Výše uvedená slova jsou od Dr. Roberta Ernsta House (1875-1930) - muže, kterého vynálezce polygrafu (jinak též detektoru lži) dr. John A. Larson (1892-1965) charakterizoval následovně: „Vezme-li v úvahu výsledky jeho výzkumů, nemůžeme přisuzovat příliš vysoký kredit tomuto energickému idealistovi, který zemřel vprostřed práce s nezvratným přesvědčením, že jeho metoda je snad čímsi velice hodnotným….“

 

 

Ony výzkumy, jimž se Dr. House s takovou vervou věnoval, se týkaly skopolaminu. S využitím zmíněného alkaloidu ve směsi s morfinem v porodní anestezii při Twiligh sleep (šerospánek) se seznámil v roce 1916 v New Yorku a sám pak v Dallasu tuto techniku bez větších komplikací použil ve více jak pěti stech případech. Úspěšné vedení porodu vyžadovalo optimální dávkování anestetik tak, aby došlo k dostatečnému ovlivnění vědomí pacientek, ale přitom nedošlo díky spasmolytickému účinku skopolaminu k oslabení kontrakcí. Stav vědomí pacientek ošetřující lékař vyhodnocoval z reakcí na dotazy, které jim během výkonu pokládal.

 

 

„…zjistil jsem, že odpovědi mých pacientek jsou vždy správné (jedné rodičky se například zeptal na umístění vah v kuchyni a získanou informaci si poté ověřil u manžela). Ve svých výzkumech jsem tedy pokračoval a získal výsledky, které dostatečně prokazovaly, že pokud je člověk zcela pod vlivem daných léků, tak při citlivě prováděném dotazování bude odpovídat pravdivě na jakoukoli otázku, na níž zná odpověď…..“

Odhaduji, že nastávající maminky by povědomí o takto neomalené invazi do jejich soukromí příliš nenadchlo, ovšem Dr. House našel oblast, kde se daný účinek skopolaminu jevil jako velice žádoucí. V dallaské věznici poté provedl dva experimenty s vězni. V obou případech prý získal informace, které se předtím nevyskytovaly v policejních protokolech a které navíc nepřímo vedly k osvobozujícím rozsudkům. Mediální smršť, která se vzápětí strhla, byla plná obdivných tirád i nenávistných výpadů. Dr. House na to reagoval vlastní publikační aktivitou (mezi lety 1921 a 1929 mu vyšlo na dané téma 11 článků), emociálně laděnými veřejnými přednáškami, které na své náklady pořádal v řadě amerických měst a dalšími experimenty. V červnu 1923 na prezentaci v San Francisku shrnul hlavní výhody použití svého tzv. séra pravdy následovně:

 

1. Každý člověk, jehož zadrží jako podezřelého, může sám sebe osvobodit či obvinit

2. Nadále nebude nutné přiznávat imunitu známým zločincům, neboť jejich svědectví bude možné získat i bez jejich svolení

3. Falešný svědek pod vlivem séra pravdy vypoví pravdivá fakta

4. V době války špion prozradí své informace

5. Podle statistik je pouze 1 z 10 obviněných odsouzen, těm vinným, kteří v současnosti uniknou, by v budoucnu mohla být vina prokázána

6. Metoda zabrání loupežím a dalším kolektivním trestným činům – zločinci budou vědět, že stačí zadržet jednoho ze skupiny a ten prozradí jména všech ostatních

7. Mnozí se raději přiznají, než by podstoupili výslech pod vlivem léků

8. Nevinní nebudou vyslýcháni pomocí brutálních výslechových metod a nebude docházet k justičním omylům

 

A nastane ráj na zemi, chtělo by se dodat. Jenže Housův optimismus ohledně zázračného séra nakonec nesdílel ani sám House. Ke konci téhož roku musel na přednášce v New Orleansu přiznat, že jeho dřívější pohled na psychologický účinek skopolaminu byl chybný. “Lidé pod vlivem této látky odpovídají na otázky s dětskou přímočarostí a upřímností, bez stopy vyhýbavosti, úskočnosti, klamu a podvodu, nevypovídají však nutně pravdu, ale to co je jako pravda uloženo v jejich vzpomínkách“. Obohacen o nové poznatky nyní doporučoval kombinované použití svého vynálezu spolu s detektorem lži.

 

 

 

Skopolamin se ale ani tak v policejní praxi příliš neujal. Obecně jsou známy pouze tři případy, kdy při vyšetřování na americkém území došlo k použití Housova séra pravdy a to s výsledky, které bylo jen těžko možné považovat za uspokojivé. V roce 1924 se pět podezřelých z Birminghamu ve státě Alabama při narkoanalýze (výslech pod vlivem drog) přiznalo, že během uplynulých tří let spáchali dvacet čtyři vražd s použitím sekery a toto přiznání se později potvrdilo. O čtyři roky později byl na Havaji vyšetřován případ vraždy spojené s únosem – obviněný čínský řidič se pod vlivem skopolaminu doznal k napsání vyděračského dopisu, což později popřel jak v bdělém stavu tak i při další aplikaci narkotik. Z vraždy byla později usvědčena jiná osoba. Třetí případ se odehrál v roce 1931 v Seattlu. Sérum pravdy bylo podáno podezřelému Decasta Earlu Mayerovi, s cílem zjistit místo, kam ukryl domnělou oběť vraždy. Výslech prováděný tímto způsobem byl však soudním příkazem zastaven s odkazem na ústavou zaručené právo obviněného nevypovídat sám proti sobě.

 

 

Ve druhé polovině 30. let se začaly pro účely narkoanalýzy testovat různé typy derivátů kyseliny barbiturové jako thiopental sodný či amytal sodný. Přestože se tyto látky jevili jako celkově bezpečnější, ani s jejich pomocí se nepodařilo překonat hlavní nevýhodu této techniky výslechů. Autoři z Yale Medical School ji v roce 1953 popsali následovně:

 

„…..na základě experimentálních a klinických studií lze učinit závěr, že pouze osoby, které mají vědomé a nevědomé důvody tak učinit, vykazují tendenci se během výslechu pod vlivem léků přiznat. Na druhou stranu, někteří jsou schopni odepřít poskytnutí informace a jiní, zejména neurotici, dokáží i lhát. Existují i osoby ovlivnitelné tak, že v reakci na sugestivně kladené otázky budou popisovat chování, jehož se ve skutečnosti nikdy nedopustily…..

V období po druhé světové válce tedy snad platilo, co v roce 1949 napsal ve své stati o narkoanalýze prof. A. Ley:

 

„Je nemožné vlámat se do lidské mysli. Někteří lidé doufají, že narkoanalýza může sloužit jako univerzální klíč, který umožní v lidské mysli slídit. Těchto snah však musí být zcela zanecháno…“ No – kéž by to stejně platilo i dnes…

 

Literatura

1. Geis G., In Scopolamine veritas, Journal of Criminal Law and Criminology 50 (4), 347 – 357 (1959).

2. Moenssens A. A., Narcoanalysis in Law Enforcement, Journal of Criminal Law and Criminology 52 (4), 453-458 (1961).

3. Dession G. H., Freedman L. Z., Donnelly R. C., Redlich F. C., Drug-induced revelation and criminal investigation, Yale Law Journal, 315-347 (1953).

4. Winter, A.. The Making of "Truth Serum," 1920-1940, Bulletin of the History of Medicine, 79(3), 500-533 (2005).