Einsteinově obecné relativitě je už sto let. Mezi její nejvýznamnější důsledky patří černé díry, exotické oblasti prostoročasu, které obklopuje horizont událostí. Současná fyzika předpovídá černé díry jako nevyhnutelný výsledek gravitačního kolapsu velmi hmotných hvězd. Teorie relativity také předpovídá ohyb světelných paprsků v gravitačním poli, které je Einsteinem interpretováno jako zakřivení prostoročasu. Velmi krotký ohyb světla hvězd v slabém gravitačním poli Slunce se během úplného slunečního zatmění v roce 1919 stal vůbec prvním testem Einsteinovy relativity. Dnes můžeme pozorovat ohyb světla vzdálenými galaxiemi, které fungují jako gravitační čočky, s nimiž můžeme nahlížet do jinak nedostupných propastí hlubokého vesmíru.
Einsteinovu obecnou relativitu máme dnes velmi dobře otestovánu ve slabém gravitačním poli. Einsteinův modelu zakřiveného prostoročasu, ale doopravdy prověří jenom děje v těch nejsilnějších gravitačních polích černých děr i neutronových hvězd. Horizonty událostí černých děr nemůžeme přímo pozorovat. Bouřlivé fyzikální procesy v blízkosti černých děr ale považujeme za zdroj energie ohromujícího záření kvazarů, aktivních galaktických jader i silně rentgenově zářících binárních hvězdných systémů, nazývaných mikrokvazary. Hmota proudící do černých děr všech velikostí vytváří kolem nich intenzivně zářící akreční disky. Právě analýza jejich záření nám dovoluje nahlédnout do prostředí skutečně silné gravitace. Počítačové simulace vzhledu horkých akrečních disků kolem černých děr ukazují, že ohyb světla v silném gravitačním poli radikálně mění optické zobrazování akrečních disků. Zakřivený prostoročas v blízkosti horizontu událostí totiž funguje jako extrémní gravitační čočka s překvapivými vlastnostmi.
Pro modelování velmi rychlé, až milisekundové proměnnosti rentgenového záření binárních hvězdných systémů s černou dírou nebo neutronovou hvězdou, jsme ve Výzkumném centru počítačové fyziky a zpracování observačních dat Slezské univerzity v Opavě vyvinuli softwarový simulátor relativistické optiky LSDCode+. S jeho pomocí se virtuální pozorovatel nacházející se v blízkosti černoděrového horizontu, může dívat na hvězdy, galaxie a další objekty ve velmi vzdáleném vesmíru. V takovém případě se výkonné paralelní počítače spolu s nástroji matematického modelování mohou stát virtuálním kosmickým korábem, mířícím vysoce nadsvětelnou rychlostí do jinak nedostupných míst. Atraktivita počítačových animací oblohy v silně zakřiveném prostoročase neunikla v poslední době ani pozornosti hollywoodské kinematografie. Ve výpravné science-fiction Interstellar je použita velmi seriózně zpracovaná vizualizace vzhledu oblohy a zářícího akrečního disku v okolí supermasivní černé díry. Extrémní gravitační čočky černých děr však nabízejí podstatně širší paletu neobvyklých optických efektů.
Vesmír na Obr. 2, prozatím nezkreslený černoděrovou gravitační čočkou, je virtuální scénou na blíže neurčeném místě v intergalaktickém prostoru, do které jsme umístili pozorovatele i černou díru. Zatímco pozorovatel hledí směrem k centru blízké galaxie M31 v Andromedě, na odvrácené straně oblohy je možné pozorovat obří červenou planetu s prstenci. Konfigurace simulátoru LSDCode+ předpokládá, že černá díra je umístěna mezi galaxií v Andromedě a pozorovatelem přímo ve směru jeho pohledu. Snímky oblohy jsou softwarovým simulátorem vytvářeny z pohledu pozorovatele obíhajícího černou díru, jako její satelit na stabilní kruhové oběžné dráze. Takový pozorovatel nebude pociťovat vliv extrémního gravitačního zrychlení, a pokud bude černá díra dostatečně velká, nejlépe supermasivní o hmotnosti několik miliard Sluncí, tak příslušné slapové efekty nemusejí být smrtící. Rychlosti pohybu na nízkých oběžných drahách nad horizonty událostí se už poměrně blíží rychlosti světla, takže se na vzhledu oblohy pro pozorovatele podepíše nejen obecně relativistický ohyb paprsků gravitační čočkou černé díry, ale také optické efekty popisované speciální teorií relativity.
Nerotující černé díry
První ze simulací (Obr. 3) ukazuje vzhled oblohy z pohledu pozorovatele obíhajícího na nejnižší možné stabilní kruhové oběžné dráze kolem nerotující černé díry. Asi nejnápadnějším rozdílem oproti nám známé optice jsou mnohočetné zakřivené světelné paprsky spojující konkrétní zdroj záření s pozorovatelem. Jejich projevem jsou vícenásobné relativistické obrazy všech zářících objektů na obloze. Výsledkem neobvyklé geometrie šíření světla v zakřiveném prostoročase je, že pozorovatel na své obloze uvidí řadu oddělených a úplných obrazů vzdáleného vesmíru, koncentricky uspořádaných kolem tmavé oblasti na obloze, stínu samotné černé díry.
Kuriózní vlastností černoděrové optiky je i to, že díky extrémnímu ohybu světla vidíme dokonce „za roh“, a na obloze proto můžeme pozorovat i deformované obrazy všech hvězd, galaxií a dalších kosmických objektů, které by v plochém prostoročase byly černou dírou zastíněny. Silné gravitační pole zpomaluje chod času, a posouvá proto spektrum světla přicházejícího ze vzdáleného vesmíru směrem k vyšším frekvencím. Vzdálené vesmírné objekty tudíž na obloze modrají. Jejich barvy jsou ovlivňovány i speciálně relativistickou variantou Dopplerova jevu, a proto ve směru pohybu na oběžné dráze obloha modrá ještě více, v opačném směru naopak znatelně červená. Díky speciálně relativistickému odchýlení světelných paprsků je také obraz vzdáleného vesmíru ve směru orbitálního pohybu zřetelně stlačen, naopak ve směru opačném je roztahován. Výsledkem efektu aberace je i viditelné zploštění stínu černé díry.
Rotující černé díry
Když objekt se silnou gravitací rotuje, tak ve svém okolí míchá prostoročasem, stejně jako když lžičkou mícháme kávu v šálku. Hmotné objekty i elektromagnetické záření jsou v rotujícím černoděrovém gravitačním poli sice stále přitahovány k horizontu událostí, ale zároveň i strhávány ve směru rotace. Tento v newtonovské mechanice neznámý efekt, který obecná relativita předpovídá v blízkosti jakékoli rotující hmoty, nazýváme strhávání souřadných systémů (frame-dragging). Ten světelné paprsky na rotující černou díru doslova navíjí, a jejich tvary se proto stávají dosti bizarními. Příslušně se komplikuje i počítačové modelování optických efektů a narůstají nároky na výpočetní výkon. Pracovní stanice se dvěmi dvanáctijádrovými procesory Intel XEON, taktovanými na 2 KHz, a s 32GB RAM, potřebuje pro výpočet jednoho snímku nebe v poli extrémně rychle rotující černé díry až 3 hodiny. Doba výpočtu znatelně narůstá se zmenšující se vzdáleností pozorovatele od horizontu událostí.
V situaci pro Obr. 4 černá díra rotuje vysokou rychlostí proti směru hodinových a pozorovatel je vzdálen od horizontu o pětinásobek jeho poloměru. Přes všechny optické efekty převládá na obloze pozorovatele, který se nachází nad fotosférou rotující černé díry, přímý obraz vzdáleného vesmíru. Čím hlouběji se však pozorovatel bude nořit do gravitačního pole, tím dramatičtěji bude na jeho obloze narůstat role bizarně zkreslených relativistických obrazů.
Obloha pozorovatelů ponořených do ergosféry extrémně rychle rotující černé díry připomíná původní nezkreslenou oblohu jen vzdáleně. (Obr.5). A když se oběžná dráha pozorovatele u extrémně rychle rotující černé díry dostane velmi těsně k horizontu událostí a relativistické zobrazování získá skutečně exotické podobu.(Obr.6)
Pro pozorovatele na tak nízké oběžné dráze již stín černé díry zabírá téměř polovinu nebe a dotyčný pozorovatel se už téměř dotýká horizontu událostí. Proto by následující simulací nejspíše měla být vizualizace oblohy z pohledu pozorovatele padajícího pod horizont a putujícího dále do nitra černé díry. Takový virtuální kosmický výlet, včetně návratu do okolního vesmíru velmi hypotetickou červí dírou, by měla umožnit připravovaná nová verze relativistického simulátoru LSDCode+.
Redakčně zkráceno a upraveno. Podobný článek vyšel v časopisu Vesmír 2015/12.