Afričané považují zebry za černé s bílými pruhy. My Evropané to vnímáme spíš opačně. Jasnou odpověď na čí straně je pravda nedalo ani křížení s koněm a zbarvení jejich neplodných potomků zebroidů. Ať už je tomu jakkoliv, tmavé pruhy vznikají zebrám tam, kde se v srsti vyskytuje pigment melanin. Místa, kde ho chlupy nemají, je bílé. Podle rozdílů v kresbě - šířce a barevné intenzitě pruhů, můžeme snadno určit o který ze tří druhů zebry jde. Zoologové se ujednotili na třech druzích: zebře stepní, horské a Grévyho. Zebru kvaga, kterou tak nazvali hotentotsky mluvící domorodci, zde nezmiňujeme, protože se jí podařilo do posledního kusu vyhubit.
Kanaďanka Amanda D. Melinová je antropoložkou a kmenovým zaměstnancem university v Calgary. Vyniká schopností získat grant na vše, co se jí zamane. Má jich na svém kontě více než třináct a díky tomu nemá problém se toulat po světě od Washington University v St. Louis, přes University of Tokyo, až po Borneo. Psaní článků jí jde stejně dobře a těch vědeckých už má přes třicet a k tomu ještě pět kapitol v odborných knihách. Peníze získala i na nápad zkoumat proč jsou zebry pruhované. Tedy to, co už před více než 120 lety řešili Charles Darwin a Alfred Russel Wallace. Za společníky si vybrala oftalmologa, dizajnéra a etologa a výsledkem je další publikace.
Teorií, proč chodí zebry v pyžamu, jsou čtyři. Tu nejstarší, Darwinovu představu o kamufláži, podporovaly i mnohem pozdější pozdější výsledky experimentů prováděných na lidech. V podstatě jde o fakt, že i nám dělá problémy sledovat na obrazovce pohybující se pruhované objekty. Této stoleté představě, jak pruhy zvířata v jejich přirozeném prostředí dobře maskují, se věnuje i nejnovější číslo časopisu PLOS ONE. Když se tým Melinové snažil zjistit, jak moc to funguje, po několika záběrech zeber upravených filtrem imitujícím vidění lvů, se začal rýsovat výzkumnický sólokapr. Následovalo pečlivé focení zeber v jejich přirozeném prostředí v Tanzanii. Fotilo se jak na travnatém pažitu, tak i v porostu dřevin. Záběry pak posloužily k určování, na jak velkou vzdálenost jsou predátoři pruhovanou kořist rozeznat a to pomocí modelování různých situací viditelnosti (jasu), spolu s požitím filtru imitujícího barevné vidění lvů a hyen.
Zatímco my, lidé, pruhy na zvířatech zaznamenáme za denního světla na 50 metrů a za soumraku na 30 metrů, predátoři v tom tak dobří ani zdaleka nejsou. Kromě toho většinou své hony pořádají v čase, kdy jim není takové horko, tedy za soumraku. A právě to je na tom to nejdůležitější. Lvům a hyenám se pruhování rozlišuje špatně a za bezměsíčných nocí je na ně i devět metrů moc. Z pokusů vědcům vyplynulo, že v čase, v němž predátoři loví a na vzdálenosti, na jakou svou kořist pozorují, pruhy zebrám jako mimikry, fungovat nemohou. Predátoři se totiž řídí jen obrysem těla a ten, jim pruhování zeber nijak nenarušuje. Naše logické představy o geniálním výtvoru přírody, kterými zebry svými černými pruhy imitují tmavé kmeny stromků a bílými zase mezery mezi nimi, se tak ukázaly být zcela mimo. Nejde totiž jen o omyl v porostu, ale i na volných pláních bez stromů a keřů, kde zebry tráví většinu svého času. I tam lvi vidí pruhovanou zebru, jako kdyby měla jednolitě zbarvenou srst. Predátorovi se kořist jeví stejně zřetelně, jako velikostí podobné obrysy velké antilopy Topi, nebo menších Impal. A protože lvi a hyeny jsou hlavními zebřími predátory, je teorie maskování nejspíš definitivně mimo mísu.
Často se při významu pruhování zeber operuje s jeho sociálním účelem. Tím se má na mysli, že se zebry podle jedinečnosti svých pruhů poznávají už „na dálku“. I k této teorii má Melinová výhrady. Když její tým rozšířil své pokusy i na to, jak se na různé vzdálenosti vidí samy zebry, ukázalo se, že pruhy svých blízkých vidí lépe, než predátoři, ale tak dobré, jako jsme v tom my, lidé, nejsou. Jejim hlavním argumentem proti, ale je, že na stejnou vzdálenost, na jakou se poznávají zebry, se poznávají i zvířata, která žádné pruhování nemají. Tomu se říká dvě mouchy jednou ranou - v jednom článku zdiskreditovat hypotézu kamufláže a ještě k tomu vážně zpochybnit hypotézu zebřích občanek.
Kanaďance jde v poslední době na ruku i americká evoluční bioložka Brenda Larisonová (UCLA). I jejímu týmu se představu nazývanou „otiskem prstů“ podařilo zpochybnit. Při bádání nad pruhy v rámci jednotlivých druhů zeber jí vyšlo, že zásadní vliv na jejich rozmístění, intenzitu i šířku pruhů, má teplota prostředí. Čím je prostředí teplejší, tím mají zebry na sobě více pruhů. A také barva jejich pruhů je kontrastnější. Podle ní proto zebří paráda slouží jako klimatizace. Tmavé pruhy pohlcují více slunečního záření a ohřívají se na slunci o něco více, než bílé. Dost na to, aby se v daném místě urychlilo proudění vzduchu. Že by tomu tak mohlo být ukázaly výsledky měření teploty bezkontaktními teploměry. U výrazně pruhovaných zeber, ve srovnání s nepruhovanými savci žijícími ve stejné oblasti, vykazovala kůže teplotu o tři stupně nižší.
I když se ani nejnovějšímu článku v PLOS ONE zcela nepodařilo vyloučit ochranný vliv pruhování zeber, alespoň ne v případech, kdy predátoři za plného jasu zaútočí na skrumáž zeber, teorie termoregulace se přece jen zdá být nyní mnohem pravděpodobnější. Jako nejpravděpodobnější účel zebří parády se v současné době jeví funkce repelentu. Tuto teorii razí Tim Caro z University of California Davis. Jeho argumentem jsou výsledky pozorování v lokalitách, kde je hodně much tse-tse (rod Glossina), které přenášejí spavou nemoc, a ovádů (čeleď Tabanidae). Tam, kde tito trapiči na své oběti útočí po větší část roku, mají zvířata pruhů nejvíce a také mají pruhy výraznější. A to platí v Africe obecně, nejen pro zebří druhy, ale i pro jejich poddruhy. K tomu ještě teorii Tima Caro potvrdil i pokus v Maďarsku na pruhovaných a nepruhovaných atrapách. Kousek od Budapešti si tamní ovádi také sedali na pruhované modely statisticky neochotněji. Vědci pro to mají i vysvětlení. Může za to odraz světla, které má určitou polarizaci. Některý hmyz, na rozdíl od nás, polarizované světlo vnímá. Odraz od černé srsti se takto obdařeným, má jevit podobně, jako odraz od vodní hladiny. Je logické, že těm, co baží po krvi, se pít vodu moc nezamlouvá. A tak asi právě to bude ten nejmocnější popud, kterým evoluce na pruhovanost v geografických lokalitách s vyšším výskytem bodavého hmyzu a rizikem přenosu nákaz, přitlačila nejrazantněji.
Literatura
Amanda D. Melin, Donald W. Kline, Chihiro Hiramatsu, Tim Caro.: Zebra Stripes through the Eyes of Their Predators, PLOS ONE 10.1371/journal.pone.0145679
UC Davis https://www.ucdavis.edu/news/zebra-stripes-not-camouflage-new-study-finds
Nature Communications 5 Article number 3535 doi:10.1038/ncomms4535
Egri, Á., Blahó, M.,Kriska, G., Farkas, R., Gyurkovszky, M., Åkesson, S., Horváth, G.: Polarotactic tabanids find striped patterns with brightness and/or polarization modulation least attractive: an advantage of zebra stripes. J. Exp. Biol. 215, 736–745.