Výše uvedený citát si přímo říká o to, aby byl chápán v celé řadě přenesených významů, ovšem jeho autor britský chemik německého původu Frederic Accum (1769-1838) měl skutečně na mysli jedy a otravy v tom nejběžnějším slova smyslu. Daný citát pochází z předmluvy k jeho knize „Pojednání o falšování potravin a kulinárních jedech“ s podtitulem „V hrnci je smrt“, která vyšla v Londýně v roce 1820 a vyvolala upřímné zděšení jak mezi nepoctivými výrobci a prodejci potravinářského zboží tak i mezi jejich mnohdy nic zlého netušícími zákazníky.

Na pojem „fishberry seeds“ a latinský název Annamirta cocculus jsem poprvé narazil právě při četbě tohoto úžasného a vpravdě revolučního traktátu a to v kontextu, který mě jako Čecha v žádném případě nemohl nechat chladným.

„Pivo bylo potravinou, na níž byly páchány největší podvody. „Zrání“ nápoje bylo urychlováno s pomocí kyseliny sírové, obsah sudu byl následně zředěn vodou a síla mu byla navrácena pomocí semínek „fishberry seeds“ (Annamirta cocculus) obsahujících stimulující, avšak vysoce jedovaté alkaloidy…

Podezření na používání fishberry seeds, cocculus indicus, levant nut či česky kebule či chebule korkové při pozměňování kvality (doctoring) piv (zejména tmavých – porter) popisují ve druhé polovině 19. století i jiní autoři. Např. významný britský chemik Henry Watts (1815-1884) ve své encyklopedicky pojaté knize „Dictionary of chemistry“ z roku 1968 tvrdí, že cocculus indicus a kyselina pikrová byly někdy do piva přimíchávány, aby mu dodávaly požadovanou hořkost a svěžest. Tento přístup považoval za problematický, protože se tak do nápoje dostávaly velice toxické látky. Zmínku o této praxi je možné nalézt i v díle anglického lékaře E. A. Parkese (1819-1896) „Manual of Hygiene“, kde se píše:

„Není zřejmé, zda a jak mnoho occulus indicus je k falšování piva používáno nyní (rok 1864). Svědci, vyslýchaní před několika lety ve výboru Dolní sněmovny takové praktiky zpochybňovali. Nicméně, ročně je do Anglie importováno ohromné množství plodů cocculus indicus (až 250 tun/rok) a jiné využití této komodity není známo.

Zvětšit obrázek

Frederic Accum (1769-1838) (Kredit: European Magazine.Public Domain, Wikimedia Commons)

Uvedený problém se samozřejmě netýkal jen Anglie – v březnu 1864 vyšel v časopise Chemical News článek, který líčil nebývalý zájem ruské policie o četné náklady plodů coculus indicus směřující do St. Petersburgu. Podezření, že toto zboží končí jako nepovolená přísada v pivu a dalších nápojích, bylo i v tomto případě velice silné. Rozprava na uvedené téma se vedla v letech 1872 – 1873 také na půdě Belgické lékařské akademie.

Původní domovinou keřovité liány chebule (kebule) korkové (Anamirta cocculus;  Cocculus suberosus; Menispermum cocculus) je východní Indie, Malajsie a jižní Vietnam. Obývá zde skalnatá pobřeží a pne se po útesech nebo po další vegetaci. Plody této liány jsou drobné, asi 1 cm velké, červenavé až hnědavé, na povrchu mírně svraskalé peckovice. Semena mají ledvinitý až měsíčkovitý tvar a obsahují pikrotoxin (řec. picros  = hořký) či jinak řečeno occulin. Ze skořápky byly izolovány terciární alkaloidy menispermin a paramenispermin a ze stonků pak alkaloidy berberin, palmatin, magnoflorin a columbamin.

Pikrotoxin obsažený v semenech kebule je ekvimolární směsí seskviterpenových laktonů pikrotoxininu a pikrotinu. Jedná se o silně neurotoxické látky, které se váží na receptory kyseliny gama-aminomáselné (GABA_A) a blokují tak vznik inhibičního postsynaptického potenciálu. Mají tedy stimulační účinek, v extrémním případě doprovázený vznikem křečí. V roce 1931 byl pikrotoxin poprvé použit jako antidotum při otravě barbituráty, ovšem o pár desetiletí později bylo některými autory (Dobos et al., 1961) konstatováno, že tato praxe přináší mnohem víc škody, než užitku.

V knize „On poisons in relation to medical jurisprudence and medicine“ z pera anglického toxikologa A. S. Taylora (1806-1880) jsou shrnuty další zajímavé příběhy spojené s účinky hořkých plodů východoindické liány. Kromě skupinové otravy „vylepšeným“ porterem, který po vypití vyvolával náhlou ochablost a únavu a následně polospánek plný děsivých snů se zde můžeme dočíst i o nezákonném způsobu obživy zvaném „hocussing“ (viz. hocus-pocus). Jedná se o loupež provedenou tak, že je oběť nejprve omámena vhodně voleným přípravkem a následně okradena. Spíše než k trávení lidí byly však plody kebule využívány k trávení ryb a to nejen v Anglii, ale vlastně po celém světě. Chemické rybaření za pomoci Anamirta Cocculus je doloženo na Filipínách, v Palestině, na Arabském poloostrově a v Persii, na Jávě, v Malajsii a prakticky v každé evropské zemi. Tento způsob lovu ovšem nebyl bez rizika a to nejen kvůli tomu, že se obvykle setkával jen s minimálním pochopením u zákonodárců. A. S. Taylor ve své knize zmiňuje experiment, v rámci kterého byli takto ulovenými rybami nakrmeni psi a ti pak vykazovali zjevné známky intoxikace. Zatímco jádra s vysokým obsahem pikrotoxinu považuje Taylor za velmi nebezpečná, celé plody podle něj představují jen nepatrné riziko a to díky alkaloidům s emetickým (zvracení vyvolávajícím) účinkem koncentrovaným v jejich skořápce.

Poměrně kuriózní smrtelná otrava pikrotoxinem byla tématem článku otištěného v roce 1947 v časopise The Journal of the American Medical Association. Obětí otravy byla dvouletá holčička, které maminka před spaním ošetřila hlavu přípravkem na hubení vší. Autor se zamýšlí nad tím, zda se jed vstřebal do organismu pouze přes pokožku hlavy (matčina verze), či byl také požit ústy (podezření policie).


Dnes je kebule populární zejména mezi homeopaty. Přípravky Cocculus Indicus či Cocculine v ředění 4-9CH (čtyři až devět po sobě následujících ředění 1:100) je doporučován zejména při kinetóze (nevolnost při cestování) a to nejen lidem, ale například i psům. Úlevu prý přinášejí i při těhotenské nevolnosti a nevolnosti vyvolané chemoterapií. Samozřejmě, že by bylo hezké, kdyby se tolikrát znectěné kebuli konečně podařilo nalézt nějaké bohulibé a lidem prospěšné uplatnění. Vzhledem k obecně bídné míře průkaznosti účinnosti homeopatik se ovšem obávám, aby zas nešlo o další blamáž….

Literatura:
1. Accum, Friedrich Christian A. A treatise on adulterations of food, and culinary poisons. 1820.
2. Cornwall, H. B. "Adulteration of Beer." Public health papers and reports 10 (1884): 106.
3. Parkes, Edmund Alexander. A Manual of practical hygiene. J. & A. Churchill, 1891.
4. Taylor, Alfred Swaine. On poisons in relation to medical jurisprudence and medicine. Blanchard & Lee, 1859.
5. Maloney, Arnold H., R. H. Fitch, and A. L. Tatum. "Picrotoxin as an antidote in acute poisoning by the shorter acting barbiturates." Journal of Pharmacology and Experimental Therapeutics 41.4 (1931): 465-482.
6. Matthew, Henry. "Acute poisoning: some myths and misconceptions." BMJ 1.5748 (1971): 519-522.
7. Skitarelic, B. "Fatal Pediculicide Poisoning (Absorption Through Scalp)" Journal of the American Medical Association 134.16 (1947): 1297-1298.
8. Lucertini, Marco, et al. "The effect of cinnarizine and cocculus indicus on simulator sickness." Physiology & behavior 91.1 (2007): 180-190.
9. Gössinger, Edda. "Picrotoxanes." Fortschritte der Chemie organischer Naturstoffe/Progress in the Chemistry of Organic Natural Products, Vol. 93. Springer Vienna, 2010. 71-210.

Autor přednáší toxikologii na Fakultě chemicko-technologické Univerzity Pardubice, více na www.mpouzar.net