Česky „bahenní zimnice“, italsky „špatný vzduch“, po novu malárie. Jedno z nejvýznamnějších infekčních onemocnění, které u lidí má na svědomí přes milion životů, ročně! Odhaduje se, že mohla zabít za celou dobu existence lidstva, až polovinu lidí, co kdy na planetě žili. Máme štěstí, že se infekce týká především subsaharské Afriky. Původcem jsou parazitičtí prvoci – výtrusovci. Hezky česky zimničky, mezinárodně plasmodia.
Malárií, stejně jako jejích původců, je mnoho druhů a tak nemoc nesouží jen lidi, ale další savce a dokonce i „ne-savce“. Dobře jsou s touto nemocí obeznámeni například holubáři, zvláště ti sportovní. Když se zavrtá do chovu, jejich svěřenci ztratí kondici a rádi pak i mřou. Běžná pitva přitom nic zvláštního nezjistí, jen zvětšenou slezinu. Podrobnější rozbor krve by ale v erytrocytech odhalil banánovité merozoity. Nemoc u ptáků nepřenáší jen komáři ale i jiní paraziti, jako jsou kloši. Proto se v souvislosti s maláriíí hovoří, že jde o záležitost kosmopolitní. Dokáže komplikovat život i papouškům,... a tak není divu, že se malárie dostává do hledáčku přírodovědných výzkumných institucí a zoologických zahrad..
Smithsonův institut
Jedna ze světově známých zoologických zahrad, která se sledování plasmodií u svých ptačích svěřenců věnuje, je ve Washingtonu. V Americe je jednou z nejstarších zoologických zahrad a je veřejnosti zvláště sympatická. Neplatí se v ní vstupné. Ostatně jako ve všech zařízeních, která provozuje Smithsonian Institute. Za tuto vymoženost vděčí Američané Evropanovi. Jamesovi Smithsonovi. Byl nemanželským dítětem vévody z Northumberlandu, jemuž patřilo rozsáhlé hrabství na severovýchodě Velké Británie (při hranicích Skotska). Narodil se tajně v Paříži a není přesně známo kdy. Nikdy nebyl ženatý a neměl děti. Odkázal své jmění synovci, ten ale také zemřel bez dědiců a tak došlo na závěrečný bod v jeho poslední vůli, kterým stanovil majetek věnovat na založení vzdělávací instituce ve Washingtonu. Tak se stalo, že ve Spojených státech, aniž by je někdy sám navštívil, od roku 1846 funguje instituce nesoucí jeho jméno: Smithsonův institut pro rozmnožování a šíření vědění mezi lidmi.
Mecenášů a odkázaného majetku přibývalo a tak dnes instituce spravuje nejen zoologickou zahradu ve Washingtonu, ale má pod palcem těch zahrad povícero. V Arizoně, Marylandu, Massachusetts, New Yorku, Virginii, Panamě. A financuje také chod devatenácti muzeí, devíti výzkumným střediskům a přispívá na chod dalších asi 170 spolupracujících organizací. Dobrý zvuk má i vydávaný časopis „Air and Space magazin“.
Ellen Martinsenová, mladá posdoktorandka, která se nejvíc zasloužila o objev, o němž je tento článek. I ona za svou nynější slávu může děkovat Smithsonian Institution. Právě tato instituce jí dovolila bádat na komárech a zkoumat malarické ptáky. Dnes už se detekce na přítomnost parazitů provádí testem, který si všímá specifických sekvencí na DNA parazita. Výhodou je, že se stejným způsobem dají prověřit komáři (přenašeči) i ptáci. Ty dokonce netřeba ani chytat. Stačí vyšetřit trus. I v něm se dá odhalit případné stopy DNA parazita. Martinsenové, při těchto v podstatě rutinních testech, něco nehrálo. DNA testy v komárech přítomnost parazita signalizovaly, ale podle DNA profilu se jej nedařilo nikam zařadit.
Shodou náhod se jí tak podařilo odhalit parazita malárie, který s ptáky nemá nic společného, ale napadá spárkatou zvěř, konkrétně jelence. Ten je po orlovi bělohlavém, druhé kultovní zvíře Ameriky. A jak se zdá, je dost nemocný. Prevítem, který mu kazí radost ze života, je Plasmodium odocoilei. Martinsenové se poštěstilo něco, čemu se říká výzkumnický homerun. Již se vědělo, že malaričtí paraziti rodu Plasmodium napadají pět savčích hostitelů, ale ti všichni se týkají jen „starého světa“.
Postdoktorandka tak nejen, že odhalila vůbec prvního malarického parazita jelenovitých na světě, ale ještě k tomu kápla na infekci šířící se Severní i Jižní Amerikou. Není divu, že Američané tomu ani nechtějí věřit, když uváží, kolik výzkumných pracovišť tamní vysokou zvěř již tak dlouho studuje, a nikdo si dosud nevšiml, že mají malárii. A přitom nejde o nic výjimečného, testy ukazují, že podél východního pobřeží Spojených států je infikováno až dvacet pět procent jelenců!
Všechno už tu jednou bylo
Vlastně to tak úplně první objev malárie u vysoké není. Před 59 lety jeden veterinář tvrdil, že u jelena v Texasu malárii zjistil. Měl ale smůlu. Přišel s tím příliš brzy. Přesvědčení, že u savců v Novém světě žádná malárie není, bylo příliš mocné a vyjádření tehdejších kapacit se postaralo, aby se zprávě dostalo stejné vážnosti jako těm, co prokazovaly spatření sněžného muže. Vše nakonec upadlo v zapomnění a po více než půl století se plkalo o tom, že jelenovití nikde ve světě, ač jde o nejrozšířenější skupinu savců na Zemi, žádnou malárii nikde netrpí.
Martinsenová svým kolegům výzkumníkům dokonale vytřela zrak. Ani ne tak tím, že jim dokázala jak se všichni mýlili, ale tím, jak malárie je v USA běžnou a rozšířenou infekcí. Že se na to dříve nepřišlo, za to nejspíš mohou počty parazitů kolujících v krvi. Nejsou mnohdy nijak velké a zběžným pohledem do mikroskopu se vyšetřované vzorky jeví jako negativní. Zvláště když posuzovatel „neměl důvod“ v nich původce malárie, hledat. Doktorandka měla štěstí v tom, že molekulárně genetickou metodou lze v testovaném vzorku krve najít i rozpadlé parazity. A že k vyhodnocení výsledku testu pomocí techniky PCR, moc intelektu ani netřeba. Ať už tomu je jakkoliv, u myslivců zveřejnění zprávy vyvolalo zděšení. Není se co divit. Když uvážíme, že je všichni po desetiletí přesvědčovali, jak je jejich zvěř zdravá a ze dne na den mají od New Yorku přes Západní Virginii až po Louisianu v průměru nakaženo osmnáct až dvacet pět procent volně žijících zvířat...
Ve chvíli, kdy malárie ve washingtonské zoologické zahradě byla zjištěna, bylo první co výzkumníky napadlo, že se zvěř mohla nakazit od návštěvníků. To, že by nemoc z člověka přeskočila na zvíře, se ale postupně stále víc ukazuje jako nepravděpodobné. Už proto, že zvěř je nakažena na značně rozsáhlém území. Hlavně ale proto, že nemoc má geneticky značně odlišného původce. Dokonce se ukazuje, že ti původci jsou dva. Respektive jeden ale dvou linií. V takových případech se dají využít takzvané „molekulární hodiny“. Podle nich se zmíněné linie parazita rozešly před nějakými 2,3 až 6 miliony let.
A co Česko-Slovenské končiny?
Zajímavá otázka. Už proto, že podle Martinsenové lze ze zmíněných výsledků „biologických hodin“ usoudit, že když prapředek dnešních jelenců, který přes Beringovu úžinu vstoupil poprvé na půdu Severní Ameriky, nešel od nás na Nový kontinent sám, už si sebou nesl i svého parazita. Dnešní klima je také prakticky stejné, jaké je v místech, kudy se nemoc v Americe šíří. Ani u nás se v případě jelence nemusí jednat jen o záležitost zoologických zahrad. Máme je i ve volné přírodě. U nás ti prapůvodní již vymřeli, ale máme je tu znovu z re-importů. Nejstarší zmínka o něm sahá až do poloviny předminulého století. Tehdy si je na své panství Colloredo-Mansfeldů dovezli a zavřeli je do obory Královská Stolice. Než je panstvo a pytláci vystříleli, dařilo se zvířatům u nás dobře.
Další doložený import se uskutečnil v roce 1884. K původně šesti kusům z Kanady, umístěných do Opočenské obory, později přibylo dalších šestnáct. Populace tak vzkvétala, že zvládala uspokojovat myslivecké choutky svrbějícího prstu a ještě se počty zvířat v oplocených revírech záhy daly počítat na stovky kusů. Válka zvířatům zajistila volnost a tak dnes jsou jelenci u nás běžní v celé oblasti Brd. Zejména v okolí Dobříše, Rožmitálu pod Třemšínem, na Benešovsku, Zlínsku i Prostějovsku. Lesníci jelence milují, protože jim neokusuje mladé stromky tak jako jeleni a také je tak moc neničí při vytloukání paroží. Na Slovensku mu říkají pasrnec, inokedy jeleník bielochvostý. V kalendářích lovu zveri jelenec figuruje, ale v reálu na Slovensku jsou už asi jen jako rarita v soukromých chovech.
Závěr
Nejnovější poznatek z Ameriky nám dává jasně na srozuměnou, že malárie je mnohem rozšířenější nemocí, než jsme si byli schopni připustit. Nejen, že je nejrozšířenějším parazitárním onemocněním lidí, ale stejně tak tomu bude i u divokých zvířat. S jejím výskytem musíme počítat i tam, kde se nám ještě před několika dny odborníci dušovali, že není. I pro malárii, stejně jako je tomu u chřipek a rakovin platí, že jich je hodně „typů“. Jen u ptáků bylo popsáno více jak 35 druhů plasmodií. Zatímco na populace ptáků na Havaji a na Bermudách má malárie přímo devastující dopad, malárie u amerických jelenců nejspíš vážnější následky zvířatům nezpůsobuje. I tak ale nynější objev nastolil celou řadu otázek. Například zda Plasmodium odocoilei, nebo její zmutovaná forma, může nakazit i jiné sudokopytníky, jako třeba srnce, kozy, skot,... Podléhat panice z malárie ale hned netřeba. Jednak proto, že podle vyjádření expertů ze Státního zdravotního ústavu, se na našem území lidská forma malárie už hezky dlouho nevyskytla. Do padesátých let minulého století, tedy ještě před výraznějším nástupem globálního oteplování, na jižní Moravě dobře znali pojem „hodonka“. Ano, byla to malárie. Říkalo se jí tak proto, že nejhojnější byla okolo Hodonína. Druhý důvod, proč se lidé nové formy malarické infekce objevené nyní v Americe obávat nemusejí je ten, že se nemá jednat o antropozonozu. Pro oblast veterinární medicíny obavy ale už tak neopodstatněné nejsou. Zda by se podobná nákaza mohla šířit i u naší zvěře, si fabulovat netroufáme. Požádali jsme ale o vyjádření Výzkumný ústav veterinárního lékařství v Brně. Jeho odpověď rádi zveřejníme.
Literatura
Ellen S. Martinsen, et al.:Hidden in plain sight: Cryptic and endemic malaria parasites in North American white-tailed deer (Odocoileus virginianus). Science Advances 05 Feb 2016: Vol. 2, no. 2, e1501486, DOI: 10.1126/sciadv.1501486