Vědci někdy dělají věci, nad kterými člověk žasne. V americkém Cambridge  naklonovali myší embrya z buněk kožního melanomu. Už to, že z klonů rakovinou zvrhlých buněk vytvořili dospělou myš by bylo úspěchem. Ale zdravou?!
Z těchto, pro většinu z nás nepochopitelných pokusů, a pro mnohé možná až s nádechem zvrhlosti, vyplynul překvapivě potěšitelný závěr. Zatím se soudilo, že pokud se buňka dostane do   zhoubného stavu, stihne ji nevyhnutelně smutný osud rakovinné buňky. Klonování melanomu ale ukázalo, že za určitých okolností, lze i takový „rozsudek“ revidovat a zvrátit. Zjištění je natolik významné, že se mu věnuje poslední číslo prestižního vědeckého časopisu   Genes and Development. Jedním z expertů, který se na těchto pokusech podílel, je Dr. Rudolf Jaenisch z Whitehead institutu  při Massachusettském technologickém Institutu a ten vysvětluje nejdůležitější  poznatek slovy: „Zatímco genetické základy rakoviny nemohou být vzaty zpět, epigenetické regulace – to jest rozhodnutí zda geny jsou zapnuty, nebo vypnuty, ano". Jiní kolegové z branže, například docentka Lynda Chin z Harvard Medical School, hodnotí výsledky pokusů  jako průlomovou věc, která skýtá zcela nové možnosti jak vyzrát nad rakovinou. Mělo by to podle ní vést k léčbě rozmanitých nádorů a to pomocí nových léků, které budou namířeny proti epigenomu. Tou novou převratnou cestou by se mělo stát jakési uvádění rakovinných genů do klidu. Geny pro rakovinu se prostě budou „uspávat“.

Obávaná zvrhlá, nádorová buňka melanomu. Rakovinné stadium je charakteristické dendritickými výběžky, okolo melanomové buňky jsou kulovité zdravé leukocyty. Foto je z elektronového mikroskopu. Foto: German Cancer Research Center, Heidelberg.

Rakovina začíná když určité geny zmutují, a nebo když se zděděné geny pro rakovinu nějakým způsobem zapnou. Zapnutí takových genů může nastat prostřednictvím takzvaných epigenetických procesů. K tomu dochází, když nějaké a pro nás zatím neznámé molekuly v buňce tyto geny ovlivní a proces spustí (geny se zapnou).  Při epigenetických změnách nedochází ke změně v sekvenci bází (zápisu) v DNA.

Průběh pokusů
Výzkumníci vzali jádro z buňky, která byla zachvácená zhoubným bujením. Jádro z této zvrhlé buňky vpravili do předem jádra zbavené zdravé myší vaječné buňky. Normální  vaječná buňka by bez dodání druhé poloviny geonomu od otce (spermie) zanikla.  Američané ale do vajíčka, tímto svým činem, dodali kompletní chromosomovou sadu z kožní (byť rakovinné) buňky takže takto sestavené vejce  zahájilo růst, jako kdyby za normálních okolností došlo ke splynutí se spermií. Tady ale jejich pokus neskončil a vědci ve svých „kruťárnách“ pokračovali. Slibně rostoucím embryím nedovolili, aby se plně vyvinuly. Zárodky využily je jen pouze jako dárce embryonálních zárodečných buněk. Tedy k získání ještě  nediferencovaných buněk, které jsou schopny dát vznik jakékoliv buňce v těle.
Takto získané kmenové buňky (připomínám že šlo o buňky z embryí vzniklé z jader buněk u nichž se  rakovina vyvinula a spustila),  přidali k jiným embryonálním buňkám přirozeně vzniklého zdravého zárodku myši, který již vznikl klasickým oplodněním a jehož vývoj byl ve stadiu blastocyty. V době, kdy přidávali k zárodku zmíněné vypěstované zárodečné buňky z melanomu, bylo to zdravé a normální embryo jen několik dnů staré.  I přes to všechno, co vědci s nebohými zárodky prováděli, některé z takto dohromady „splácaných“ embryí se vyvinuly ve zcela normální zdravé myši.
Je zde potřeba  připomenout, že kmenové buňky, původem z klonovaných melanomů, tak jak se ve vyvíjejícím embryu množily a cestovaly, tak se také náhodně zabudovávaly do různých míst vznikajícího těla zdravého zárodku. Nakonec se tyto buňky nesoucí se v geonomu „spuštěnou“ rakovinu vyskytovaly ve všech, nebo téměř všech tkáních dospělých jedinců. Vytvořené myši byly ale zcela v pořádku a žádná rakovina se u nich neprojevovala! Alespoň po určitou dobu ne.
To tedy znamená, že i buňky, jejichž základem jsou jádra s genetickou informací rozvinutých rakovinných melanomových buněk se chovaly zcela normálně, plnily své běžné funkce, nebo chcete-li – uzdravily se. Dělo se tak  i v případech, kdy tyto buňky daly vznik teoreticky vysoce rizikovým buňkám, jako byly pigmentující kožní buňky, buňky imunitního systému a nebo buňky pojivové tkáně.

Vysvětlení
K tomu všemu mohlo dojít jen za předpokladu, že původně rakovinné buňky o své zhoubné dědictví přišly. Jakmile ale byly, s rakovinou svázané geny těchto buněk nějakým způsobem aktivovány, tak se tyto rakovinou vybavené buňky, u nichž  se podařilo zlé geny uspat, zvrhly  zpět v rakovinové buňky a daly vznik nádorům. Došlo k tomu mnohem rychleji, než když kdyby se jednalo o spontánní vznik rakovinových nádorů u normálních myší.

Toto nepříznivé zjištění ale nic nemění na významu předchozího a hlavního poznatku, který odhalil možnost ovlivňovat epigeneticky  řízené děje. Tedy  stavy, které již byly epigenetickým mechanismem rozhodnuty. V našem případě nepříznivého osudu, kdy rakovinové geny a s nimi spojené vlastnosti, které měly  buňky prostřednictvím své DNA jednoznačně geneticky „osudově nalinkovány“. 
Pro současnou  epigenetiku by se hodilo spíš označení „Hic sun leones“, ale už teď se ukazuje, že může být stejně důležitá, ne-li důležitější, než samotná klasická genetika, která vychází ze sekvencí bází v jaderné DNA.
Epigenetika, neboli nedědičné změny v expresi genů, které nejsou zapříčiněny změnou sekvence DNA, se mají šanci stát mocným  nástrojem zcela nových způsobů léčby celé řady nemocí, včetně těch nejzákeřnějších.