Zprvu se mělo zato, že Země byla nesličná a pustá, tma byla nad propastí a Duch Boží vznášel se nad vodami a že voda tu jaksi byla, tak nějak, hned od počátku. Pak astronomové zjistili, že komety jsou špinavé sněhové koule plné zmrzlé vody a začal převládat názor, že to byly ony, které nás vodou na Zemi zásobily. Spolu s ostatním balastem se měla snést z oblohy za časů zvaných pozdní velké bombardování.

 

 

 

 

Podle věku nejstaršího minerálu nalezeného na Zemi - zirkonu z Jack Hills v Austrálii, by Zemi dnes mohlo táhnout na takových 4,54 miliardy let. V jednom krátkém období, mezi 4,1 až 3,8 miliardou let, přilétala spousta asteroidů a komet. Své otisky zanechaly v podobě rozsáhlých impaktních pánví  i na Měsíci. Voda, kterou pijeme, tak podle stávajících představ, neměla být starší. Jenže geologové nyní astronomy přechytračili a kyvadlo názorů na původ vody na Zemi přetlačují zase zpět k té původní představě - že tu voda přece jen byla již od samého počátku.

 

S oprášením původní představy přišlo pátečním vydání časopisu Science a na prvním místě je pod článkem podepsána Lydie  J. Hallisová. Mladá postdoktorandka z University of Glasgow. Té se díky stipendiu poštěstilo stážovat na Havaji. Čas pobytu nemarnila s Polynézany ale s geofyziky tamní university a planetology z NASA  Astrobiology Institute (UHNAI) se pustila do zkoumání kamení. Evropanka se poněkud paradoxně věnovala v Tichomoří šutrům dovezeným z míst, kde žijí Eskymáci. Materiál starý deset let, pocházel z ostrova, kterému Vikingové říkali Helluland. Jim jsme ale objevení nepřipsali a tak mu dnes říkáme podle jednoho Brita, Baffinův.

 

 

 

Kromě Inuitů, sobů a ledních medvědů se po zmíněném ostrově, velkém jako Švédsko, rádi potulují i geologové. Lákají je zachované horniny původem z velké hloubky zemského pláště. Jsou v nich sklovité taveniny včetně zmíněného minerálu olivínu. Není zrovna nejvyšší šperkařské kvality, to u našeho Kozákova máme lepší. Minerál s proměnlivým podílem hořčíku a železa, připomínající tak trochu střepy z pivních lahví, dostal jméno podle barvy oliv. Italští šperkaři se ale stále drží svého dřívějšího Topazos (podle ostrova, odkud ho dováželi) a francouzští klenotníci zase „peridot“. O ten kanadský moc zájem není. Většinou je jen v malých zrncích a ještě k tomu mu lom světla narušují přítomné bubliny.

 

Právě ony bubliny se pro Hallisovou staly tím největším pokladem. Jsou to totiž kapsle pradávné minulosti. Moderní vybavení havajské university s pracovištěm NASA dovolilo nyní technikou mikrosondáže i tak malé množství vody obsažené v kapslích olivínu zkoumat. Analýza atomové hmotnosti přítomných molekul vodíku z inkluzí menších než desetina průměru lidského vlasu, odhalila, že voda zakletá v olivínu, je tvořena molekulami v nichž vodík ve formě deuteria, je přítomen jen v malém množství. Je ho tam méně, než kolik ho je ve vodě z komet. Přibližně tentýž závěr umožnilo vyšetření vzorků „vody“ z Islandské vyvřeliny.

 

 

To ale znamená, že komety, které za časů zvaného „velké bombardování“, kdy byly zdejšími častými hosty, si jako hlavní dovozce, musíme v našem seznamu škrtnout. Voda se na Zemi musela vzít odjinud.  A to ještě  v době, než nám naše matička stačila výrazně zchladnout, což jsme si zatím nechtěli moc připouštět. Novým poznatek z časových kapslí vědci neumí vysvětlit jinak, než že molekuly vody musel obsahovat už kosmický prach. Ten prach, který poletoval v disku kolem Slunce, než se z něj vytvořily planety.

V protoplanetárním prachu nejen, že voda byla, ale muselo jí tam být hodně. Prostě proto, že Země v dobách globálně oteplenějších, o hodně své vody odpařováním přišla a přesto nám jí tu ještě dost zbylo.

 

Staronová představa o původu vody na Zemi tak trochu zapadá do zhruba týden starého poznatku ventilovaného kolektivem z University of Michigan. Tamní  astronomové se zabývali kometárním halo a zjistili, že navzdory vzdalování se od Slunce a upadajícímu množství záření, ohon vlasatic na to nereaguje změnou intenzit čar ultrafialového spektra. Ze spektra se dá zjistit množství přítomného kyslíku. Ten podle ještě nedávných představ, měl být produktem rozpadu molekul vody a  následek ionizace slunečním zářením. Američané ale nyní začali tvrdit, že molekulární kyslík nejen, že vzniká „na kometě“, ale že je obsažen i v samotném kometárním jádru. A že tedy musí jít o molekuly z doby vzniku komet a tím i molekuly z dob temných vesmírných mračen před formováním sluneční soustavy.

 

Když to shrneme, tak v době, kdy v naší soustavě vznikaly planety, tu o vodík kyslík a vodu žádná nouze nebyla. A to, co nám teče z kohoutku, jsme na Zemi z valné většiny měli již v době jejího samotného formování.

 

 

Literatura

L.J. Hallis, Huss, Dr. Kazuhide Nagashima, G. Jeffrey Taylor,  Mike Mottl, Karen Meech "Evidence for primordial water in Earth's deep mantle.".www.sciencemag.org/lookup/doi/10.1126/science.aac4834

Kameny od A do Z (v originále The crystal bible) v česku jako naučnou literaturu a zdraví, vydalo nakladatelství Metafora.