Médii to prolétlo jako tlaková vlna. Bizarní Severní Korea typickým stylem oznámila, že odpálila vodíkovou bombu a přihlásila se tak do prestižního termojaderného klubu. Experti na jaderné zbraně jsou ale velmi skeptičtí. Termojaderná bomba, která využívá hvězdnou energii vodíkové fúze, to podle nich rozhodně nebyla. Prolhanému režimu se nedá věřit ani nos mezi očima. Co to tedy v totalitním panoptiku bouchlo? A jak to odborníci mohou poznat?
Podle všeho není sporu o tom, že Severní Korea něco odpálila v prostoru předešlých jaderných testů z let 2006, 2009 a 2013, tedy na jaderném polygonu Punggye-ri v horách na severu Severní Koreje. Okolní seismické stanice zaznamenaly otřesy o síle 5,1 stupňů Richterovy škály. Průběh těchto otřesů byl přitom prakticky totožný s předchozími severokorejskými explozemi. Podle seismologa Briana Stumpa ze Southern Methodist University v texaském Dallasu časový průběh zaznamenaných otřesů potvrzuje, že šlo o otřesy vyvolané explozí. Mohla to být jaderná nebo i chemická exploze, podle síly otřesů šlo ale spíše o jaderný test. Jak uvádí seismolog washingtonského sdružení Incorporated Research Institutions for Seismology Andy Frassetto, odborníci teď horečně analyzují odposlouchaná data, a snaží se z nich vyčíst, co se dá.
Odhady mohutnosti severokorejské exploze se pohybují mezi 7 až 10 kilotunami TNT. To odpovídá malé štěpné jaderné bombě, kterou by strčily do kapsy i exploze v Hirošimě a Nagasaki. V porovnání se standardními termojadernými bombami to byla naprostá nicka. První americká termojaderná bomba jménem Ivy Mike, odpálená v roce 1952 na atolu Eniwetok, měla sílu 10,4 megatun TNT, a převyšovala explozi v Severní Koreji více než tisíckrát.
Proč Severní Korea stále odpaluje takové prskavky? Podle jaderného fyzika z MIT R. Scotta Kempa k tomu existuje celá řada méně či více divokých vysvětlení. Sám Kemp si tipuje, že to nikdo neví, dokonce ani ti nejvíce informovaní v CIA. Jedno z vysvětlení například počítá s tím, že Severní Korea ve skutečnosti testovala takzvanou primární bombu, malou jadernou bombu, která se používá k zažehnutí sekundární bomby, tedy jaderné fúze, při explozi termojaderné zbraně. Sekundární bomba tam přitom vůbec nemusela být, anebo selhala. Podle dalších názorů šlo o nějaký typ štěpné bomby, tedy takové, jejíž exploze závisí na plutoniu nebo uranu.
H-bomba je mnohem sofistikovanější záležitost, než jaderná štěpná zbraň. Proto je ostatně nemá každý. Její výroba je natolik náročná, že to podle řady odborníků Severní Korea ještě nemohla zvládnout. Na druhou stranu, severokorejský režim po termojaderné zbrani očividně velice touží už delší dobu. Režimní média jsou H-bombou úplně posedlá a prohlašoval to i místní vůdce Kim Čong-un a ten přece nikdy nelže.
Jenže není vodíková bomba jako bomba. Existují vodíkové bomby termojaderné, které zdevastují ohromné území plnokrevnou jadernou fúzí. A pak jsou běžné štěpné bomby zesílené fúzní reakcí malého rozsahu. Ve většině jaderných zbraní USA a Ruska jsou komplikované a ničivé dvoustupňové termojaderné bomby, s primární a sekundární bombou. Zesílené štěpné bomby přitom jsou o poznání jednodušší. Jejich jaderné nálože obsahují těžké izotopy vodíku, tedy deuterium a tritium. Štěpná jaderná reakce v nich spustí jadernou fúzi malého rozsahu, která zesílí účinek jaderné exploze. Obsahují sice nějaký vodík, ale označovat takové zbraně jako vodíkové bomby je naprosto zavádějící. Severní Korea by se mohla snažit zmenšovat štěpné bomby, aby se vešly do raket, a tohle je jednou z možných cest. Podle jaderné analytičky Li Bin z organizace Carnegie Endowment for International Peace ve Washingtonu, D.C., je mnohem pravděpodobnější, že když už, tak Severní Korea odpálila právě takovou bombu.
Vzhledem k tomu, že Severní Korea asi jen těžko pozve do Punggye-ri jaderné inspektory, zůstává jedinou možností, jak zjistit, co to tam vlastně explodovalo, pečlivá analýza látek uvolněných při explozi. Severní Korea sice své explozivní překvapení odpálila pod zemí, i tak ale podle jaderného fyzika Anderse Ringboma z Swedish Defence Research Agency ve Stockholmu velmi pravděpodobně začnou v příštích dnech do atmosféry unikat radioaktivní izotopy vzácných plynů, leda by to tam Severokorejci naprosto geniálně utěsnili.
Neutrony uvolněné při fúzi jsou asi sedmkrát energetičtější, nežli neutrony ze štěpení jader. Podle toho by se měly lišit i radioizotopy, které při explozi vzniknou. Vědci by to měli být schopni rozlišit. Musejí se ale dostat ke vzorkům co nejdříve. S postupem času bude obtížnější a obtížnější radioizotopy analyzovat.
Organizace Smlouvy pro všeobecný zákaz jaderných zkoušek (CTBTO) má k dispozici globální síť detektorů radioizotopů vzácných plynů. V roce 2013 tato síť zachytila radioizotopy xenonu ze severokorejského testu č. 3. Bylo to ale až několik týdnů po explozi, takže z naměřených hodnot nebylo možné poznat, jestli šlo o uranový nebo plutoniový štěpný materiál. Není tajemstvím, že USA, Jižní Korea a Japonsko mají detektory izotopů vzácných plynů na palubách letadel, a že jsou nejspíš citlivější, než detektory CTBTO. Zatím ale žádná z uvedených zemí nezveřejnila, jestli jejich detektory zachytily něco podstatného. Čas ukáže, jestli tentokrát budeme moudřejší.
Video: Kim Jong Un's motives: North Korea nuclear test
World leaders condemn North Korea's hydrogen bomb test
Literatura
Science Mag News 6. 1. 2016. Wikipedia (2016 North Korea nuclear test).