Povrch těla drtivé většiny neptačích dinosaurů je pro nás stále velkou neznámou. Pouze nesmírně vzácné objevy otisků dinosauří pokožky (nebo povrchových útvarů typu štětinek a peří) nám po desítkách či stovkách milionů let ukazují, jak vypadala textura kůže těchto pradávných archosaurů. Máme tedy představu o tom, jaké vzezření měla kůže několika dinosaurů, jejichž fosilie se nám dodnes zachovaly i s otisky těchto struktur. Kromě proslulýchopeřených dinosaurů z Číny, Španělska, Německa, Spojených států nebo Madagaskaru jsou to pak zejména dinosauři jako Carnotaurus sastrei(argentinský abelisauridní teropod), Edmontosaurus annectens (severoamerický kachnozobý dinosaurus), někteří severoameričtí ceratopsidi nebo jihoameričtí a opět i severoameričtí sauropodi (zejména pak dosud nepojmenovaný diplodokid z Howe Quarry s výraznými hřbetními „trny“). Podobné zajímavé objevy jsou obvykle spojovány zejména s fantastickými nálezy tzv. dinosauřích mumií, fosilií především kachnozobých dinosaurů s otisknutými měkkými částmi těla. Málokdo si ale podobné jevy spojuje s ikonickými dinosaury, jakými jsouTyrannosaurus nebo Triceratops. A zatímco v případě „krále dinosaurů“ si na skutečně výraznější objev tohoto druhu ještě musíme počkat, u dosud nepopsaného exempláře třírohé tváře nám štěstí přálo v míře vrchovaté. Pokud se skutečně jedná o pravý otisk pokožky tohoto dinosaura, pak můžeme výrazně upravit naše představy o vzezření a fyziologii těchto povědomých ptakopánvých dinosaurů. Jak tedy vypadala pokožka triceratopsů? Opravdu se byli schopni bránit před hladovými tyranosaury svými domnělými „jedovatými“ ostny?

 

Nedávno se na jistém webu objevil seznam s přehledem „deseti dinosaurů, kteří nebyli tím, za co je považujeme.“ U triceratopse zmiňuje autor (který není profesionálním paleontologem) několik pozoruhodných informací, o jejichž pravdivosti je třeba významně pochybovat. Kromě vyslovení možnosti, že triceratopsové byli možná částeční mrchožrouti, kteří se přiživovali na úlovcích tyranosaurů a krokodýlů (což může a nemusí být pravda) se objevuje také pofidérní informace o povrchu těla rohatého dinosaura. Ten měl být vybaven velkými šupinami, z nichž do stran trčely výrazné štětiny, podobné bodcům dikobraza, které prý mohly sloužit k odrážení dotírajících teropodů. Autor zachází dokonce tak daleko, že vyslovuje možnost jejich jedového zakončení, které sloužilo k „toxické“ válce s dravými dinosaury. Není jistě překvapením, že neexistuje jediná věta v odborném periodiku, která by něco podobného naznačovala. Jediným náznakem přítomnosti jedu u dinosaurů byly údajnéjedové zuby čínského teropoda sinornitosaura, tento názor byl ale brzy vědeckou majoritou odmítnut. O povrchu kůže triceratopsů ale skutečně máme skvělé nové poznatky, ačkoliv ještě nebyly formálně vědecky publikovány. Vděčíme za ně úžasnému objevu jednoho z nejzachovalejších exemplářů triceratopse z Wyomingu, ke kterému došlo v roce 2002. Tento jedinec druhu T. horridus, známý jako „Lane“, je dnes umístěn v expozici Houston Museum of Natural Science. Zatím jsou k dispozici pouze snímky z novinových článků, které samozřejmě nemají hodnotu vědecké publikace, leccos ale mohou napovědět.

 

Již na první pohled si u úžasně zachovalého otisku povšimneme série velkých hexagonálních „šupin“ – tuberkul – o šířce kolem 6 centimetrů, oddělujících ještě větší oblé tuberkuly o průměru zhruba 10 centimetrů. Ty jsou skutečně osazeny jakýmisi středovými hrbolky, které někteří autoři na webu předběžně označují za báze oněch zmiňovaných ostnů a domnělých štětin. Zatím netušíme, k jakým účelům sloužily a zda vůbec měly nějakou praktickou úlohu. Zdá se ale pravděpodobné, že mohly být součástí jakéhosi dermálního „brnění“, které alespoň částečně vyztužovalo a chránilo zranitelné části trupu triceratopsů před čelistmi a drápy tyranosaurů (podobně jako jejich vyztužený masivní krční límec). Triceratops tak mohl být spolu se svým současníkem ankylosauremjakousi obdobou „chodících tanků“. Když porovnáme otisky na kůži triceratopse jménem „Lane“ s otisky kůže kachnozobých nebo teropodních dinosaurů, musíme konstatovat, že se navzájem výrazně liší, a to nejen v jemných detailech texturování a celkové „kresby.“ Zajímavější ale je, že triceratopsí kůže se nejspíš výrazně lišila i od kůže ostatních jemu příbuzných ceratopsidů a nejpodobnější byla naopak kůži některých titanosaurních sauropodů. Zatím je tedy příliš brzy na jakékoliv přesnější závěry, ostatně zmíněný exemplář triceratopse ještě nebyl vědecky popsán a dostatečně podrobně prozkoumán za pomoci moderních zobrazovacích technologií. Každopádně se ale máme na co těšit, vždyť tento unikátní objev představuje pouze další z mnoha potvrzení pro jednu stále opakovanou skutečnost – totiž tu, že postupné odkrývání záhad a tajemství dávných dob patří k těm nejúžasnějším dobrodružstvím, jaké může věda člověku ve 21. století nabídnout.

 

Odkazy:

https://markwitton-com.blogspot.cz/2015/12/dinosaur-scales-some-thoughts-for.html

https://www.smithsonianmag.com/science-nature/triceratops-wasnt-toxic-53573135/

https://rapidcityjournal.com/news/replica-of-rare-triceratops-skin-goes-on-display-in-hill/article_2b66c924-bcce-5c0d-bcbb-806cec3d1209.html

Psáno pro Dinosaurusblog a osel.cz