Na uvedeném známém pozadí provedli dva výzkumníci David Frederick a Brooke Jenkins z Chapmanovy univerzty v Kalifornii výzkum na početném souboru více než 60.000 osob, kterých se dotazovali na tělesnou výšku, body mass index (BMI), vzdělání, věk, etnicitu a počet dosavadních partnerů. Vedle toho bylo kontrolováno složení souboru doplňkovými otázkami (např. na hetero- či homosexualitu). Sběr dat se uskutečnil anonymně prostřednictví webové stránky NBC News se známou strukturou jejích uživatelů. Výzkumy tohoto typu bývají sice kritizovány z důvodu nejisté „návratnosti“ respondentů, tj. že někteří lidé s určitými osobnostními vlastnostmi odpovídají ochotněji než jiní, ale na druhou stranu umožňuje četnost odpovědí provést velmi dobré statistické zpracování dat.
Chapman University
Výsledky nejsou jednoduché, ale přesto potvrdily hypotézy. Především se ukázalo, že vyšší muži měli extenzivnější přístup k získávání partnerek a měli tedy partnerek za svůj dosavadní život více. Obdobný výsledek platí i pro ženy. U obou pohlaví však trend vyššího počtu sexuálních vztahů v závislosti na výšce není lineární; s vyšší výškou se „přibývání“ partnerek snižuje. Mezi nejnižšími a nejvyššími muži je rozdíl tří partnerek, mezi nejmenšími a nejvyššími ženami je rozdíl necelí dva partneři. Pro nás Evropany je poněkud překvapující, že relativně vyšší tělesná hmotnost jak u mužů, tak u žen (zde dokonce trochu více), vyjádřená oblíbeným BMI, vede v průměru také k určité vyšší „úspěšnosti“ u druhého pohlaví; střední hodnota vyjádřená tzv. mediánem však je u mužů výrazně nejvyšší u prostředních „váhových kategorií“ – tedy přeci jenom mají více partnerek ti, co nejsou ani hubení, ani tlustí. U žen je tento posun méně zřetelný.
Detailnější analýza ukazuje i další zajímavé poznatky, na které výzkum sám o sobě zaměřený nebyl. Například více méně bez ohledu na tělesné parametry (resp. u kategorií jak s nižší, tak s vyšší výškou nebo u BMI) mají ženy shodně méně mimopartnerských vztahů (nevěr) než muži. Rozdíly v počtech partnerů mezi jednotlivými kategoriemi jsou u žen vcelku menší než u mužů. Zvláště kolísá frekvence mužů s více partnerskými vztahy v závislosti na hmotnosti – jedinci s nízkým BMI (hubení) a vysokým BMI (obézní) jsou v nevýhodě proti středním a mírně vyšším hodnotám na rozdíl od žen, kde jsou méně úspěšné jen ty s nízkým BMI a pak vcelku, jakoby už na jejich hmotnosti až tak nezáleželo. V práci jsou uvedené skutečnosti doloženy jak tabulkově s rozdělením do kategorií podle tělesné výšky a podle BMI, tak kontinuálním zobrazením na grafu (viz obrázky).
Jak je tomu u nás v Evropě a v jednotlivých zemích? Spolehlivá data nemáme, ale trend bude zřejmě obdobný. Zdá se, že ve všem to mají ti vyšší jedinci jednodušší, neboť jejich tělesná výška je podmíněná genetickými vlivy a vlivy prostředí, které zvyšují celkově úspěšnost. Dále asi platí i stará tradovaná zkušenost, že mužům se i přes prohlížení časopisů se štíhlými modelkami nakonec více líbí ty trochu plnoštíhlé ženy.
Literatura
Frederick, D.A., Jenkins, B.N. (2015): Height and Body Mass on the Mating Market: Associations With Number of Sex Partners and Extra-Pair Sex Among Heterosexual Men and Women Aged 18-65. Evolutionary Psychology, 1-14. DOI: 10.1177/1474704915604563.