Od doby, co jsme se dozvěděli, že hobiti (tedy skoro přesně Tolkienovi hobiti, Homo floresiensis) skutečně existovali a žili na indonéském ostrově Flores, už uplynulo více než desetiletí. Prvotní šok pominul, stále jsme ale nad nimi v úžasu a snad ještě víc než tehdy nás zajímá, co vlastně byli hobiti z Floresu zač. Hypotéz o jejich původu je ve hře několik a jedna je zajímavější než druhá.
Mohli by to být lidé našeho druhu Homo sapiens, jejichž populaci postihla genetická porucha, projevující se malým vzrůstem. Také by mohlo jít o velmi dávné lidi z okruhu Homo habilis, kteří v Indonésii přežili své příbuzné v Africe o velmi dlouhou dobu. Anebo by to mohli být potomci velkých lidí, z okruhu Homo erectus, kteří se zmenšili v důsledku takzvaného ostrovního nanismu. Ostrovy, jak známo, zmenšily anebo zvětšily řadu pozoruhodných druhů, proč ne lidi. Tak či onak, necelí metr vysocí lidé stále představují velice vtipnou evoluční hádanku.
Podle dostupných informací se zatím ještě bohužel nepovedlo získat DNA hobitů, i když máme k dispozici jejich fosilie staré pouhých 18 tisíc let. K pátrání po původu hobitů si tedy musíme vystačit s kosterními pozůstatky. Japonský paleoantropolog Yousuke Kaifu z tokijského National Museum of Nature and Science se s kolegy pustil do důkladné analýzy zubů druhů lidské linie, včetně nás samotných a hobitů. Badatelé prozkoumali 40 známých zubů hobitů a porovnali je se zuby lidí Homo habilis z Afriky, ranných Homo erectus z Jávy a také se spoustou zubů lidí ze současných i pravěkých populací celého světa.
Ukázalo se, že zuby hobitů jsou malé podobně jako zuby moderních lidí malého vzrůstu. Tím to ale končí. V dalších a významnějších znacích se od našich zubů zásadně liší. Zuby hobitů ve skutečnosti představují unikátní mozaiku primitivních znaků, jaké měli na svých zubech dávnější předci v lidské linii a znaků pokročilejších. Jejich špičáky a třenové zuby vypadají primitivně, zatímco stoličky mají modernější střih.
Kaifu a spol dospěli k závěru, že se zuby hobitů podstatně liší od našich zubů, což je v rozporu s některými dřívějšími studiemi. Také tvrdí, že hobiti prakticky jistě nejsou lidé Homo sapiens postižení nějakou krutou vývojovou poruchou. Podle výsledků Kaifuova týmu jsou hobiti svými zuby nejpodobnější populacím Homo erectus (čili člověku vzpřímenému), známým z indonéského ostrova Jáva.
Háček je samozřejmě v tom, že lidé Homo erectus byli nejen vzpřímení, ale také vysocí. Svojí výškou se nám prakticky vyrovnali. Pokud by Kaifu a spol. měli pravdu, a bylo by to pěkné, tak si s hobity nejspíš velmi působivě pohrál ostrovní nanismus (anglicky insular dwarfism). Lidé vzpřímení (Homo erectus) měřili v průměru tak asi 165 cm a jejich mozky měly objem kolem 860 kubických centimetrů. Ostrovní nanismus je zkrátil na necelý metr a jejich mozky scvrkl na cca polovinu (426 kubických centimetrů).
Příčiny tohoto evolučního jevu ještě nejsou úplně jasné, jeho působení ale známe naprosto spolehlivě z celé řady ostrovů či izolovaných ekosystémů. Ostrovní nanismus ovlivnil spoustu zvířat, počínaje přinejmenším dinosaury, a vykouzlil druhy tak převelice roztomilé, že nad jejich vymřením pláčeme dodnes. Kdo by nechtěl mít doma třeba maličkého mamuta? Jak je vidět, evoluce je mocná čarodějka a její podivuhodné síly se nevyhýbají ani lidské linii.
Literatura
LiveScience 18. 11. 2015, PLoS ONE 10: e0141614, Wikipedia (Homo floresiensis, Homo erectus, Insular dwarfism).