Autorka prvního textu nazvaného „Tchaikovsky: Last chapter – Čajkovský: poslední kapitola“ se jmenuje Aleksandra Anatolʹevna Orlova - Shneerson. Narodila se v roce 1911 v ukrajinském městě Jekatěrinoslav (dnešní Dněpropetrovsk), vystudovala Filozofickou fakultu Leningradské univerzity a jako hudební vědkyně pracovala v několika sovětských institucích (Leningradská konzervatoř, knihovna Leningradské filharmonie, Muzeum P. I. Čajkovského v Klinu, Moskevská konzervatoř). V roce 1979 emigrovala do USA. Během života vydala několik knih a odborných statí týkajících se historie ruské klasické hudby. Její otec - hudebník byl v roce 1937 stalinským režimem odsouzen k deseti letům těžkého žaláře, později zastřelen a nakonec v roce 1956 rehabilitován. Tuto skutečnost zde zmiňuji proto, že mnozí kritici Orlove měli za to, že zpochybňovala oficiální příčinu smrti ruské kulturní ikony proto, aby se pomstila nenáviděnému sovětskému režimu. Autorem polemiky nazvané „Tchaikovsky's Suicide: Myth and Reality - Čajkovského sebevražda: mýtus a realita“ je knihovník z Yaleovy university Alexander Poznansky – jinak též emigrant, který opustil Sovětský svaz o dva roky dříve než A. Orlova.

 

 

Paní Orlova, který z podkladů pro své tvrzení, že P. I. Čajkovský nezemřel na choleru, ale spáchal sebevraždu, považujete za nejprůkaznější?

Obecně vždy považuji za nejprůkaznější osobní zkušenost. V daném případě tedy přikládám největší váhu svému setkání s Alexandrem Voitovem, kurátorem sbírky minci leningradského  Ruského muzea. Tento milovník umění a zároveň absolvent Školy právních věd v St. Petersburgu (tedy stejné školy, kterou vystudoval i Čajkovský) mi vyprávěl o rozhovoru, který vedl s Elizavetou Karlovnou Jakobiovou. Tato dáma byla manželkou vysoce postaveného senátního právníka Nikolaje Borisoviče Jakobiho a na podzim roku 1893 se údajně stala svědkem nezvyklé události. Nikolai Borisovič prý pozval do svého domu v Carském Selu Čajkovského a spolu s ním i několik jeho dávných spolužáků z právnické školy. Sešli se, aby uspořádali tzv. „čestný soud“ (court of honor). Důvodem byla stížnost vévody Stenbok-Fermora v níž se tvrdilo, že Čajkovský opakovaně sexuálně obtěžoval nejmladšího z vévodových synovců. Homosexualita byla v té době trestná a v případě, že by vévodova stížnost byla doručena až k rukám samotného císaře, hrozila ztráta cti nejen provinilci, ale i jeho bývalé Alma mater. Čest školní uniformy byla ohrožena a svolaný soud měl najít cestu, jak předejít zničujícímu skandálu. Z místnosti, kde vše probíhalo, se ozýval tu a tam hlasitý křik, tu a tam naléhavý šepot a nakonec bledý Čajkovský vyrazil ven a beze slova zmizel v nočních tmách. Podle Jakobiho byl prý spolužáky požádán, aby vše ukončil dřív, než vzniknou neodčinitelné škody a on jim slíbil, že tak učiní. A o dva dny později smrtelně onemocněl…

 

 

 

Vy máte o pravdivosti této historky vážné pochyby, že pane Poznansky?

Mírně řečeno. Celé to považuji za nesmysl. Čest uniformy? Prosím vás! Vždyť i neoficiální školní hymna „Песня правоведов“ zcela otevřeně oslavovala radosti homosexuality. Mezi absolventy se to muži, kteří se ke své orientaci otevřeně hlásili, jen hemžilo. Vezměte si například jména jako Alexej Apuchtin (básník), Anatolij Koni (profesor trestního práva) či carův přítel princ Vladimir Meshchersky (žurnalista) – to byli osobnosti, v jejichž případě se skutečně dalo hovořit o společenských skandálech. Tak proč by se tedy měl pro čest školní uniformy zabíjet zrovna fenomenální umělec Čajkovský a to více než třicet let poté, co školu ukončil. Vždyť o jeho vztahu k této škole měli jakési povědomí jen jeho nejbližší. Další otázka, která mě v dané souvislosti napadá, je: Co poškodí čest školní uniformy více – společensky nepřípustné sexuální praktiky jednoho z bývalých žáků, nebo kolektivní tlak několika bývalých žáků na tohoto člověka, aby spáchal sebevraždu – tedy vlastně kolektivní vražda?

 

 

A co případná ztráta Čajkovského osobní cti, jeho trestní stíhání atp.?

 

Neznám příklad člověka z vyšších vrstev, který by byl v té době v Rusku kvůli podobnému deliktu trestně stíhán. Ano – zákon platil, ale jen jako výhrůžka těm, kteří by na dobré mravy rezignovali přespříliš. A i v takovém případě se vše řešilo v tichosti a v zákulisí….. Mohu si k teorii paní Orlove dovolit ještě jednu drobnou poznámku?

 

 

Samozřejmě.

Paní Orlova mluví o osobní zkušenosti. Ale rozeberme si okolnosti oné zkušenosti podrobněji. Ona se v roce 1966 setkala s panem Voitovem, který se v roce 1912 hovořil s paní Jakobiovou a ta mu popisovala událost, která se podle ní asi odehrála roku 1893. Dá tento komplikovaný řetězec svědectví z druhé a třetí ruky ještě vůbec nazývat osobní zkušeností?

 

 

Pan Poznansky tvrdí, že Čajkovský neměl k sebevraždě žádný zjevný důvod…

Tvrdím, že tím důvodem v žádném případě nemohl být skandál související s jeho homosexualitou..

 

 

Ano. Takže paní Orlova, opírá se Vaše teorie o sebevraždě i o nějaké skutečnosti, které přímo nesouvisí s případným motivem tohoto činu?

Po smrti byl Čajkovský ve svém bytě vystaven v otevřené rakvi a kolem jeho těla proudily davy smutečních hostí, aby mu daly poslední sbohem. Mnozí ho dokonce líbali na tváře. V případě úmrtí na choleru však bylo zvykem uzavřít nebožtíka do cínové rakve a co nejdříve jej pohřbít. Pořádání hromadných pohřebních hostin bylo v takových případech dokonce zakázáno vládním výnosem...

 

 

Pane Poznansky?

Výnosem z roku 1892. Jenže výnos z roku 1893 již uvedená opatření nevyžadoval. Nová verze normy zjevně reagovala na aktuální vědecké poznatky týkající se epidemiologie cholery. Pobyt v jedné místnosti s nebožtíkem již nebyl považován za až tak nebezpečný. Navíc prohřešky proti směrnici z roku 1893 nebyly v daném případě nijak zásadní. Ráno v den skladatelovy smrti byl celý byt vydesinfikován za účasti sanitární komise a kovová rakev byla za přítomnosti policie zapečetěna v 9h večer ten samý den, přičemž tělo nebožtíka bylo předtím zabaleno do plátna napuštěného roztokem sublimátu (chlorid rtuťnatý – HgCl₂).

 

 

Paní Orlova, Vaše pochyby se rovněž týkaly nesrovnalostí v popisech průběhu nemoci .…

Ano v původní zprávě ošetřujícího lékaře dr. Bertensona a v pozdějším popisu Čajkovského nemoci zveřejněném jeho bratrem Modestem jsou mnohé rozpory – tím nejzásadnějším je datum, kdy byly nemocnému naordinovány koupele, které měly ulevit jeho přetíženým ledvinám. Modest uvádí neděli 26. října 1893, dr. Berentson sobotu 25. Vysvětluji si to jako špatně koordinovanou snahu těchto lidí krýt pravou příčinu Čajkovského stavu a tím chránit jeho pověst.

Souhlasíte s tímto výkladem, pane Poznansky?

Kde můžeš čekat chybu, nehledej zlý úmysl. A chyba zde mohla nastat z celé řady snadno vysvětlitelných příčin. Co je však mnohem důležitější – o významného pacienta se nestaral jen jeden, ale hned čtyři lékaři. Kromě dr. Vasilije Berensona to byl i jeho bratr Lev – dvorní lékař cara Alexandra III a dále asistenti Alexander Zander a Nikolai Mammonov. Všichni tito mužové se těšili vynikající odborné reputaci a jistě by neohrozili své postavení takovým dobrodružstvím, jako je úmyslné falšování lékařských záznamů s cílem zakrýt pravou příčinu Čajkovského smrti. Paní Orlova tvrdí, že se Čajkovský otrávil. Mohu se jí tedy zdvořile dotázat čím? Existuje snad nějaký v Rusku té doby dostupný jed, jehož účinky se tolik podobají choleře, že by stačila drobná úprava popisu symptomů, aby vznikla uvěřitelná verze události? Podotýkám, že díky Čajkovského společenskému postavení byl celý případ pod tou nejpřísnější veřejnou kontrolou.

 

 

 

Znáte?

Nejsem v žádném případě odborník na tuto oblast, ale je obecně známo, že k takovým jedům patří např. arsenik. Již v roce 1849 publikoval Dr. H. Letherby v časopise Pharmaceutical journal článek, jehož cílem bylo dát lékařům stručný návod, jak odhalit oběti vražedných útoků arsenikem mylně považované za smrtelné případy cholery. Podle něj jsou pro otravu arsenikem typické následující fáze: (1) malátnost, ale ne zažívací potíže (2) prudká bolest žaludku a střev (3) zvracení často s příměsí krve (4) pocit pálení v žaludku, žízeň a průjem často s obsahem krve (5) kůže nejprve horká poté zejména na periferiích studená a sinalá, jazyk si zachovává normální teplotu i barvu, oči podlité krví (6) v moči, stolici i zvratcích zjistitelné stopy jedu. Cholera má pak prý obvykle následující průběh: (1) neklid, průjem (2) nevyskytuje se bolest žaludku a střev (3) náhlý atak zvracení a průjmu – bez obsahu krve (4) následuje bolest břicha a žízeň (5) kůže od počátku chladná, jazyk promodralý a chladný, skelný pohled – oči však nejsou podlité krví (6) exkrementy bez přítomnosti jedu. Z uvedeného je zřejmé, že oba stavy lze odlišit, ale lehká manipulace s popisem průběhu nemoci skutečně může vézt k vytvoření uvěřitelné legendy. Dovoluji si samozřejmě předpokládat, že zmínění lékaři tuto nebo podobnou práci znali.

 

 

Vezmeme-li v úvahu tyto skutečnosti – podobal se popisovaný průběh Čajkovského nemoci spíše prvnímu, nebo druhému scénáři?

Zde se právě zásadním způsobem projevily ony nesrovnalosti. Pozdější popisy události čím dál více odpovídají druhému scénáři.

 

 

A váš závěr pane Poznansky?

Bez chemické analýzy ostatků nebudeme mít nikdy stoprocentní jistotu, ale i tak považuji za nejpravděpodobnější, že P. I. Čajkovský zemřel na choleru…

 

Děkuji Vám….

 

 

Literatura:

1. https://ru.wikipedia.org/wiki/Орлова,_Александра_Анатольевна

2. Orlova, Alexandra, and David Brown. "Tchaikovsky: The Last Chapter." Music & Letters (1981): 125-145.

3. Poznansky, Alexander, and Ralph C. Burr. "Tchaikovsky's Suicide: Myth and Reality." Nineteenth-Century Music (1988): 199-220.

4. Letheby, H., „On the probability of confounding cases of arsenical poisoning with those of cholera“, Pharmaceutical Journal, 8 (1848–49) 237-240.