V mýtech a pověstech indiánských kmenů se velmi často setkáváme s popisy bájných tvorů, jejichž původ se nejspíš skrývá v odhalených fosiliích velkých kenozoických savců a druhohorních dinosaurů, roztroušených na tisících kilometrech čtverečních amerického středozápadu. Příkladů bychom mohli najít velmi mnoho, jak doložila zejména folkloristka Adrienne Mayorová ze Stanfordovy univerzity. Tak například oblast Black Hills v Jižní Dakotě, známá bohatými vrstvami dinosauřích zkamenělin, byla indiány z kmene Lakotů považována za místo dávných bitev a závodů. Podle vypravěčů kmene tito indiáni věřili, že kdysi dávno při „prvním úsvitu času“ byli přivoláni obří tvorové Unkche Ghila (zřejmě samotní dinosauři), aby přinesli řád zlovolnému světu. Tito tvorové pak sestoupili a v děsivé scéně vraždění zadupali do země slabší a menší tvory, jejichž kosti se tam dosud nachází. Rostoucí hory mezitím ohněm a kameny zasáhly všechna zbývající stvoření a pohřbily je na místě. Velké kosti jsou tam dodnes patrné, ať už jde o různě staré pozůstatky dinosaurů, mamutů, ptáků nebo jiných vyhynulých zvířat. Jak bylo později zjištěno geology, v dané oblasti skutečně většinu zkamenělých organismů zahubila tektonická a sopečná činnost, shodou okolností naznačená již indiánským mýtem. Zajímavé v této souvislosti je, že téměř všechna místa, která bílí osadníci ve Spojených státech nazývali slůvkem „Devil’s“ („ďábelský“) jsou obvykle nesprávně interpretovanými indiánskými lokalitami, spojenými s objevy fosilií. Indiáni tato pro ně posvátná místa běžně spojovali s přítomností Manitou, Wakan nebo „Zlého ducha“, bílí prospektoři však názvy bez rozlišování přejímali jako údajná „ďábelská“ místa hrůzy a strachu. „Devil’s Tower“, „Devil’s Lakes“ a další lokality na amerických mapách jsou proto často spojena s přítomností geologických vrstev bohatých zkamenělinami. Právě indiánská mytologie spojená s „Ďáblovou věží“ ve Wyomingu (známou také ze Spielbergova filmu Blízká setkání třetího druhu) zahrnuje velmi pravděpodobně odkaz zkamenělin obřích sauropodních dinosaurů. Indiáni z kmene Lakotů a Kajovů vyprávěli pověst o ohromném medvědovi, který svými drápy vyryl charakteristické sloupovité rýhy v tomto magmatickém útvaru, jim známém jako Mano Tipila („medvědí doupě“). Kajovové po generace vyprávěli příběh o objevu gigantických „slonovinových“ drápů, objevených u báze věže. Legenda mohla být založena na objevu mamutích klů, nacházejících se v nedalekých čtvrtohorních usazeninách řeky Belle Fourche. Pravděpodobným původcem jsou však také skutečné drápy obřích sauropodních dinosaurů, jejichž zkameněliny jsou v okolních lokalitách svrchnojurského souvrství Morrison velmi četné. Mohlo tak jít například o fosilie tupých drápů na předních končetinách, patřících dinosaurům, jako byl Camarasaurus,Diplodocus nebo Apatosaurus, případně také ostrých zahnutých drápů velkého teropoda alosaura.
Je možné, že s fosiliemi dinosaurů se setkávali již nejstarší předkové indiánů, tedy prehistoričtí obyvatelé severoamerického kontinentu. Jedna z dávných místních kultur, sahající do minulosti vzdálené asi 13 500 let, se nazývá kloviská kultura. Původní archaické populace těchto „proto-indiánů“ sídlily na území později obývaném Vraními indiány. To znamená, že bohatá naleziště jurských a křídových dinosaurů i jiných organismů na území severního Wyomingu a jižní Montany znali původní obyvatelé celá tisíciletí před tím, než zde zahájil své vykopávky Barnum Brown na počátku 20. století. V nápadně červenavých horninách souvrství Cloverly na jihu Montany nedaleko města Bridger objevil v roce 1964 paleontolog John H. Ostrom srpodrápého dravého dinosaura roduDeinonychus. Právě tento objev později zahájil období přehodnocení pohledu na dinosaury, známé jako „dinosauří renesance.“ Ve stejné oblasti však již dávno před tím těžili Vraní indiáni i jejich pravěcí předkové intenzivně červené minerály, které používali jako zdroj barviva. Červené horniny jsou přitom nejčastější a nejnápadnější ve vrstvách se 115 milionů let starými dinosauřími fosiliemi. Je tedy vysoce pravděpodobné, že indiáni tyto fosilie dobře znali, i když si je pochopitelně nedokázali přesně zařadit do „geologického“ kontextu. Kromě fosilií deinonychů zde mohli objevit také pozůstatky velkého býložravého dinosaura rodu Tenontosaurus a „obrněného“ nodosaurida rodu Sauropelta. Právě tento býložravý, asi pět metrů dlouhý dinosaurus, pokrytý typickým „pancířem“ v podobě zkostnatělých kožních destiček a trnů, je v tomto ohledu velmi zajímavý. Sauropelta edwardsorum byla vědecky popsána Johnem Ostromem až v roce 1970, indiáni však zkameněliny tohoto masivního zástupce skupiny Ankylosauria znali již velmi dlouho předtím. V oblastech s výchozy daného souvrství jejich předkové pravidelně tábořili a sbírali zde semena jehličnatých dřevin. Archeologové studovali pozůstatky těchto tábořišť a zjistili, že indiánští lovci a sběrači záměrně shromažďovali velké kostěné štítky (osteodermy) sauropelty. Tyto zkamenělé pozůstatky dinosauřího pancíře jim sloužily jako ohniště či plotna pro pomalé pražení borovicových šišek! Zkamenělé štítky indiáni upřednostňovali před běžným pískovcem z toho důvodu, že poskytovaly přirozeně plochý povrch a na rozdíl od drolivého kamene v ohni nepraskaly. Zkameněliny navíc vydržely i velmi vysoké teploty, potřebné k otevření šišek a pražení jejich semen. Vskutku originální způsob využití dinosauřích fosilií!
Jistou poctou Vraním indiánům bylo odborné pojmenování diplodokoidního sauropodního dinosaura, objeveného ve svrchnojurských sedimentech Morrisonského souvrství na jihu Montany. Paleontologové Peter Dodson a Jerry D. Harris stanovili v roce 2004 novému dinosaurovi jméno Suuwassea emiliae, odvozené z nářečí Vraních indiánů. Pojem suuwassa znamená v řeči tohoto kmene „první bouře zaslechnutá na jaře“, překlad dinosauřího jména pak „dávná bouře“. Mnohé další rody dinosaurů byly rovněž pojmenovány po indiánských kmenech či slovy indiánských nářečí, například Tatankacephalus,Anasazisaurus, Zuniceratops, Yahnahpin a další. Podobná situace je ostatně také ve jménech některých argentinských dinosaurů, pro které zase vědci zvolili názvy vycházející z domorodého jazyka mapudungun. Ve zmíněném souvrství Morrison, které je geologicky mnohem starší, než pozdně křídové vrstvy formace Hell Creek nebo raně křídové formace Cloverly (je datováno v rozmezí 156-146 milionů let) objevovali tzv. proto-indiáni zkameněliny také. Na archeologických lokalitách sídlišť mezi St. Xavier a Pryor na území rezervace Vraních indiánů byly obří kosti dinosaurů dokonce používány jako obruba ohništních jam. Také v západní části Jižní Dakoty dinosauří fosilie nahrazovaly kameny coby rozpálené podložky pro opékání různých potravin. Není nijak překvapující, že Vraní indiáni rovněž tradovali četné pověsti o podivných obřích plazech a ptácích, jejichž zkameněliny nejspíš nacházeli u říčních břehů a v pustinách Badlands. Podivné slovo Absaroka, kterým se tito indiáni sami nazývají, označovalo velkého ptáka s mohutným zobákem nebo vidlicovitě rozdvojeným ocasem, nepochybně již dávno vyhynulého. Není také bez zajímavosti, že Vraní indiáni znali dobře zvířata žijící daleko na jihu, jako je třeba aligátor. Jejich historky o obřích želvách dobře korespondují s výskytem zkamenělin gigantických pravěkých želv druhu Archelon ischyros, dosahujících délky 4 metrů a hmotnosti přes 2 tuny. Obří mořské želvy vyhynuly spolu s dinosaury na konci druhohor před 66 miliony let, zkamenělé části jejich schránek se dnes nacházejí především na území Jižní Dakoty a Wyomingu. Samostatnou kapitolou by bylo také pojednání o folkloristice spojené s dinosauřími stopami na jihozápadě USA, kde tříprsté otisky teropodů indiáni dokonce sami malovali a vyrývali do kamene. Kuriózní informací dále je, že v rámci moderních programů pro zachování indiánské identity a živého nářečí bylo stanoveno nové slovo pro „velké dinosaury“ – zní Bulukseeisee (původně přitom šlo o označení „velmi velkého zvířete, pojídajícího maso“).
Podle povídky indiánského historika jménem Joe Medicine Crow („Joe Kouzelná vrána“, narozen r. 1913) měla v indiánské mytologii významnou duchovní úlohu také dinosauří vejce, pocházející možná z území východní Montany. Zajímavá možnost se nabízí také v případě objevů tyranosauřích zkamenělin. „Hromopták“ v podání Vraních indiánů měl totiž pouze dva prsty, nikoliv tři. Zmíněná etnoložka a folkloristka Adrienne Mayorová se domnívá, že za tímto zvláštním znakem snad mohl stát dávný objev přední končetiny druhu Tyrannosaurus rex, typické pouhými dvěma prsty. Vzhledem k tomu, že zakrnělé „pracky“ tyranosaurů jsou ve fosilním záznamu extrémně vzácné, však není tato verze příliš pravděpodobná a skutečný objev „krále dinosaurů“ tak spadá až do roku 1902. Obecně vzato existují záznamy o desítkách různých objevů zkamenělin, většinou však nevykopaných nebo znovu pohřbených. Prakticky všechny indiánské kmeny byly totiž přesvědčeny o tom, že narušení klidu „mrtvých duchů“ nosí smůlu. Množství tradovaných příběhů o nešťastném osudu takových narušitelů tuto víru dostatečně přesvědčivě dokládá. Vraní indiáni se navíc setkávali také s pozůstatky životních projevů nebo i samotných těl svých dávných předků – „proto-indiánů“. Rovněž tyto objevy se pak promítly v jejich mytologii, například v příbězích o první indiánce, zvané „Rudá žena“. Na území Montany a jihozápadní Kanady se vyskytoval kmen Assiniboinů a Černonožců, obávaných bílými osadníky i prvními paleontology pro jejich domnělé „krvelačné“ sklony. Právě toto území na pomezí hranice mezi Kanadou a Spojenými státy je jednou z nejbohatších oblastí světa, co se dinosauřích pozůstatků týče. Na území místy až posetém kamennými hroty šípů, datovaných asi do roku 800 n. l., se nacházejí také početné zkameněliny dinosaurů i jiných obratlovců z období svrchní křídy (asi před 80-66 miliony let). Je pochopitelné, že mytologie těchto kmenů nacházela inspiraci i v tomto přírodním zdroji. Assiniboinové věřili, že když „(Velký) Kojot“ nebo jiné síly stvořily Svět, vše bylo špatně a zavládl chaos. Zvířata plání žila na horách a opačně, rozliční tvorové pojídali nesprávnou potravu a tak podobně. Než příroda tyto věci urovnala, objevilo se množství bizarních tvorů, jakýchsi zvláštních experimentů. To vše se stalo před tím, než se objevil člověk. V podstatě „omylem“ stvoření tvorové jako dinosauři a někteří jiní velcí obratlovci pak měli být vyhlazeni „Hromovými ptáky“.
Assiniboinové přišli na území Montany během 16. století z údolí na území dnešního státu Ohio. O zkamenělinách obřích tvorů (zde již nepochybně dinosaurů) věděli velmi brzy. Mytologický tvor Wau-wau-kah měl být obřím vodním netvorem s šupinami a rohy velikosti stromů. Zajímavé je, že podle zmíněného mýtu měl být tento netvor zahuben pádem „hromového kamene“, velkého černého projektilu, přilétajícího ze západu. Ten měl působit ohlušující rachot a oslepující záblesk po dopadu. Přímo se zde nabízí přirovnání ke katastrofickému scénáři konce dinosaurů prostřednictvím dopadu meteoritu do oblasti Mexického zálivu před 66 miliony let. Kmenoví dějepisci zmiňují, že vodní netvor hrozil indiánům přivoláváním povodní a blokováním cest svými kostmi (zřejmě dinosauřími zkamenělinami). Dodnes se prý někteří příslušníci kmene raději vyhýbají místům s vystupujícími zkamenělými pozůstatky. Také Černonožci se na území Montany a kanadské Alberty setkávali s fosiliemi. V roce 1985 o této problematice pojednal kmenový vypravěč Percy Bullchild. Podle jeho verze mýtu byli prvními zvířaty hadi, kterých bylo mnoho druhů, a někteří měli také nohy. Postupně se jejich populace přemnožila a mnoho z nich se stalo přerostlými obry, nesmírně vysokými a dlouhými. Tito tvorové, které dnes známe jako dinosaury, pak byli zničeni ohromnými záplavami, které je zatlačily do měkkého dna. Toto pohřbení se odehrálo tak rychle, že se jejich pozůstatky často zachovaly až dodnes. V tomto názoru se indiáni opět přiblížili poznatkům moderní paleontologie – aby se tělo živočicha uchovalo jako zkamenělina, musí být obvykle po smrti jeho pevné části velmi rychle zakryty jemným sedimentem. Již kolem roku 1800 se objevují první historické záznamy o indiánských objevech velkých kostí vyhynulých živočichů na území Kanady. Ty byly obvykle nazývány „kostmi Manitou“ nebo jen „velkými kostmi“ a patřily dinosaurům nebo velkým kenozoickým savcům, jako byli mamuti. První systematické vykopávky zde byly zahájeny až s příchodem geologa Josepha B. Tyrella (1858-1957) kolem roku 1884, indiáni však i na tomto území bílé vědce předběhli o celá staletí. Na území v okolí řek Red Deer nebo Bow jsou dinosauří zkameněliny tak početné, že místy téměř není možné položit nohu na zem, aniž byste na nějakou nešlápli. Právě z těchto oblastí získávali indiáni své fosilní amulety a věřili, že přímo zde zahynul „praotec bizona“ (možná rohatý dinosaurus triceratops). Zájem indiánů o tyto zkameněliny měl spíše spirituální charakter, ale jejich přístup k nim byl svou podstatou takřka vědecký. Opět chápali, že se jedná o kosti kdysi živého tvora, který byl nějakým způsobem příbuzný současným zvířatům. Obří kosti, které představovaly pozůstatky největších zvířat, jaká indiáni znali, patřily rohatým dinosaurům, kachnozobým dinosaurům, obrněným ankylosaurům a dravým tyranosauridům. Podobných příběhů se v historii odehrálo jistě nepočítaně, tradiční záznamy se nám však dochovaly jen zřídka. Je nicméně jisté, že indiáni se s kostmi pravěkých zvířat, v mnoha případech právě dinosauřími, setkávali velmi často.Není pochyb o tom, že pozornosti všímavých indiánských lovců a stopařů nemohly dobře patrné vyčnívající fosilizované kosti, zuby a drápy uniknout. Dnes se zkameněliny stále nacházejí rozesety po velkých pláních podobně jako pazourkové hroty indiánských šípů, kterými lovili bizony. V obou případech jde o doklady historie severoamerického kontinentu, byť časově velmi vzdálené. Také tyto dinosauří zkameněliny významně přispěly ke vzniku četných legend a mýtů, které ještě dnes podněcují fantazii moderního člověka. Je to svědectví o jednom z prvním setkání s pozůstatky dávných světů, opanovaných kdysi dávno dinosaury.
Poznámka: Text částečně vychází z jedné kapitoly knihy Dinosauři od Pekelného potoka (Vladimír Socha, nakl. Motto, 2010) a je dílem autora V. Sochy. Text nesmí být bez svolení nebo přesného uvedení autora nikde publikován.