Chrám byl postaven v době největšího rozmachu Athén za Perikla. Umělecky ho vyzdobil největší antický sochař Feidiás. Jako chrám Athény sloužil do 4. stol n. l., tedy téměř 1000 let. Křesťané jej přeměnili na chrám Panny Marie a jeho výzdoba byla poničena. R. 1687 jej zasáhl granát z benátské lodi. Ani to nebyl konec, zbytek výzdoby odvezli zástupci muzeí do měst západní Evropy. Stavba je z mramoru a většina je v dórském řádu. Uvnitř stávala 12 m vysoká socha bohyně Athény ze zlata a slonoviny.Vlys zobrazuje mytologické výjevy – boj bohů s giganty, boj Řeků s Amazonkami, boj Lapithů s kentaury a Pád Tróje.
Archeolog Spencer Pope přichází s tvrzením, že slavný řecký chrám nejspíš byl úložištěm pro miliony mincí. Jakýsi bankovní sejf bohatého státu Athény. Hotovost v něm měla být uložena krátce po jeho dokončení, již kolem roku 434 před naším letopočtem. Je to dost pravděpodobné, protože Řekové nemohli zvolit lepší místo. Nebylo totiž vhodnější volby, než Parthenon. Byl věnován bohyni Athéně a krádež v jejím sídle by byla považována za okradení samotné vládkyně s nadpřirozenými vlastnostmi. Podle archeologů v chrámu vše naznačuje, že v podkroví bylo místem pro uložení finanční hotovosti, rezervy, která v dobách hojnosti obnášela až 260 tun. Státní poklad byl pravděpodobně uložen v drachmách. Mince na obrázku je tetradrachma.
Historici a ekonomové odhadují, že v pátém století před naším letopočtem měla hodnotu přibližně 164 US $. Pope se svými řeckými kolegy jako důkazy uvádí písemné záznamy, které svědčí o tom, že v Athénách hylo potřeba někam umístit značné množství mincí a zlatých prutů v době, kdy již interiér Parthenonu, jak dokládají zase jiné záznamy, byl doslova nabitý zbožím a cennostmi. Indicií má být také existence schodiště zabudovaného do Parthenonu v jeho východní části. Podobně jako v jiných slavných sicilských chrámech i zde vedlo do chrámového podkroví. Byl to prostor snadno přístupný a tak se pro uskladnění cenností doslova nabízel, vždyť ho bránila samotná bohyně.
Dnes by se krizí zmítanému Řecku velmi hodilo, kdyby v Parthenonu ještě něco zůstalo. Bohužel spor se sousedem, Spartou, doprovázený řadou válek, spolykal veškeré tehdejší zdroje, zbylá část původního bohatství prý padla na sochy oněch slavných vítězství.
U nás Parthenon nemáme. Možná i proto, že jsme tak velký svatostánek nikdy nepotřebovali. I v těch nejlepších časech byl náš zlatý poklad, ve srovnání s tím athénským, dvaapůlkrát menší. Se Spartou ale jako bychom válčili také. Za poslední bitvy, v letech 1997-1998, kdy ČNB velel Josef Tošovský (dnes předseda Institutu pro finanční stabilitu v Basileji), se ho prodalo 56 tun. Výhodou prý je, že na „cenné“ papíry žádný Fort Nox není potřeba a že je dnes schováváme s prakticky nulovými náklady.