Irina Mihalcescu z Univerzity Josepha Fouriera ve francouzském Saint Martin d'Heres, studovala se svými spolupracovníky cyanobakterie a modrozelené řasy které byly stvořeny tak, že se rozzáří vždy když se v jejich těle zapne příslušný regulační gen. V mikroskopu vědci vidí jednotlivé buňky a to jim dovoluje změřit jak ta která buňka, když začne svítit, jak má nastaveny své vnitřní hodiny. Stačí zaznamenat čas zahájení luminiscence.
Předešlé výzkumy odhalily, že tyto fotosyntetické bakterie dodržují denní režim dokonce bez ohledu na to, zda dostávají stimuly z vnějšího světa. Mihalescu se spolupracovníky zjistila, že za konstantních podmínek, bakterie udržují vlastní specifický rytmus dokonce i po buněčném dělení.
Cyanobakterie zachovávají svůj cirkadiální rytmus i po dělení buněk. To znamená, že nastavení hodin se přenáší na potomstvo, je tedy dědičné.
Aby výzkumníci zjistili, zda vzájemný kontakt mezi buňkami ovlivní také synchronizaci jejich individuálně nastavených hodin, vypěstovali dvě buněčné kolonie posunuté v čase o tři hodiny. Časový posun lze přirovnat jakoby jedna kolonie byla z New Yorku a druhá z Kalifornie. Když dali tyto dvě kolonie dohromady obě si chránily svoje nastavení hodin a k synchronizaci nedošlo ani tehdy když byly na sebe úmyslně natlačeny a když se vzájemně dotýkaly.
Taková tvrdohlavost a setrvávání na vlastním nastavení časomíry není známa ani u mnohem vyvinutějších jednobuněčných organismů ale ani u savčích nervových buněk. Naopak je známo, že jakmile se buňky vyšších organismů od sebe odloučí, začne být jejich denní oscilace, mírně řečeno „lajdácká“. Ve srovnání s nimi chodí hodiny cyanobakterií „jako Rolexky“.
Pramen: Sci. Am. Jul 06, 2004