U neandertálců se nám daří vršit jeden omyl za druhým. Jejich lebky byly objeveny v Belgii už v roce 1829. Pak v Gibraltaru (1848). Jméno jsme jim ale dali až podle třetího nálezu v německé lokalitě nedaleko Düsseldorfu. Zavdali jsme tak příčinu všeobecné představě, že první lokalitou nálezu kosterních pozůstatků je údolí Neandertal v roce 1856. Střet s věroukou o stvoření člověka pro ně se ani po Darwinovi ještě dlouho nevyvíjel dobře a pro mnohé představa evoluce, původ z opice a existence „fosilního předvěkého člověka“, zůstala nepřijatelná.
Dnes už snad nejde o většinu, ale i tak je pro většinu z nás představa neandertálce spojena nejen s nosem jako bambula, vystouplými nadočnicovými oblouky a žádnou bradou, ale také jistým stupněm zaostalosti.
Ve Francii, v místech kde kdysi neandertálci žili, se již dříve našlo větší množství tmavohnědých a hnědých kamenů a kamínků. Je na nich patrné, jak do nich pazourkovým nástrojem drásali. Některé mají dokonce rovné plošky, jak je obrušovali o nějakou hrubou podložku. V obou případech byl výsledkem jemný prášek s vysokým obsahem oxidů manganu. Odborně se hlavnímu minerálu manganu říká pyroluzit, známější je ale pod svým starším názvem burel. Chemicky jde o oxid manganičitý. Využívá se v alkalických bateriích a zinko-uhlíkových článků. Ve směsi s uhlíkem v nich plní úlohu depolarizačního činidla. Jeho přičiněním se pak baterie nevybíjejí „naprázdno“.
V učených knihách a učebnicích se píše, že neandertálci si prášek z oxidů manganu připravovali, aby se zkrášlovali. K představě o marnivosti svádí i to, že burel je pro svou láci stále oblíbeným pigmentem v barvířském průmyslu. Moderní keramické dílny se bez něj také obejdou jen stěží. Potíráním houbičkou namočenou do prášku burelu se výrobky takzvaně patinují. Šperkaři o neandertálcích asi valné mínění nemají a tak se nám od nich dostává poučení, že výrobky ošetřené burelem získávají „keltský vzhled“. Chemici, kteří s oxidy manganu pracují, dobře vědí, že po nich jsou ruce černé. Zvlášť dámy by si při styku měli dávat pozor, pokud ovšem zrovna neletí móda umělých černých nehtů. Kolektiv vědců z Leidenské university a Delftské university se na francouzské kamínky neandertálců podíval z pohledu jejich chemických vlastností. A také s nimi trochu pokusničili. Tím ale dosavadní představu o pomalovaných neandertálcích archeologům dokonale zbořili.
Neandertálci byli racionální
Neandertálce nám představa o výrobě pigmentu stavěla do role pomalovaných fintilů. Jak nyní vyšlo najevo, skutečnost byla mnohem prozaičtější. Burelu si cenili pro jeho vlastnost oxidačního činidla a používali ho při rozdělávání ohně. Nový poznatek jim tím přisoudil mnohem vyspělejší kognitivní funkce, než jaké jsme jim dosud byli ochotni přiznat. Jde tu totiž o rozdělání ohně pomocí materiálu nehořlavého. A k tomu už byla potřeba slušná dávka pozorování, abstrakce i myslivna. Ještě zajímavější na tom je, že tak revoluční poznatek od nich nikdo neodkoukal a s jejich odchodem upadl v zapomnění.
Vědce k jejich závěrům o využívání burelu došli, když naškrábaný prach promíchali s hoblinami vlhkého „syrového“ dřeva a podařilo se jim tak oheň rozdělat mnohem snadněji. Oxidy manganu totiž mají jednu vynikající vlastnost - plní funkci okysličovadla již při nízké teplotě. Dobře to je patrné na videu, které porovnává rozdělávání ohně z dřevní drtě s příměsí burelu a bez něj. Video je bohužel neveřejné, ale naštěstí si ho lze veřejně přehrát na stránce Leidenské university.
Kredit: Neandertal-Museum, Neandertal, Düsseldorf, CC BY-SA 3.0
Pokud tedy neandertálci věnovali čas a námahu na zaopatřování si zásoby kamínků sloužících jim tak trochu jako zapalovač, není od věci připustit, že se stejným úsilím se věnovali i zásobám palivového dříví. A pokud tomu tak bylo, musíme změnit představy o způsobu jejich života. I jiné prameny již před časem opatrně naznačovaly, že v potravě neandertálců mohla být i vařená rostlinná strava a že místy dokonce mohla tvořit podstatnou část jídelníčku. Na neandertálce bychom se už neměli dívat jako na zaostalé a primitivní hromotluky. Nejen, že dokázali vyzrát na tehdejší evropskou megafaunu, ale nejspíš uměli i vařit. Byli schopni se vypořádat s podmínkami vlhké Anglie a vyzráli i na kruté podmínky Sibiře. Poradili si v suchých oblastech jižního Španělska až po Gibraltar. Přítomnost genu FOXP2 v jejich genomu dává tušit, že uměli mluvit. Objemem mozku (1 500 centimetrů krychlových) jakým v průměru oplývali, se dnes může pochlubit z nás jen málo kdo. Díky svému umu nebyli odkázáni na migraci, jako náš tehdejší přímý předek. Zvládali i usedlejší způsob života, což je další plus ve prospěch jejich vyspělých rozumových schopností. Anatomie ženské pánve svědčí o obtížných porodech. Podle všeho u nich fungovalo něco, čemu bychom dnes řekli zdravotnický systém se školenými porodními asistentkami. Pokud žili v lokalitách, kde byly jeskyně nedostatkovým zbožím, stavěli si přístřešky. Jejich společnost se úspěšně vypořádala dokonce se dvěma krutými dobami ledovými. Jejich zbraně a nástroje nebyly o nic primitivnější než ty, které používal Homo sapiens. Pokud tedy neandertálci nebyli neschopní a ani hloupí, jak to že po kontaktu s moderními lidmi během pouhých deseti tisíc let zmizeli? Nebyla náhodou tím, co považujeme jako „modernost“ a přednost, ve skutečnosti zákeřnost a agresivita? Ledasco by tomu i dnes nasvědčovalo.
Literatura
Peter J. Heyes et al. Selection and Use of Manganese Dioxide by Neanderthals, Scientific Reports (2016). DOI: 10.1038/srep22159