Vyhynutí neptačích druhohorních dinosaurů nás fascinuje již nejméně jedno století. Od doby, kdy si lidé uvědomili, že tato rozmanitá skupina velkých tvorů zcela zmizela z povrchu naší planety, nás tato otázka láká a tříbí naši fantazii. Je téměř jisté, že bez této dramatické události ve vývoji života na Zemi bychom tu nejspíš nebyli (alespoň zatím ne). Dnes už navíc víme, že dinosauři byli neuvěřitelně úspěšnou skupinou, která dominovala na souších naší planety po dobu nejméně 130 milionů let. Přesto nakonec vyhynuli a uvolnili místo svým evolučním potomkům ptákům a zejména pak savcům. Člověk má sklon považovat se za pána tvorstva a v tomto ohledu (i svou zjevnou dominancí) trochu dinosaury připomíná – pouze tu jsme nesrovnatelně kratší dobu než oni. I proto nás zajímá, které faktory vedly k jejich konečnému vyhynutí. Podobný osud by totiž v relativně nedaleké budoucnosti mohl potkat i nás, a to zde nepočítáme s možností, že se ke zkáze dopracujeme vlastním přičiněním. Názory a pohled na vyhynutí dinosaurů se s časem výrazně proměňoval a světlo světa spatřila nejedna neobvyklá teorie nebo bizarní přístup k problematice. Podívejme se tedy v krátkosti na jednotlivé fáze výzkumu tohoto nanejvýš zajímavého fenoménu, a to od nejstarších dob až po současnost. Mějme přitom na paměti, že první „trefné“ myšlenky se datují již k 17. století, kdy ještě o dinosaurech neexistovalo sebemenší povědomí (ačkoliv jejich fosilní kosti již známé byly). Vždyť zmínku o vražedném projektilu z nebes můžeme najít již u Moliéra v jeho Učených ženách(1672), kde postava Trissotin přichází upozornit Filamintu na přelet komety v nebezpečné blízkosti Země. O 24 let později již přichází s „vědečtějším“ pojetím anglický matematik, teolog a historik William Whiston ve své Nové teorii Země. Podle jeho názoru mohou komety způsobovat například velké potopy. Konečně o necelé století později píše belgický botanik a lékař Joseph Noël de Necker v díleFilozofická fytozoologie o schopnosti komet působit hromadná vymírání. Tehdy však do formálního popisu prvního známého neptačího dinosaura zbývalo ještě celé čtvrtstoletí.
-
Století „nezájmu“ (zhruba 1820 – 1910)
Dinosauři byli pro vědu objeveni v první čtvrtině 19. století, ačkoli jejich fosilie jsou známé na mnoha kontinentech již po staletí nebo dokonce tisíciletí. Až do poloviny 19. věku bylo známo velmi málo dinosauřích fosilií a vědci ještě nerozeznali jedinečnost těch několika kamenných fragmentů. Teprve roku 1842 stanovil pro tehdy pouhé tři známé dinosauří rody vědecký název Dinosauriabritský badatel Richard Owen. Otázka vyhynutí však ještě nebyla podstatná – jednak se tehdy prosazovala myšlenka uniformitarismu (postupného dlouhodobého vývoje bez výrazných zvratů) a navíc se na dinosaury tehdy pohlíželo spíše jen na jakousi obdobu obřích ještěrů a varanů – tedy ze současnosti známých tvorů, pouze však obludně velkých. Teprve tou dobou se začala prosazovat myšlenka, že mnozí velcí obratlovci, jejichž fosilní pozůstatky byly objevovány po celém světě od východu Spojených států přes Irsko až po Sibiř, jsou skutečně vyhynulá, nikde se již nevyskytující stvoření. Francouzský badatel Georges Cuvier jako jeden z prvních prokázal, že nejen bizarní mořští plazi ichtyosauři nebo mosasauři, ale také mnohem povědomější pravěcí savci typu „irského veledaňka“ megalocera nebo mamuta již před dávnou dobou vyhynuli. Cuvier sám razil názor, že celá živočišstva byla opakovaně smetena z povrchu zemského globálními katastrofami, z nichž poslední byla onou známou biblickou potopou světa. Proti tomuto postoji se však postavil již zmíněný aktualismus (či uniformitarismus) britského geologa Charlese Lyella, který postuloval myšlenku, že všechny zvraty a změny se dají snadno vysvětlit pouhým dlouhodobým působením geologického času (a stejnými pochody, které můžeme pozorovat i dnes). Na jeho učení ostatně pro organický svět navázal i Charles Darwin svou teorií evoluce přírodním výběrem. Na přelomu 19. a 20. století začal darwinismus částečně nahrazovat další směr, například tzv. ortogeneze a finalismus. Na rozdíl od slepé síly přírodního výběru měl mít vývoj nějaký jasný směr, který obvykle vedl k postupnému zdokonalování a růstu složitosti. V tomto ohledu byli dinosauři interpretováni jako příliš velcí a tupí studenokrevní tvorové, kteří byli jednoduše „předurčeni“ k vyhynutí. Otázka jejich zániku tedy nebyla podstatná, případně se dala snadno a rychle odbýt.
-
Vzestup zájmu o vyhynutí dinosaurů (zhruba 1910 – 1970)
V tomto období dochází k pomalému a nerovnoměrnému vzestupu zájmu o danou problematiku, jak lze vysledovat i z počtu publikací nebo studií, tomuto tématu věnovaných (podle Michaela J. Bentona je to v průměru 1,8 publikace za rok v rozmezí let 1910 – 1959; 7,8 v rozmezí let 1960 – 1969 a již 15,2 v rozmezí let 1970 – 1979). Až zhruba do roku 1960 se však jedná jen o izolované ojedinělé texty, které nevedly k počátku větší vědecké diskuze, jak ostatně krásně ukazuje i příklad první studie postulující dopad asteroidu coby původce katastrofy (M. W. De Laubenfels, 1956).
Počátkem minulého století se do popředí dostává myšlenka rasové senescence („stárnutí druhů“), vycházející z chybného předpokladu, že nejen jedinci, ale i celé rasy (= živočišné druhy) mohou procházet stadiem úpadku a konečného vyhynutí. Dinosauři se svými často obřími rozměry a nadměrnými excesivními strukturami (rohy a límce ceratopsidů, hřbetní pláty stegosauridů apod.) byli často citováni jako nejvýmluvnější příklady této hypotézy. Zastáncem těchto myšlenek byl například britský paleontolog Arthur Smith Woodward (známý také jako muž, kterémuNěmci za války potopili kachnozobé dinosaury) nebo Němec Ernst baron Stromer s poněkud podobným osudem. Přítrž těmto nesmyslným názorům pak učinila až neodarwinistická syntéza ve 30. a 40. letech 20. století, kdy se prokázalo, že takto předurčené stárnutí druhů neodpovídá biologické skutečnosti. V jistých pozměněných podobách se nicméně krypto-ortogeneze udržovala i v dalších desetiletích. Příkladem bylo nazírání na dinosaury jakožto živoucí „omyly evoluce“ až do poslední čtvrtiny minulého století. V té době se však objevují i četné jiné názory. Maďarský aristokrat Franz Nopcsa například již roku 1911 tvrdil, že sauropodi mohli vyhynout z důvodu „nadměrné potřeby ohromného množství chrupavky a kostní tkáně pro svůj gigantický růst.“ William Diller Matthew zase o deset let později spatřoval důvod v postupných topografických změnách zemského povrchu a současného nahrazování dinosaurů savci. Ve 20. letech už se objevují i velmi progresivní myšlenky o drastické změně klimatu, pandemiích nemocí, výměně rostlinné skladby ekosystémů nebo o roli enormních sopečných erupcí. Pozornost se postupně odvracela od vnitřních příčin (nezpůsobilost k dalšímu vývoji, ať už způsobená čímkoliv) k příčinám vnějším. Již v této šedesátileté fázi výzkumu se objevuje přes 40 různých hypotéz, snažících se vyřešit záhadu dinosauřího vyhynutí. Ty vykazují skutečně pozoruhodné rozpětí, od dědičné slepoty a vrozené tuposti přes nadměrný nárůst sebevražedného chování až po vliv slunečních skvrn. Naštěstí se již blížila nová fáze výzkumu.
-
Profesionální zájem (zhruba 1970 až současnost)
Paleontologové se již v polovině 60. let začali zaměřovat na ekologické aspekty fauny posledních dinosauřích populací, zejména v souvrstvích Hell Creek, Scollard a Lance na západě severoamerického kontinentu. Začaly vznikat první přehledy přeživších a naopak vyhynulých druhů na hranici K/T, pátralo se po chemických a fyzikálních stopách možných ekologických příčin. Velké hromadné vymírání na konci křídy, jehož datace se postupně ustálila na přibližně 65 milionů let (dnes spíše 66 – 65 milionů let) již bylo nepopiratelné a dostalo se i do nadpisů vědeckých studií v renomovaných periodikách. Stále nicméně převažovaly hypotézy o změně klimatu, kolísání mořské hladiny nebo obměně vegetačního spektra, tedy vysvětlení čistě „pozemského“ rázu. Soupeřit začaly dva hlavní názorové proudy, gradualistický (dovolávající se pomalých změn a postupného vymírání) a katastrofický, který operoval s možností, že dinosauři byli na konci křídy vyhubeni relativně rychle, a to prostřednictvím ekologické katastrofy nebo příčinou mimozemskou (výbuch blízké supernovy (1970), případně dopad velké komety nebo asteroidu). O poměrně spletité historii asteroidu Chicxulub již byla na blogu řeč, stejně jako o pravděpodobném průběhu dramatické události v podobě jeho impaktu. Ačkoliv již byla téměř definitivně zamítnuta možnost existence hvězdného dvojčete našeho Slunce Nemesis a postulovaná periodicita vymírání prostřednictvím opakujícího se dopadu roje kosmických těles, mnohé ještě zůstává nedořešeno. Nevíme například jistě, zda všichni neptačí dinosauři na konci křídy skutečně s definitivní platností vymřeli. I dnes se také spekuluje o významu erupcí dekkánských sopek a zároveň i možnosti vícenásobného impaktu, byla také výrazně zpřesněna datace dopadu, odhaleny další podstatné aspekty vymírání K-T (částečná obměna vegetace, výrazný dopad na blanokřídlý hmyz apod.) a pokroku bylo učiněno i v mnoha dalších oblastech výzkumu. Dále byly objeveny nové paleontologické lokality z konce křídové periody v jiných částech světa a na jaro příštího roku se například plánuje dosud nejpodrobnější výzkum a hluboký vrt do dna kráteru Chicxulub. Možná právě nyní tedy vstupujeme do další fáze výzkumu vyhynutí dinosaurů, na jehož konci už třeba budeme zase o dost moudřejší…
Odkazy:
https://palaeo.gly.bris.ac.uk/Essays/Dino90.html
https://en.wikipedia.org/wiki/Cretaceous%E2%80%93Paleogene_extinction_event
https://www.ucmp.berkeley.edu/education/events/cowen1b.html
Psáno pro DinosaurusBlog a osel.cz