v našich zeměpisných šířkách a délkách obvykle dokumentujeme příkladem o dvou hladových kamarádech, z nichž jeden se nacpe celým grilovaným kuřetem, zatímco druhý „utře ústa“. V průměru spořádal každý půl kuřete, ale jejich subjektivní pocity i objektivní míra sytosti se diametrálně liší.

Ukazuje se, že u některých druhů ryb mají sportovní rybáři na svědomí drtivou většinu úlovků. U ohrožených druhů ryb činí podíl amatérských rybářů na celosvětovém úlovku 23%. A u vybraných druhů, jako je například vysoce ceněný Sciaenops ocellatus dosahuje podíl amatérů na celkových úlovcích dokonce 93%.

V případě ohrožených druhů sice existují limity na úlovek jednotlivých rybářů, ale vzhledem k jejich prudce rostoucímu počtu se situace stejně vymyká jakékoli kontrole. V některých zemích lze v moři rybařit bez jakéhokoli omezení. Do budoucna zřejmě budou i pro moře vydávány povolenky, jejichž držitelé budou v případě enormního zájmu losováni v loterii. Jen tak by se asi povedlo udržet počet legálně rybařících „tichých bláznů“ pod kontrolou. Jenže co s těmi ilegálními, kteří se zcela zákonitě vynoří? Představa „mořských porybných“ je poněkud směšná. Navíc jsou země, kde se stalo pytlačení krajně ohrožených ryb národním sportem i v podmínkách sladkovodního rybolovu kontrolovaného státními institucemi. To je případ lovu jeseterů v Rusku.

Kapitální úlovek ryb druhu Sciaenops ocellatus je chloubou každého rybáře. Ti mají na svědomí více než 90% z úlovků této ohrožené ryby.

Pramen: Nature