(Kredit: Sophie Feytaud (fl.1841) Académie des Sciences, Paris. Wikimedia Commons)
Mozek funguje modulárně, ale zároveň je velmi plastický. Pokud dojde k rychlému poškození konkrétního místa, pak člověk přijde o specifické funkce, které v tomto místě sídlily (např. ztráta pohyblivosti části těla při mrtvici nebo ztráta schopnosti přiřazovat emoce k vizuálním podnětům). Tato zranění jsou prospěšná pro vědu – pomáhají nám pochopit, jak jsou které mozkové funkce propojeny s fyzickými částmi mozku. Tyto ztráty funkčnosti se časem můžou, ne vždy zcela, spravit díky neurální plasticitě. Pokud dochází k pozvolnému utiskování mozku (např. pomalým růstem nádoru), pak jsou důležité schopnosti postupně přesouvány do jiných oblastí mozku a pacient si ani nemusí všimnout, že přišel o většinu mozkové tkáně. V některých případech (například při velmi silných epileptických záchvatech) je nezbytné chirurgicky odstranit polovinu koncového mozku pacienta (to je ta část mozku, která vypadá jako vlašský ořech a kterou se nejvíce lišíme od ještěrek). Po operaci člověk přijde o schopnost ovládat polovinu těla a některé další funkce (v závislosti na tom, která polovina koncového mozku byla odebrána.) Pokud je ale proveden tento zákrok dítěti, pak díky dobré plasticitě dětského mozku nemají malí pacienti žádné vážné dlouhodobé vedlejší následky. Jejich motorické funkce, paměť, osobnost, smysl pro humor nebo kognitivní schopnosti jsou změněny pouze nevýznamně.Pro náš seriál zajímavější situace nastává, když místo odebrání půlky koncového mozku (hemisférektonomie) provedeme rozdělení mozku řezem v oblasti corpus callosum (mozkový trámec, oblast obsahující velké množství nervových vláken propojujících hemisféry). Pacient je po operaci schopný přemýšlet a mluvit s lékaři pomocí levé hemisféry. Zajímavé je, co se děje s pravou hemisférou. Jak bylo uvedeno výše, kdyby byla provedena hemisférektomie levé části mozku, pak by (dočasně) pacient přestal mluvit, ale dále by žil téměř normálním životem. Co se tedy stane při oddělení hemisfér?
Otázka pro kněze: když člověk, který se narodil jako jedna osobnost a poté u něj došlo k přerušení mozkového trámce a změnil se ve dvě osobnosti v jednom těle – rozmnoží nebo rozdělí se tím jeho duše? Nebo je to člověk s jednou duší a se dvěma osobnostmi? A co ten případ, kdy jedna osobnost byla věřící a druhá ateistou? Půjde tato duše do nebe, protože věří v Ježíše, zatímco osobnost z pravé hemisféry půjde do pekla, protože Ježíše zatratila? Je možné poskládat definici duše, která by nebyla v rozporu s křesťanským učením a zároveň se současnou vědou?
Ve vědě platí, že důkazní břemeno leží na tom, kdo přichází s pozitivním tvrzením. Vyloučení existence nepotřebuje důkaz. Pokud by platilo, že věda a víra nejsou v rozporu, pak musí platit závěr, že dokud nebude podán přesvědčivý důkaz o existenci duše (a vysvětlení, jak je to u pacientů přerušeným corpus callosum), pak můžeme předpokládat, že duše neexistuje.
Naše chování je diktováno interakcemi molekul v našem mozku. Fungování mozku můžeme pozměnit buď dodáním psychotropních látek z vnějšku, nebo působením látek tělu vlastních.
Například pokud se setkáme s názory nebo fakty, u kterých (ne záměrně) emocionálně cítíme, že je potřeba se před nimi chránit, tak se náš mozek přepne do obranného módu (podobně jako při fyzickém ohrožení). Mozek vyplaví noradrenalin a jiné stresové hormony a jsou aktivovány specifické neurony „útěku nebo útoku“. Krev se z trávicího ústrojí přesune do kosterní svaloviny a zároveň se nám zúží povrchové cévy, aby se zmenšilo krvácení v případě poranění (člověk zbledne a vychladnou mu tělesné periferie). Dojde ke zrychlení tepu, dech je plytký a rychlejší, člověk se začne potit. Mozek připravený k boji přestává fungovat racionálně a limbický systém vyřadí z provozu pracovní paměť (proto si člověk často připadá jako blábolící pako, když je pod tlakem silných emocí). Logické myšlení koncového mozku ustoupí do pozadí a nahradí ho rychlé emocionální odpovědi. Tento systém je velice užitečný, když má člověk utíkat před jeskynním medvědem. Při debatách je spíše na překážku (tedy pouze pokud člověk neplánuje oponenta místo argumentů udolat pěstmi).
Pokud se tedy někdy ocitnete ve stavu, že cítíte silné emoce u tématu, u kterého tušíte, že by bylo dobré si ho promyslet, tak tomu dejte čas. Pozorujte emocionální vlnu, jak prochází vaším tělem. Zkuste si v duchu říct „samozřejmě vím, že můj oponent nemá pravdu“ což člověka uklidní a vrátí se mu racionální způsob myšlení. Po odeznění prvního návalu hormonů se můžete opatrně vrátit k tématu třeba tímto způsobem: „jak by vypadal vesmír, ve kterém můj oponent má pravdu“. Oddálením ohrožení při budování modelu (o kterém víte, že je až komicky nepravdivý) si může člověk zachovat racionální myšlení i když přemýšlí o věcech, ke kterým cítí silnou emocionální vazbu. Tento systém (mentálně se vzdálit od problému a dívat se na něj svrchu) může být využit v jakékoliv situaci. Je to těžké, ale díky mozkové plasticitě se to dá natrénovat – například debatou s někým, kdo má opačné názory než vy.
Když vás naopak někdo v diskusi podpoří, tak množství stresových hormonů začne klesat a začne se vyplavovat dopamin a další neurotransmitery, které vedou k aktivaci centra odměny. To vede k tomu, že se cítíme být v právu a zvedá se nám sebevědomí.
Naše pocity nám nepomáhají určovat, kdo má pravdu a kdo ne. Naše pocity nám pouze pomáhají zařadit se do skupiny stejně myslících lidí, případně nás můžou dotlačit až k popření logických závěrů a zpochybnění vlastního úsudku.
Pro většinu lidí je podpora od skupiny velice důležitá. Nedostatek sociálního uznání a vyloučení ze skupiny vede k poklesu množství serotoninu, což vede ke sníženému sebevědomí, sebepoškozování, depresi a může končit až sebevraždou.
Dospělí lidé mají většinu vzorců chování naučených a přesvědčení se v dospělosti zpravidla nemění, i když je člověk vystaven informacím, které jsou v rozporu s informacemi získanými během indoktrinace v dětství (zase plasticita mozku je největší v dětství, pak se mění ztuha). Smýšlení většinové společnosti se mění zpravidla po generacích. Kvůli normativnímu sociálnímu tlaku stejně smýšlející lidé tvoří geografické a časové celky.Toto „zpravidla“ nemusí platit u všech. Lidé, kteří si zachovávají schopnost kritického myšlení a jsou ochotni zpochybnit vlastní úsudek, můžou svůj názor změnit.
Schopnost kritického myšlení je možné, jako jakoukoliv jinou dovednost, díky plasticitě mozku trénovat i v dospělosti. Bohužel také platí, že člověk se může i v dospělosti naučit iracionalitě a schopnosti smířit se s kognitivní disonancí – velice dobře popisované Orwellem v románu 1984 jako „doublethink“.
Pro další studium tématu doporučuji přednášky od neurovědce V. S. Ramachandana. U jeho přednášek na TED.com je možné spustit české titulky.
Komentář komentářů
Při uvažování o konkrétní formě víry můžeme vyjít buď z toho, že se jedná pouze o legendu či výplod lidské fantazie, nebo si můžeme udělat pracovní hypotézu, že ústřední dogma zkoumaného náboženství je pravdivé a sledovat, co z této pracovní hypotézy vyplývá.
Ve vědě se častěji využívá přístupu nepovažovat jevy za reálné (např. existence duše, pekla, nebe, Poseidona, létajícího špagetového monstra, čajového servisu na orbitu kolem Jupiteru…), dokud neexistuje přesvědčivý důkaz o jejich existenci. Tímto přístupem jsem se zabýval dříve při studiu vzniku monoteismu a posléze křesťanství (zde a zde). Historie náboženství a komparativní religionistika podporují závěr, že křesťanství je podobně jako všechny ostatní víry v nadpřirozeno – zjednodušeně řečeno – fikce.
Druhý přístup je udělat skok a pro další zkoumání vyjít z předpokladu, jak by to bylo, kdyby zkoumaný jev byl pravdivý. Tento postup je využíván například ve fyzice při zkoumání teorie strun a je dost často používán pro „první nástřel“ hypotéz o nově zkoumaných jevech. Tato metoda – tedy říct: „předpokládejme, že X je pravda“, nám umožňuje formulovat hypotézy, kterými můžeme tyto jevy testovat.
Podle mě je tento přístup velice užitečný i pro studium náboženství.
Ve svých článcích píšu ve stylu: „když vyjdeme z předpokladu, že X, platilo by pak Y?“ a většinou jsou zakončeny nezodpovězenými (a pravděpodobně nezodpověditelnými) otázkami, které vyplývají z vnitřní rozporuplnosti rozebíraných jevů, případně jejich rozporu se současnou vědou. Můj závěr (který jsem ochotný změnit, pokud najdu důkazy jeho chybnosti) je, že když vyjdeme z toho, že katolický katechismus je pravda, pak vždy nezvratně dojdeme do místa, kde je v rozporu se současnou vědou, případně sám se sebou.
Proč si myslím, že je užitečnější rozebírat tyto témata, než třeba „Jak Kim Čong-il, syn nesmrtelného, jež se po své smrti spojil se svým otcem, dokázal zahrát na osmnáctijamkovém hřišti 38 ran pod par (tedy všechny jamky na jeden úder), když vzal golfovou hůl poprvé do ruky a jak mu to dosvědčilo sedmnáct bodyguardů“? O Kim Čong-ilovi nepíšu jednoduše proto, že u nás (a na Slovensku) jeho zázračné moci nikdo nevěří (i když je o ni psáno v knize, která o sobě prohlašuje, že je pravdivá). Existenci duše, případně jiné křesťanské dogmata rozebírám jednoduše proto, že existují lidé, kteří jim věří. Proto taky většinu textů adresuji ke katolicismu, kterému podle sčítání lidí z roku 2011 věří v ČR přes milion lidí. Většina otázek se ale dá vztáhnout na křesťanství obecně, případně šířeji na všechny víry (a občas ještě šířeji na všechny ideologie).
Ostatně z některých příspěvků do diskuse, kdy přispěvatelé až agresivně útočili na mou osobu místo na mé argumenty, vyplývá, že tato série článků má smysl.
1) Těm, kteří mají ve víře jasno a nemají potřebu, aby bylo jejich stanovisko zpochybňováno hloupými fakty – prosím o strpení a těch dalších pár dílů série, které budou následovat (a budou viditelně označeny) přeskočte. Kromě toho, nemusíte se bát, že by na Oslu kvůli mé dobrovolné práci ubylo klasických vědecko-popularizačních článků.
2) Lidem, které toto téma zajímá a souhlasí se mnou, že je užitečné vést tuto diskusi, moc děkuji za podporu a sdílení článků. Děkuji i za konstruktivní kritiku – pokud najdete věcné chyby, nebo si všimnete, že jsem se dopustil argumentačního klamu prosím upozorněte na ně redakci a já je opravím a oficiálně vás pochválím, což vám vyplaví trochu serotoninu a dopaminu a aktivuje se centrum odměny (*účinek se může lišit v závislosti na povaze).
3) A nakonec těm, kteří vedou útoky ad hominem bych vzkázal slova jistého mladíka:Lukáš 6:27 „Ale vám, kteří mě slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele.“ Matouš 5:39 „Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou;“
4) Při čtení komentářů Viktora Abc jsem si nostalgicky vzpomněl na Zephyra (tento bod pochopí pouze Oslovští mazáci).