Co bude vaše nesmrtelná duše dělat na věčnosti? Tato otázka zní velice naivně, ale přesto zkuste na ni zcela vážně odpovědět. Představte si prvních pár tisíciletí: člověk potkává stále nové lidi, učí se novým věcem – stále je co zkoušet a objevovat a stále můžeme nacházet věci, které jsou nové. Setkávání se s novými inteligentními formami života z jiných planet a galaxií bude jistě zábavné. Ale na jak dlouho? A co pak? Co až přestanou přibývat „na věčnosti“ nové formy inteligentního života, protože ve vesmíru vyhasnou poslední hvězdy a vychladnou poslední hvězdné systémy? Co budete dělat, až se vypaří poslední masivní černá díra a vesmír bude entropicky mrtvý, studený a temný a vy budete vědět, že i přesto, že jste strávili posmrtným bytím už (řádově více než) 1070 let, tak že toto je doslova nic ve srovnání s nekonečnou délkou bytí, které máte ještě stále před sebou?
Když vyjdeme z předpokladu, že vesmír je nekonečný, tak množství bytostí, které se mohly dostat do nebe je rovněž nekonečné. Pokud ale v celém nekonečném vesmíru panují stejné fyzikální zákony, pak velikost živých bytostí musí být konečná. Extrémně velké bytosti by byly rozdrceny vlastní gravitací. Ty s menší hustotou jsou limitovány stářím vesmíru násobenou rychlostí světla. Kombinacemi konečného počtu částic nikdy nedostaneme nekonečný počet možností uspořádání těchto částic. Pokud je vesmír skutečně nekonečný, pak musí existovat galaxie, kde jsou právě v tuto chvíli naprosto stejně rozestavěné hvězdy jako v té naší a kde existuje planeta totožná s tou naší, na které žijí lidé naprosto stejní jako my a existuje tam člověk, který myslí úplně na to samé, co vy teď. Je to těžko představitelné, ale je to logickým důsledkem nekonečna. Pokud po smrti budeme žít věčně, tak nebudeme moci neustále poznávat nové bytosti. Po nějaké době se začneme potkávat s bytostmi, které jsou totožné s lidmi, které jste už potkali a s bytostmi, které jsou stejné jako vy. Pobyt na věčnosti bude nutně souborem repetitivních činností. Po jisté době, která bude vyjádřena extrémně velkým, nicméně konečným číslem nastane jistota, že nikoho nového již nepotkáte. Po ještě mnohem delší (konečné) době budete mít jistotu, že už nezažijete nový druh sociálních interakcí. A co pak? Co chcete dělat, až budete mít všechny lidi poznané? Co až budete znát všechny možné historie galaxií? Vytváření katalogu všech možných permutací zrn písku na Sahaře bude drobným rozptýlením. Ale co chcete dělat pak? Zkuste se nad tím zamyslet.
Co se víry ve vzkříšení těla týče, tak ta mi přijde ještě o hodně absurdnější. Lidé věřící některým odnožím křesťanství odmítají po smrti darovat orgány, protože věří, že je budou na věčnosti potřebovat. Pak se nechají pohřbít (pěkně vcelku bez kremace), bakterie rozloží organické části jejich těl a atomy, které ve chvíli smrti tvořily jejich těla, se dostanou do oběhu prvků v přírodě a potravním řetězcem se dostanou (mimo jiné) do těl dalších lidí… Nechme stranou víru, která vyžaduje, aby bylo tělo pohřbeno vcelku proto, aby se všemohoucímu dobře oživovalo. I trochu pokrokovější představa, že tělo bude vytvořeno de novo při zázraku vzkříšení, evokuje více otázek než odpovědí. K čemu bude člověku tělo při nekonečném bytí? Je fyzické tělo svázáno fyzikálními zákony? Pokud ano, pak je předchozí popis věnovaný nesmrtelné duši skutečným rájem ve srovnání s tím, jak musí vypadat popis života po vzkříšení těla omezeného fyzikálními zákony. Představa, že všichni vzkříšení budou mít fyzická těla, která se zázračnou levitací přenesou „tak jako Ježíš, někam vzhůru do nebe“, je absurdní – co by dělala fyzická lidská těla v kosmu? Pravděpodobnější mi připadá, že vzkříšení lidé zůstanou na Zemi. Blbé bude, až se za 5 miliard let slunce změní v rudého obra a pohltí Zemi. Budou se lidé blaženě škvařit ve svrchních vrstvách atmosféry rudého obra, nebo se z nich do té doby stanou nesmrtelní poutníci po galaxii? …A pak tady máme zase to chladnutí vesmíru, vyhasínání hvězd a prázdnotu, ve které budou fyzická teplá lidská těla zázračně odolávat nárůstu entropie. Nakonec jedinými zdroji entropie ve vesmíru budou volně se vznášející vzkříšené bytosti, které nemůžou spáchat sebevraždu (?).
Odbočka v ději: Pro zázračně nesmrtelné lidi, které přestane bavit čekání, může být výhodné nechat se vtáhnout do černé díry. Vzhledem k tomu, že za horizontem událostí neplyne čas, tak se tímto způsobem můžou posunout v čase až do doby, kdy se černá díra „vypaří“ Hawkingovým zářením (což je u černé díry o hmotnosti jednoho slunce 1066 let – u supermasivních černých děr toto číslo bude mnohem větší). Otázkou pro fyziky zůstává, jestli magicky nezničitelně Vzkříšený může celý v konečném čase spadnout za horizont událostí (z pohledu tělesa).
Ano, oba mé popisy jsou zcela absurdní, nedůvěryhodné a dělají si legraci z toho, čemu většina lidí nevěří v té formě, kterou tady paroduji. Je možné, že se současná kosmologie v modelu nekonečně se rozpínajícího vesmíru mýlí. Možná, že náš vesmír je součástí nekonečného množství paralelních vesmírů, nebo je Velký třesk periodicky se opakující událost a mé stručné a velice naivní popisy jsou zcela scestné. Prosím pokuste se mě opravit a sami zkuste (v diskusi či ve svých myšlenkách) popsat, jak si představujete bytí na věčnosti. Prosím popište, jak musí vypadat psychologický profil Vzkříšeného po pouhé miliardě let a jak se bude vyvíjet (doporučuji použít logaritmické měřítko) v čase. Nebojte se zapojit svou fantazii a použít všechny zázraky dostupné vaší formě víry. Pokud si nebudete jistí, jak postupovat s rekonstrukcí, tak neváhejte a zeptejte se svého kněze.
Podle mě jakýkoliv popis nebe, pokud zahrnuje nekonečnou existenci, vypadá spíš jako popis jakési formy pekla, pokud do důsledku promyslíme, co to znamená žít věčně. Když jsem se snažil vymyslet, jakým způsobem zajistit, aby byl pobyt na věčnosti přijatelný, tak jsem došel k závěru, že by bylo nejlepší mít mechanismus, jak stoprocentně účinně zapomínat na předchozí zkušenosti. Systém, ve kterém funguje naprosté a definitivní oddělení se od minulosti je podle mě lepší než nekonečná existence, kterou si člověk uvědomuje.Podle mě je definitivní smrt intelektuálně přijatelnější než nekonečný život. Realita doopravdy nekonečné existence je podle mě horší osud než definitivní konec existence. Z mého pohledu je argument „horším osudem“ velmi slabý – vesmír se nestará o to, jak chceme, aby věci byly. Podle mého názoru, lepší důvody, proč pochybovat o existenci nesmrtelné duše, shrnuji v předchozích dvou článcích (zde a zde). Pokud bych ale vycházel z předpokladu, že vesmír byl stvořen pro lidi nekonečně dobrým Bohem, pak mi argument „věčný život je osud horší než definitivní smrt“ přijde vcelku dobrý. Proč by Bůh chtěl, aby lidé po své smrti existovali jako jakási karikatura lidství (ať už vědomě či nevědomě) opakující stále stejné činnosti po nekonečně dlouhou dobu?
Ještě bych rád doplnil citaci, která snad pomůže objasnit, proč věnuji svůj čas rozebíráním tohoto tématu:
11. ČLÁNEK „VĚŘÍM… VE VZKŘÍŠENÍ TĚLA“Křesťanské Krédo – vyznání naší víry v Boha Otce, Syna a Ducha svatého a v činnost Boha Stvořitele, Spasitele a Posvětitele – vrcholí vyznáním víry ve vzkříšení mrtvých na konci časů a ve věčný život.
Pevně věříme a pevně doufáme, že jako Kristus opravdu vstal z mrtvých a žije navěky, tak také spravedliví po své smrti budou žít navěky se vzkříšeným Kristem, a že on je v poslední den vzkřísí. Naše vzkříšení bude, stejně jako Kristovo vzkříšení, dílem Nejsvětější Trojice: „A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, probudí i vaše smrtelná těla svým Duchem, který sídlí ve vás“ (Řím 8,11).
Výraz „tělo“ označuje člověka v jeho stavu slabosti a smrtelnosti. „Vzkříšení těla“ znamená, že po smrti nebude žít jen nesmrtelná duše, nýbrž že i naše „smrtelná těla“ (Řím 8,11) znovu ožijí. Věřit ve vzkříšení mrtvých — to byl podstatný prvek křesťanské víry už od jejich počátků. „Přesvědčením křesťanů je vzkříšení mrtvých; tím, že v ně věříme, jsme křesťané.“Jak mohou říkat někteří z vás, že vzkříšení z mrtvých není? Není-li však žádné vzkříšení z mrtvých, nevstal ani Kristus! A jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání, marná je vaše víra… Ale Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli“ (1 Kor 15,12-14.20).“ (…když budeme ignorovat Matouše 27:52)
Citace je z knihy Katechismus katolické církve (on-line verze), která vznikla po Druhém vatikánském koncilu. Ke Katolické církvi se hlásilo v roce 2011 10 % obyvatel ČR.
Podle mě nejpravděpodobnější vysvětlení představy o vzkříšení těla je, že se jedná pouze jednou z legend, kterou si lidstvo vymyslelo, aby se vyrovnalo se smrtí (viz komentáře obrázků).
Nakolik souhlasí katolická církev s oficiálním Katechismem katolické církve a na všechny další otázky týkající se nesmrtelné duše, které jsem položil v sérii „Zeptejte se svého kněze“, bude odpovídat katolický kněz a molekulární biolog Marek Orko Vácha. Rozhovor, který připravujeme, by měl vyjít během května, ale za datum kvůli vysoké vytíženosti pana doktora Váchy neručím. Do té doby neváhejte a ptejte se svých kněží nebo známých s teologickým přehledem. (Z osobní zkušenosti doporučuji se dopředu zeptat, jestli je podle nich dobré, aby člověk o víře přemýšlel – na to většina věřících odpoví kladně. Jejich kladnou odpověď můžete následně použít k sebeobraně: „…ale vždyť jste říkal, že je dobré o tom přemýšlet“).