Vědci odhadují, že se každý den na obloze odpálí asi deset tisíc takových záblesků. Zatím jsme jich ale zachytili jen naprostý zlomek, obvykle čirou náhodou a ve starších datech radioteleskopů. Známe jich deset a už od počátku jsou velice záhadné. Nikdo netuší, jak vznikají, odborníci se dohadují o vzdálenosti, ze které k nám přilétají, a podle jistých náznaků mají jejich zdroje jen stovky kilometrů v průměru. Teď se to ale zkomplikovalo ještě víc, dost vzrušujícím způsobem. Vykazují totiž velmi podivné matematické uspořádání, s nímž si prý astrofyzika vůbec neví rady.
Vědci používají k určování vzdálenosti zdroje rádiových záblesků takzvanou míru rozptylu (dispersion measure). Každý rychlý rádiový záblesk pokrývá široký rozsah rádiových frekvencí. Jako kdy by v rádiu hráli v celém FM pásmu stejnou písničku. Elektrony ve vesmírném prostoru rozptylují záření rádiového záblesku a zpomalují ho, přičemž záření o vyšších frekvencích letí vesmírem o něco rychleji, než záření na nižších frekvencích. Čím větší je rozdíl v čase příletu záření rádiového záblesku na vyšších a nižších rádiových frekvencích, čili míra rozptylu, tím větší by měla být vzdálenost, ze které dotyčný rádiový záblesk přiletěl.
A teď ten průšvih. Michael Hippke z Institutu analýzy dat v německém Neukirchen-Vluynu a jeho kolegové nedávno zjistili, že míry rozptylu všech deseti známých rychlých rádiových záblesků jsou celočíselné násobky čísla 187,5. Jednou dvojnásobek, třikrát trojnásobek, čtyřikrát čtyřnásobek, jednou pětinásobek a jednou šestinásobek. A to přestává být legrace.
Jedním z možných vysvětlení je, že v hlubokém vesmíru, miliardy světelných let od nás, jsou velmi pravidelně rozmístěné zdroje těchto záblesků. Co by to ale mohlo být? Hippke a spol. považují za pravděpodobnější, že rychlé rádiové záblesky ve skutečnosti pocházejí z mnohem bližšího vesmíru, ze skupiny objektů v Mléčné dráze, které přirozeným způsobem vyzařují záření na kratších rádiových frekvencích po záření na vyšších rádiových frekvencích, z nějakého důvodu se zpožděním odpovídajícím násobkům čísla 187,5. Badatelé si propočítali, že takové uspořádání objektů může vzniknout náhodně s pravděpodobností cca 1 ku 5 tisícům, což zase není tak úplně nemožné. Nicméně, pokud nešlo o náhodu, tak jsme s rozumným vysvětlením takového jevu prozatím v koncích.
Ve hře je ale ještě další možnost. Když vyloučíme veškerá běžná vysvětlení a také možnost, že jde o signály pozemského původu, tak nám zůstává už jenom nikoliv pozemský zdroj umělého původu. V tomto případě to prý není úplný nesmysl. Jak autoři uvádějí ve svém článku: „An artificial source (human or non-human) must be considered.“ Není to skvělé, číst tohle ve vědecké publikaci? Astronomové už dlouho snili o tom, že zachytíme signály z vesmíru, v nichž bude ukryta nějaká důstojná matematická pravda, jako číslo pí nebo něco podobného, z čehož pochopíme, že nejsme ve vesmíru sami. Pravda je, že s násobkem čísla 187,5 nikdo moc nepočítal, ale to už je život.
Háček může být i ve statistice. Známe jenom 10 rychlých rádiových záblesků a to je strašně málo. Teď bude nesmírně zajímavé nachytat další a důkladně se podívat, jestli i u nich bude přetrvávat podivné uspořádání podle celočíselných násobků čísla 187,5. Když strašidelný vztah časem zmizí, můžeme si oddechnout. Jestli ale nezmizí, tak půjde opravdu do tuhého. Podle Hippkeho bude v takovém případně jasné, že jsme kápli na něco vážně zajímavého. Nejspíš to bude nový typ pulsaru, možná úplně nová fyzika a když náhodou vyloučíme všechny ostatní možnosti, tak nám zůstane mimozemský signál neznámého původu a naděje, že nás jeho původci ještě hodně dlouho nenajdou. Celou záležitost budeme i nadále sledovat, zůstaňte na příjmu.
Video: TEDxPittsburgh - Dr. Maura McLaughlin - The Dark Side
Video: Where Are Mysterious Radio Waves In Space Coming From?
Literatura
NewScientist 1. 4. 2015, arXiv:1503.05245, Wikipedia (Fast Radio Burst).