Barnumu Brownovi nebylo ještě ani třicet let, když učinil zřejmě největší objev svého života. Ačkoliv pokračoval v hledání zkamenělin ještě dalších šest desetiletí a za svůj dlouhý život procestoval značnou část světa, nikdy už nepřekonal vlastní famózní objev ze srpna roku 1902. Tehdy se dějiny paleontologie navždy změnily. Na scénu totiž přišel nejproslulejší dinosaurus a jeden z nejslavnějších pravěkých tvorů všech dob, mocný Tyrannosaurus rex. Bylo to ještě v období končící éry Divokého západu, kdy výpravy do pustin Badlands podnikali lidé s duchem lovce a dobrodruha. Takovým člověkem byl i Barnum Brown (1873 – 1963), jeden z nejlepších sběratelů fosílií první poloviny 20. století. Brown se proslavil při mnoha příležitostech, jeho životní osudy již vydaly na nejednu knihu a známý je také například jeho velmi kladný vztah k ženám. Nic z toho ale nevytane na mysli dinosauřích nadšenců na prvním místě: prakticky všichni vzdávají čest Brownovi přednostně z jediného důvodu – je objevitelem krále dinosaurů, mocného tyranosaura. Ačkoliv od tohoto objevu dnes uplynulo již víc než 11 desetiletí, jeho historii můžeme poměrně dobře rekonstruovat. Patří totiž právem k těm nejzajímavějším příběhům v dějinách dinosauří paleontologie. Barnum Brown se narodil u malého farmářského městečka Carbondale ve státě Kansas. Jeho rodiče přišli do Kansasu z Wisconsinu ještě před Občanskou válkou (1861 – 1865). Zbudovali si malou chatrč na kopci, pod kterým se nacházela uhelná sloj. Brownův otec ji brzy začal těžit a uhlí prodávat, kromě toho byl také úspěšným farmářem a organizátorem dopravních povozů. Jeho podnikavého ducha budoucí paleontolog zdědil, stejně jako rozhodnost a cílevědomost nutnou pro práci v terénu. Zvláštně znějící křestní jméno mu vybrali rodiče i starší sourozenci, přičemž ještě několik dní po narození s pojmenováním otáleli. Nakonec rozhodla náhoda a jméno bylo zvoleno pod dojmem euforie z právě projíždějícího cirkusu slavného Barnuma. Phineas Taylor Barnum (1810 – 1891) byl v té době již velmi slavný cirkusový bavič, publicista a filantrop. Brown v sobě něco z jeho povahy skutečně měl, také on dokázal v průběhu své kariéry trvající úžasných 66 let z paleontologie dělat tak trochu šoubyznys. Jako dítě se živě zajímal o okolní přírodu a rád sbíral zkamenělé schránky pravěkých měkkýšů. Vzhledem k lokálním možnostem ale nemohl svůj talent uplatnit a plně rozvinout. Opět proto zasáhli rodiče, když svého syna vyslali na studia do nedalekého Carbondale. V roce 1889 mladý Brown podnikl se svým otcem asi 5000 kilometrů dalekou cestu z Kansasu do Montany a zpět. Tehdy se mladík seznámil s prériemi amerického západu a poprvé se dostal do míst, která jej měla později proslavit.…
Po střední škole se Brown roku 1890 dostal na Kansaskou univerzitu, kde se v dovednostech práce v terénu dále zdokonaloval. V roce 1894 pak nastal zásadní zlom, když jednadvacetiletý mladík přešel pod křídla věhlasného paleontologa Samuela Wendella Willistona (1851 – 1918), který býval sám asistentem slavného profesora Marshe. Pracoval s ním například ve Wyomingu při vyprošťování lebky rohatého dinosaura triceratopse a velmi se při tom osvědčil. V roce 1896 se setkal s týmem z Amerického přírodovědeckého muzea v New Yorku, vedeného doktorem J. L. Wortmanem. Po zbytek léta s nimi pracoval a uplatnil se přitom natolik dobře, že byl po ukončení školy v roce 1897 najat právě touto respektovanou institucí. To byl začátek jeho velmi dlouhé spolupráce s muzeem v New Yorku, pro které odkryl ohromné množství zkamenělin, zejména pak dinosauřích. Celé oddělení křídových dinosaurů je tak vlastně okázalým památníkem tohoto muže, jehož nezměrné úsilí vedlo k shromáždění ohromného množství fosilního materiálu. Začal účastí na vykopávkách ve Wyomingu, kde pracoval v sedimentech svrchnojurského stáří (souvrství Morrison). Později proslul také svými výpravami za zkamenělinami po řece Red Deer v kanadské provincii Albertě. Dopravním prostředkem byl přitom prám, plující pomalu po řece. Nejslavnější objevy ale přineslo až první desetiletí 20. století, které strávil prací na vykopávkách v souvrství Hell Creek na území Montany. Toto svrchnokřídové souvrství v sobě uchovává pozůstatky posledních neptačích dinosaurů, kteří se procházeli po této planetě. Jde o segment času v délce necelých 2 milionů let, představujících závěrečné dějství existence severoamerických dinosaurů i dalších křídových živočichů. Když zde Brown zahajoval vykopávky, nevědělo se o těchto vrstvách mnoho konkrétních věcí. Nikdo se nenadál, že právě zde bude ležet ukrytý král dravých dinosaurů, uložený ke spánku dlouhému přes 66 milionů let. Brownův tým postupoval přes vyprahlé pláně východní Montany nedaleko toku řeky Missouri a krátce před zanořením se do rozeklaných úbočí a kopců s hřbitovy posledních dinosaurů dorazil dne 7. července do právě vznikající osady zvané Jordan. Toto městečko bylo založeno teprve před několika lety, od roku 1899 mělo vlastní poštovní stanici. V době příchodu Browna už tu ale byly saloony, ubytovací zařízení, stáje i kovárny a obchody. Zde se muži naposledy občerstvili, doplnili zásoby a pak už se zanořili do krajiny z jiného světa. Či spíše jiné doby. Nacházeli se v zemi vyhasínajících dějin dávných vládců planety, s jejímž králem se právě měli seznámit. Bylo léto a krutý žár spaloval borovicemi porostlé kopce montanské divočiny. Tým z Amerického přírodovědeckého muzea zmizel v tehdy ještě málo probádané divočině donedávna ovládané nepřátelskými indiánskými kmeny. Počátkem 20. století už nebezpečí pro „bílé“ vědce z východu pominulo, stále tu ale zůstávala nedostupnost terénu, praktická neexistence cest a vyčerpávající počasí i vzdálenosti. Teploty v Montaně se pohybují od +45 °C v létě až po -50 °C v zimě, čímž jsou možnosti práce ve zdejším terénu značně omezeny. Brown započal práci v terénu během teplého letního období. Když procházel krajem nacházejícím se dnes z velké části pod hladinou vodní nádrže Fort Peck, zbývaly do zásadního objevu už jen dny.
Brown se rozhodl podniknout vykopávky v Montaně na základě fotografií zkamenělin, které mu z této oblasti poskytl zoolog, ochránce přírody a spisovatel William T. Hornaday (1854 – 1937), proslavený záchranou posledních bizonů. Při výzkumu oblastí východní Montany narazil na četné fosílie dinosaurů, které pak Brown v New Yorku určil jako pozůstatky triceratopse (tento dinosaurus byl znám již od roku 1889). V červnu roku 1902 paleontologové vyrazili. V té době měla Montana populaci v počtu pouhých 243 000 obyvatel, přitom se jednalo o území o rozloze Německa. Mnohem víc tu bylo ovcí, kterých farmáři chovali na 6 milionů. Není divu, že tento stát tehdy dominoval v produkci vlny. Obzvlášť bohatý byl ale rovněž na zkameněliny dinosaurů, což bylo známo již od prvních objevů geologa Ferdinanda V. Haydena v 50. letech 19. století. Jak Brown postupoval od města Miles City na jihovýchodě státu směrem k Jordanu, donesly se mu mnohé zvěsti o komerčních sběratelích prodávajících dinosauří kosti institucím i soukromým sběratelům. Takto si přivydělávali i mnozí učitelé místních škol. Odhodlaného vědce však nic z toho nezajímalo. Měl namířeno k souvrství Hell Creek. Pronajal si povoz za šest dolarů denně a po již zmíněné návštěvě Jordanu dorazil jeho tým dne 12. července na ranč Maxe Siebera, nacházející se severně od města. Sieber byl přítel Hornadaye, který v Brownovi vzbudil zájem o Montanu. Ranč svým územím navazoval na hluboké strže a rokle s křídovými sedimenty souvrství Hell Creek, práce tedy mohla začít. Hned během prvního dne vykopávek narazil Brown spolu se svým mladším spolupracovníkem Richardem S. Lullem, budoucím slavným paleontologem, na pozůstatky velkého rohatého dinosaura (nepochybně šlo o rod Triceratops neboTorosaurus). Problém představovaly zejména velké vzdálenosti, přes které bylo nutné zkameněliny dopravovat. Nejbližším bodem civilizace bylo již zmíněné Miles City, ležící celých 130 mil (asi 210 kilometrů) daleko. Na dnešních kvalitních cestách a s rychlými automobily nejde o nijak závratnou vzdálenost, s nekvalitním povozem taženým koňmi na prašných stezkách šlo ale o skutečně dobrodružnou cestu.
Původně chtěl Brown zejména dohledat zkameněliny triceratopse, které viděl na Hornadayových fotografiích. To se mu poměrně rychle povedlo a zanedlouho už měl v hrsti i svůj zásadní objev. V dopisu směřovaném svému zaměstnavateli v New Yorku ze dne 12. srpna popisuje objev prvního tyranosaura (který ale toto jméno obdrží až o tři roky později) takto: „Naleziště číslo 1 obsahuje (několik kostí) velkého masožravého dinosaura, nepopsaného dosud Marshem…Nic podobného z křídového období jsem ještě neviděl. Tyto kosti jsou usazeny v konkrecích modrého vápence podobných pazourku a jejich vyproštění vyžaduje ohromný kus práce.“ Těmito nepříliš vzletnými slovy Brown oznámil příchod nejslavnějšího dinosaura všech dob. Dvounohého dravce mnohem většího, než byl již dříve popsaný, geologicky starší alosaurus nebo evropský megalosaurus. Vědec si byl významu svého objevu dobře vědom, což vyplývá i z dalších dopisů, popisujících práci a vynaložené prostředky na další vykopávky. Pronajal si tři dobré koně, nový vůz a kompletní vybavení paleontologického tábora, což ho stálo vysokou sumu 275 dolarů. Velmi drahá byla také sádra, nutná pro zpevnění vykopaných zkamenělin. Jeden barel sádry stál tehdy 5 dolarů, takže kdekoli to šlo, používal Brown místo ní různé levné náhražky. Věděl, že jeho nadřízený, kterým nebyl nikdo jiný než slavný Henry Fairfield Osborn (1857 – 1935), nemá neomezenou trpělivost ani rozpočet. Osborn byl ale objevem natolik nadšený, že měl pro Browna jen slova chvály. Záměrně se o nálezu nešířil po celou dobu, kdy jeho tým v Montaně pracoval. Zabránil tak nechtěnému přílivu dalších nezvaných zájemců do této oblasti.
Vykopávat dinosaury před sto lety nebylo rozhodně jednoduché. Zatímco dnes máme k dispozici sbíječky, těžkou techniku i moderní dopravní prostředky, tehdy se pracovalo hlavně krumpáči, dláty a kladívky. Aby kostru vůbec odkryli, museli Brownovi muži použít dokonce dynamit. To byla na přelomu století poměrně běžná praxe, dnešním paleontologům z ní ale vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Detonace totiž vysílá silné otřesy i do okolní horniny se zkamenělinami, a ty tak mohou být nenávratně poškozeny. Kostra prvního tyranosaura toto nešetrné zacházení naštěstí ustála. Dne 3. září roku 1902 Brown opět píše do New Yorku, stěžuje si na obtížný přístup ke zkamenělinám i tvrdost horniny, ve které jsou umístěny. V Montaně přichází zima brzy, a tak byly vykopávky co nejrychleji ukončeny a někteří členové týmu již předem odváželi první náklad fosílií do Miles City. 13. října pak Brown dorazil do města se zbytkem nákladu a byl to skutečně impozantní pohled. Celkem 19 velkých beden o hmotnosti od 5 do 7 tun čekalo na svůj odvoz do New Yorku. Ačkoliv náklady na celou expedici dosáhly na tehdejší dobu značných 1345 dolarů, Osborn muzejních výdajů nelitoval. Stal se tehdy právě vedoucím Oddělení paleontologie obratlovců a toužil po atraktivních a impozantních kostrách pro svoji velkolepou expozici i pro vědecký výzkum. Neprohloupil, protože tři roky na to se stal mužem, který popsal druh Tyrannosaurus rex. Dodnes je Osborn připomínán právě pro tuto svou zásluhu, protože zmíněný taxon je stále na výsluní zájmu. Tyrannosaurus rex se stal hotovou senzací a Henry Fairfield Osborn rovněž nešetřil superlativy na jeho adresu. Označil jej dokonce za završení vývoje velkých dravých dinosaurů. 30. prosince roku 1905 byl objev oznámen také v tisku a seriózní deníky typu The New York Times se předháněly ve vzletných komentářích, například „nejsilnější zvíře, o kterém existují doklady“, „král všech králů v živočišné říši“, „absolutní vládce Země“ nebo „poslední z velkých plazů a král jich všech“. Vzedmutá vlna zájmu, která samozřejmě značně prospěla návštěvnosti přírodovědeckého muzea v New Yorku, přiměla jeho ředitele Osborna k uvažování nad další výpravou do Montany. Žádné jiné muzeum na světě se kostrou tyranosaura nemohlo pochlubit (což pak trvalo ještě několik dalších desetiletí), natožpak hned dvěma kostrami.
Brown Osborna v jeho plánech podporoval, dokonce nahlas uvažoval, že v roce 1902 možná nevytěžil všechny zkameněliny. Již v červnu 1905 se proto Brown se svým týmem znovu objevuje v Montaně a stejně jako před třemi lety míří k bohatým nalezištím v souvrství Hell Creek. 5. června se udála jediná nepříjemná příhoda této výpravy. Tehdy zcela nový vynález – motocykl – vyplašil tažné koně, kteří potom vběhli do plotu z ostnatého drátu. Jeden z nich byl natolik poraněn, že vyděšený Brown byl nucen ke spřežení připřáhnout jezdeckého koně, aby vůz mohl pokračovat v cestě. Sám údajně při nehodě mohl přijít o život. Poté však již muži bez problémů dorazili na stejný ranč, který byl jejich základním táborem před třemi roky. A to, co v pustinách Montany tentokrát objevili, předčilo i jejich největší naděje.
O aktivitách Brownova týmu se samozřejmě brzy roznesly zvěsti do širokého okolí. Tehdy poprvé si nejspíš majitelé okolních rančů uvědomili, že se pod jejich nohama může skrývat poklad téměř nedozírné ceny. Nedlouho před týmem z New Yorku již stejnou oblast navštívili jiní hledači zkamenělin, naštěstí pro Browna ale odjeli s nepořízenou. Přesně podle očekávání se některé rodiny zdejších usedlíků pokoušely nabídnout muzeu zkameněliny ze soukromých pozemků na vlastní pěst. Za zachovalou kostru kachnozobého edmontosaura jedni starousedlíci požadovali fantastickou částku 8000 dolarů, na což i na radu Browna Osborn nijak nereagoval. Dobře udělal, protože i jeho tým slavil velký úspěch a po čase šla navíc cena téměř na desetinu původně požadované částky. Znovu byly také zahájeny vykopávky původní lokality s prvním tyranosaurem a dne 24. června si Brown psal o finanční příspěvek na nákup nezbytného nářadí pro další kopání. Nakonec vše sehnal v okolí, vypůjčil si potřebné nástroje od místních. V polovině července už čtveřice mužů dokázala vyhloubit i v extrémně tvrdé hornině příkop 30 metrů dlouhý, 6 metrů hluboký a 4,5 metru široký; tvrdý vápenec museli přitom místy odstřelit dynamitem. Pracovali zde po celý zbytek léta a objevili ještě další stehenní kost, pažní kost a kyčelní kost tyranosaura. Po dvou měsících vyčerpávající práce pod spalujícím sluncem nastal koncem srpna čas ukončit sezónu. Tehdy si do Montany naplánoval výlet i sám Osborn, který se toužil podívat na lokalitu osobně. Brownovi to velkou radost neudělalo, protože měl náhle co vysvětlovat. Bez vědomí svého nadřízeného totiž povolal do tábora vlastní manželku. V půvabně koncipovaném dopise pak svému chlebodárci tento krok zdůvodňoval tím, že paní Brownová posloužila členům tábora jako kuchařka, čímž byly výdaje sníženy na polovinu. Dnes je účast žen na vykopávkách v amerických pustinách zcela běžnou záležitostí, ženy dokonce často početně převažují. Před stoletím však šlo o poměrně nezvyklou věc, což dokazuje i opatrný tón, jakým se o své choti v táboře Brown zmiňoval.
V roce 1908 již byly všechny původní vědecké studie o tyranosaurovi publikovány, stále však chybělo množství částí kostry a také dobře zachovaná lebka. Ačkoliv se Osborn podle počtu tehdy dochovaných pozůstatků domníval, že tyranosauři byli zřejmě vzácní tvorové, věřil v možnost objevu další kostry. Spolu s Brownem tak naplánovali novou expedici, směřující tentokrát asi o padesát kilometrů východněji. Na tomto místě se Brown rozhlížel již roku 1906 a vytipoval si ho jako vhodnou lokalitu pro další práci někdy v budoucnu. Jak se mělo brzy ukázat, byl to velmi šťastný krok. Výpravu tentokrát doprovázel další zkušený „lovec dinosaurů“ Peter Kaisen, který byl Brownovi pravou rukou a velkou pomocí. Díky jeho přítomnosti se mohl vedoucí výpravy poohlížet i po dalších případných objevech v okolí tábora. Zásadní objev přišel hned počátkem července, kdy tým narazil na patnáct spojených ocasních obratlů, zabíhajících do měkké písčité horniny. Práce pak rychle pokračovala, a to i přesto, že se jako velký problém ukázala nepřítomnost kuchaře. Paní Brownová tentokrát svého muže nedoprovázela a jistý Johnson, najatý v Miles City, zběhl nedlouho poté, co si zkusil těžkou práci v terénu. O novém objevu se Brown poprvé zmiňuje v dopisu z 8. července, o týden později už je plný euforie. Kosti byly tentokrát uloženy v dobře se odlamujícím pískovci, takže po sedmi dnech už bylo odkryto tolik fosílií, že postačily k pozitivní identifikaci. Byl to opravdu tyranosaurus, teprve druhý v celých dějinách paleontologie!
Nový jedinec tyranosaura byl dokonce ještě lépe zachovaný; Brown odkryl téměř celou páteř kromě konce ocasu, lebku i spodní čelist, kompletní pánevní pletenec i takzvaná krční žebra. Kosti byly navíc ve velmi dobrém stavu a samotná lebka, dlouhá jeden a čtvrt metru, stála podle Browna za celosezónní těžkou práci. Blok horniny, ve kterém byla po předchozích 67 milionů let uložena, vážil asi 1,5 tuny. Další půl tuny pak vážil druhý blok, který obsahoval kosti spodní čelisti. Všechny zkameněliny měly být do New Yorku přepraveny najednou, jejich transport se ale ukázal být značným problémem. Přípravy beden s ostatky dávného vládce křídových ekosystémů trvaly až do konce září. Na počátku října pak na Montanu udeřily dešťové přeháňky kombinované se sněhem. Jen při odvozu zkamenělin do základního tábora na tzv. Willisově ranči zažil tým nejednu krušnou chvilku. V této části Montany neexistovaly (a mnohde stále neexistují) zpevněné pěšiny, natož pak regulérní cesty.
Dvakrát zapadl vůz na rozmoklém podkladu tak hluboko, že jej Brown musel nechat stát a dojít pro další koně, aby mohl být vyproštěn. Konečně dne 8. října se vydal konvoj čítající pět nákladů a šestnáct koní na cestu do civilizace. Trasu dlouhou přes 70 kilometrů urazily povozy bez problémů k večeru druhého dne. 10. října pak byly bedny naloženy v městečku Glasgow na vlak, odkud za dva dny dorazily do cílové destinace v New Yorku. První zachovalá lebka tyranosaura vyšla muzeum na 1171 dolarů tehdejší ceny, což nebylo málo. Stálo to však za to. Král dinosaurů spatřil světlo světa a veřejnost měla opět nad čím žasnout. Dávný svět druhohor vydal jedno ze svých nejvíce střežených tajemství. A po 66 milionech let geologického spánku procitnul děsivý predátor katastroficky zaniklého světa ako nanejvýš obdivovaná celebrita. I dnes je Tyrannosaurus rex stále nejpopulárnějším dinosaurem (s trochou nadsázky dodejme – nepočítáme-li ovšem kuřata a jejich prsní řízky, neboť moderní systematika považuje všechny současné ptáky za poslední přežívající vývojovou linii plazopánvých teropodních dinosaurů). První z Brownových exemplářů dnes nese označení CM 9380, protože kostra byla v obavě z možného nacistického bombardování New Yorku v roce 1941 prodána do Pittsburghu. Dnes je zlatým hřebem tamního muzea Carnegie Museum of Natural History. Druhý Brownův exemplář zůstal v New Yorku a je rovněž zlatým hřebem tamního Amerického přírodovědeckého muzea (pod označením AMNH 5027 představuje jednu z nejznámějších smontovaných dinosauřích koster vůbec). Na počátku minulého století dokonce existoval plán na smontování obou koster do podoby dynamické ekologické scény, ten se ale nakonec neuskutečnil. Přesto patří příběh Brownových objevů mezi ty nejvíce vzpomínané. Plným právem, vždyť světu odhalily dodnes nejpopulárnějšího dinosaura…
Literatura a odkazy:
Davidson, J. P.: History in Paleontology Illustration, Indiana University Press, 2008 (str. 168-173).
Osborn, H. F. (1905). Tyrannosaurus and other Cretaceous carnivorous dinosaurs. Bulletin of the American Museum of Natural History 21: 259–265.
Osborn, H. F. (1913). Tyrannosaurus: Restoration and Model of the Skeleton. Bulletin of the American Museum of Natural History 32:91-92.
https://en.wikipedia.org/wiki/Tyrannosaurus
https://en.wikipedia.org/wiki/Specimens_of_Tyrannosaurus
https://en.wikipedia.org/wiki/Henry_F._Osborn
https://en.wikipedia.org/wiki/Barnum_Brown
Poznámka redakce: Text vychází z příslušné kapitoly v autorově knize Objevy pod vrstvami času ( podrobnosti zde)