Ještě než se začneme věnovat objevům, které byly na konferenci představené, musíme zmínit, že momentálně na Zemi dorazilo jen něco mezi 4 a 5% celkového objemu dat, která byla navíc poznamenána kompresí, aby se odeslala co nejrychleji. V těchto hodinách pomalu končí tzv. první komunikační fáze. Druhá fáze, která bude trvat až do září asi nepotěší fanoušky, protože během této fáze se zřejmě nebudou posílat žádné fotky. Sonda bude na Zemi posílat výsledky spektroskopických měření, data o měření prachových koncentrací a podobně. Ale jakmile se přeneseme přes tohle období, budou slovy Alana Sterna „pršet obrázky z nebe“. Máme se tedy na co těšit. Nasbíraná data budou vědcům sloužit k mnohaleté analýze.

 

Velmi zajímavé poznatky přišly z oblasti Sputnik planum, která se nachází v regionu Tombaugh. Momentálně máme k dispozici pouze mozaiku složenou ze sedmi detailních snímků. Ale už i z toho mála bylo možné vyčíst mnoho zajímavých informací. Začneme v levém horním okraji. Úplně nahoře je vidět erodovaný terén s mnoha krátery, naopak Sputnik planum je téměř dokonalá rovina. Jak si vysvětlit takto ostrý přechod? Nápovědu nám mohou dát útvary v místech, kde se oba typy terénu potkávají. Jak ukazuje obrázek o pár řádků níže, jsou zde vidět útvary, které připomínají tok ledu. Na Zemi tento jev známe od ledovců, které tečou do údolí. Led se nám jeví jako pevná hmota, ale ve skutečnosti je plastický.

 

 

 

 

Ovšem při teplotách, které na Plutu panují by byl vodní led neskutečně tvrdý, připomínal by spíše kus kamene a netekl by. Ale jak už víme, povrch Pluta pokrývají vrstvy pevného metanu, dusíku, či oxidu uhelnatého. Jejich bod tání má k teplotám na Plutu mnohem blíže než voda a tudíž se dá očekávat jejich větší plasticita. Ukazuje se tedy, že na Plutu jsou opravdu aktivní geologické procesy, při kterých je povrch zakrýván novějším materiálem, což vysvětluje rozdíl v počtu kráterů – starý terén je pokrýván mladou vrstvou, na kterou nestačilo dopadnout tolik úlomků.

V horní části snímku vidíme útvary, které naznačují tok ledu, který ale není tvořený vodou. Zdroj: https://www.nasa.gov/

Jižní část oblasti Sputnik Planum. Zdroj: https://www.nasa.gov/

 

Pokud náš pohled zaměříme do spodní části výše přiložené mozaiky lokality Sputnik planum, spatříme na východě pohoří Norgay montes, zatímco více na západ leží Hillary montes. Názvy samozřejmě míří k prvním lidem, kteří zdolali Mount Everest. Na jihozápad od Hillary montes leží oblast s tmavými horninami, která dostala jménu Cthulhu. Přiložený snímek ukazuje, že i zde probíhá tok „ledu“ ze severnějších oblastí. Vypadá to, že Hillary montes tento nevodní led obtekl a de facto sevřel ze všech stran. Odborníci zatím nevědí, čím je tento proces poháněný. Spekuluje se o tom, že se v podloží mohou nacházet teplejší oblasti, kde by mohl být dusík v kapalné formě, ale zatím k podobným konstatováním chybí důkazy.

Seznámili jsme se také se snímkem Pluta ve falešných barvách – tak, jak nám měřily spektrometry. Aktuální objevy ukazují, že zatímco se metan a dusík vyskytují prakticky po celém Plutu, tak oxid uhelnatý najdeme pouze uprostřed lokality Tombaugh regio, který je mnoha lidem díky svému tvar známější jako Srdce. Pohled na tuto oblast ukazuje, že v její levé (západní) části je už od pohledu materiál konzistentnější, než v pravé (východní) polovině. Některé teorie hovoří o tom, že zásobárna tuhého dusíku, oxidu uhelnatého a metanu leží v levé polovině. Tím, jak tyto sloučeniny sublimují, mohou být přenášeny větrem do okolí – třeba do východní části srdce, kde dopadnou na povrch.

 

 

Celkově můžeme říci, že kvůli protáhlé oběžné dráze a sklonu oběžné dráhy jsou na Plutu různé oblasti vystavené různému působení slunečních paprsků a to se může odrážet v jejich složení – jak intenzivně tu látky sublimují a podobně. I zde je nutné poznamenat, že sonda má v paměti stále uložené ohromné množství spektroskopických měření, která jsou výrazně podrobnější.

Dočkali jsme se také prvních výsledků z měření atmosféry Charonu, když tento měsíc zakrýval Slunce. Dlouhé roky se spekulovalo, zda Charon má či nemá atmosféru. Ačkoliv zatím na Zemi nedorazilo plné spektrum, zdá se, že pokud Charon nějakou atmosféru má, pak bude velmi, velmi slabá. Křivka zákrytu je výrazně ostrá, což ukazuje, že světlo, které procházelo kolem Charonu, nebylo ničím ovlivněné, až najednou měsíc zastínil Slunce. Pokud by snad Charon nějakou atmosféru měl, bude zřejmě tvořena dusíkem a metanem. V září by měli mít vědci dostatek informací k tomu, aby tuhle záhadu definitivně rozřešili.

 

Hovořilo se také o zákrytu Slunce za Plutem – vůbec poprvé jsme mohli vidět atmosféru této trpasličí planety – jako jemný prstenec, který ohraničuje kotouč Pluta na tmavé obloze. Z tohoto mlhavého oparu vědci vyčetli mnoho zajímavých detailů. Rozhodně to neznamená, že by na povrchu Pluta byla mlha – opar je tak řídký, že by z povrchu nebyl vůbec vidět, ale když trpasličí planeta zakryla Slunce, vyloupnul se v plné kráse. Sluneční paprsky tu totiž narazily na drobné částice, které jsou volně rozptýlené v atmosféře trpasličí planety. Tato interakce změnila jejich směr a ohnula je, což osvětlilo celou atmosféru.

 

 

Na snímků mohou vědci sledovat koncentrace částic v různých výškách a na základě toho rozvíjet teorie o tom, zda na toto rozložení má vliv složení částic, nebo nějaký mechanismus, který je uvádí do pohybu. Tak jako tak se jedná první studium počasí na Plutu. Poměrně překvapivé je, že opar sahá 5x výše, než se čekalo – skoro do výšky 160 kilometrů. Během pozorování se objevila teorie o tom, že ultrafialové záření rozkládá molekuly metanu v atmosféře, ze kterých vzniká například etylen, nebo acetylen. Tyto látky potom klesají do nižších vrstev, kde vytváří opar. Zde mohou dále díky UV záření reagovat a vytvářet komplexnější sloučeniny, kterým se říká tholiny. Ty mohou dopadat na povrch Pluta a vytvářet zde tmavé oblasti.

Zajímavá zjištění se objevila také u tlaku atmosféry. Zjednodušeně řečeno je tlak atmosféry dán gravitací tělesa a hmotností nadložních vrstev atmosféry. Zatímco s gravitací se hýbat nedá, hmotnost atmosféry se měnit může. Pluto díky své výstřední oběžné dráze prochází různými cykly – když je blíže ke Slunci, odpaří se z povrchu více plynů, což zvýší tlak atmosféry. V této době se Pluto od Slunce vzdaluje a tak by bylo logické, aby tlak klesal. Měření ale ukázala něco jiného.

 

 

V minulých letech prováděli odborníci měření atmosféry na Plutu tak, že sledovali Pluto, když překrývá nějakou vzdálenou hvězdu. Na základě toho se jim podařilo sestavit graf, který ukazuje, že tlak na povrchu v posledních letech roste. Velmi zajímavé výsledky ale přinesl experiment REX, který byl založen na změnách přijatého signálu ze Země. Tato data ukazují sotva poloviční hodnotu oproti minulým měřením – zatímco pozemská měření ještě před pár lety udávala něco kolem 20 mikrobarů, REX ukazuje, že tlak na Plutu může být maximálně deset mikrobarů.

Zdroje informací:
https://www.nasa.gov/
https://www.nasa.gov/
https://www.nasa.gov/
https://www.nasa.gov/
https://www.nasa.gov/
https://www.astro.cz/

Zdroje obrázků:
https://pbs.twimg.com/media/CKspetmWoAEvtx5.png:large
https://i.imgur.com/Y8UHBNF.png
https://www.nasa.gov/sites/default/files/thumbnails/image/nh_04_mckinnon_02b.jpg
https://www.nasa.gov/sites/default/files/thumbnails/image/nh_04_mckinnon_02c.jpg
https://www.nasa.gov/sites/default/files/thumbnails/image/nh_04_mckinnon_03c.jpg
https://pluto.jhuapl.edu/…/01_Stern_03_Pluto_Color_TXT.jpg
https://www.nasa.gov/sites/default/files/thumbnails/image/nh_01_stern_05_pluto_hazenew.jpg
https://www.nasa.gov/sites/default/files/thumbnails/image/nh_02_summers_01b_hazeimage.jpg
https://www.nasa.gov/sites/…/thumbnails/image/nh_02_summers_03b_pressure-720p_3.jpg

Psáno pro Kosmonautix a osel.cz