Američané dělali pokusy na potkanech, při kterých je nechávali vykrvácet. Některým z pokusných zvířat, kterým „pustili žilou“ tolik krve, že by to nepřežila, podávali šťávu z aloe. Kdyby to nebylo z úst seriózního vědce profesora Mitchella Finka z Pittsburghské university, znělo by to skoro jako pohádka - „Stačí malá injekce výtažku z aloe a zabrání to smrtelnému efektu navozeného ztrátou krve“. Profesor který pokusy vedl, zkoumal se svým týmem rostlinu aloe za prostředky ministerstva obrany. Vojáky zajímalo, zda by Aloe mohlo zachránit životy zraněným vojákům ve frontových liniích, kde jim často není možné poskytnout pomoc dostatečně rychle a než se podaří dopravit je do patřičných míst a u nichž ztráta krve bývá natolik velká, že zmírají na hemorrhagický šok.
Jako v pohádce
V mládí jsme slýchávali, že zkrvavené a rozsekané tělo stačí pokropit „živou vodou“ a vše je pořádku. Zdá se, že Fink takovou „vodu“ pro vojáky nyní objevil. Vlastně se nejedná o vodu v pravém slova smyslu, spíše to je průhledná bezbarvá slizovitá substance, která se vyskytuje tekutině listů. Slizovitost mají na svědomí polysacharidy. Jejich ochranný účinek spočívá ve schopnosti měnit vlastnost kapaliny. Zmíněné polysacharidy zvyšují viskozitu a snižují odolnost kapaliny k turbulenci. Polymer ve šťávě z aloe, působí také jako jakási brzda, která zpomaluje rychlost toku krve a tím poskytuje lepší podmínky pro prostup kyslíkových molekul z červených krvinek do tkání. Při velké ztrátě krve tato látka působí také na vlastnosti plasmy obklopující krvinky a to tak, že navodí pro přestup kyslíku vhodnější podmínky. Vyplynulo to z pokusů na potkanech, které však měly k pohádce hodně daleko. Vědci nebohým zvířatům navodili ztrátu krve a pak se jim snažili poskytnout záchranu. Když zvířatům dodali do krve pouze fyziologický roztok, uhynula jich polovina. Pokud jim ale podali roztok s látkou z aloe, přežilo jich 80%.
Při podobném experimentu, kdy potkanům způsobili ještě větší ztrátu krve, a následně jim podali látku z aloe, tak jich přežilo po dobu dvou hodin 33%. Pokud ale stejně vykrveným zvířatům dodali jen fyziologický roztok, nepřežilo to téměř žádné. Zvířata, která nedostala ani fyziologický roztok, ani roztok s látkou z aloe (sloužila jako kontrola), hynula do 35 minut.
Nic nového pod sluncem
Američtí váleční stratégové nepřišli na myšlenku využít léčebných účinků aloe jako první. Zmínky o použití aloe jsou již na hliněných sumerských tabulkách a také na egyptských papyrech. První informace pocházejí z r. 2200 př.n.l., což je více než 4 tisíce let. Papirus ebers, který obsahuje informace o aloe, pochází z r. 1552 př.n.l. (více než 3,5 tisíce let). V tomto výčtu bychom mohli pokračovat protože v roce 100 př.n.l. řecký lékař Dioskurides popsal zázračné vlastnosti aloe ve svém díle "Řecký herbář" ve kterém šťávu z aloe doporučuje na rány. Podobně psal o aloe známý římský lékař Plinius Starší a římští vojáci si šťávu z aloe chválili jako vynikající prostředek na rány utržené v bojích. Ale abychom americkým výzkumníkům nekřivdili je potřeba uznat, že způsob podání aloe přece jen o něco vylepšili, než jak se tomu dálo v době před Kristem.
Ale nechť jsou původnost a záměr myšlenky jakékoli, je dobré, že se letité vědomosti podařilo „oprášit“. Z projektu, financovaném vojáky (Defense Advanced Research Projects Agency) a řešeném Pittsburghskou universitou v Pennsylvanii, nemusí mít prospěch pouze vojáci. Automobilistů například umírá v současné době na ztrátu krve více, než vojáků zraněných ve všech válečných konfliktech současnosti dohromady. Polysacharid z listů aloe vera, nebo jeho syntetický analog, by mohl v budoucnu zachránit život nejednomu z nás.
