Makiové tlustoocasí na půl roku mizí z přírody. Místo jejich pobytu obestíralo tajemství. Někteří vědci je podezírali, že si zalezou do ústraní a tam spokojeně spí. Ale v laboratořích se nikdy nepodařilo u makiů tenhle zimní spánek navodit. A tak zůstávaly jen velké spekulace a pochybnosti.  Nyní ale prokázali němečtí zoologové vedení Katrin Dausmannovou, že se makiové tlustoocasí skutečně uchylují do dutin stromů a úspěšně tam prospí období sucha. Nejde zdaleka o „zimní spánek“, jaký známe třeba u svišťů horských. Madagaskarská zima se vyznačuje teplotami i nad 30^oC. Přesto maki spí a tráví tuk ze svého tlustého ocasu. Přitom mu tělní teplota „skáče“ v neuvěřitelném rozsahu až 25^oC. Nejnižší naměřená teplota se pohyboval na 9^oC a nejvyšší kolem 36^oC. Maki jen kopíruje teplotu vzduchu ve stromovém doupěti.

Zimní spánek makiů tedy není adaptací na nízké teploty, ale na nedostatek potravy. V období sucha není ovoce, jímž se maki živí, běžně k dispozici a je proto lepší tenhle bědný čas prospat. Maki hibernuje i když je venku vedro a jeho tělo je ohřáto na běžnou „provozní teplotu“. Představa, že hibernací překonávají zvířata především období mrazů, je mylná. Řada zvířat upadá do spánku naopak ve velkých vedrech. Například kazachstánští sysli spí jak v psí zimě tak ve žhavém létě a procitají vlastně jen zjara a na podzim. Celkem prospí z roku plných devět  měsíců.

Je zajímavé, že hibernace je podstatně hojnější u savců na jižní polokouli

Maki tlustoocasý (Cheirogaleus medius) – první hibernující primát.