Jak jsem napsal již v jednom dřívějším příspěvku, Sinosauropteryx prima ve skutečnosti nebyl prvním objeveným „opeřeným“ neptačím dinosaurem z druhohorní éry. S jeho vědeckým představením v roce 1996 sice pernatá dinománie skutečně odstartovala, ale jak se ukázalo až s odstupem několika let, čínskému teropodovi předcházelo hned několik objevů stejného druhu. Patří mezi ně i fantasticky vyhlížející a stále poněkud záhadný ornitomimosaur ze spodnokřídových vrstev španělské lokality Las Hoyas Pelecanimimus polyodon (v překladu doslova „Napodobitel pelikána s mnoha zuby“). Tento malý dlouhonohý obyvatel pradávné západní Evropy vybočuje z řad běžných „pštrosích dinosaurů“ více než výrazně (pravda, jeho mladší mongolský příbuzný Deinocheirus mirificus je na tom podobně).  Zatímco totiž běžní ornitomimosauři z období pozdní křídy neměli žádné zuby a bývali často zpodobňováni jako holí štíhlí běžci, pelekanimimus byl jiný. Jeho tlamu zdobila výbava v podobě hned 220 zubů a již v roce 1994, kdy byl poprvé představen světu, bylo zřejmé, že části jeho těla mohl pokrývat jakýsi vláknitý integument, vzdáleně podobný savčí srsti. Tento neobvyklý dinosaurus byl vědecky představen ve studii, která vyšla ve zmíněném roce v periodiku Nature. Španělský paleontolog Bernardino Pérez-Moreno v ní stručně popsal základní znaky neúplně zachovalé kostry zhruba 128 milionů let starého dinosaura. Ačkoliv kostra nebyla zachována celá, kvalita dochování jemných struktur byla přímo úžasná. V oblasti spodní části krku a pravé přední končetiny dinosaura vědci dokonce odhalili „subparalelní vlákna“, která byla nepochybně součástí tělesného pokryvu dávného dinosaura z období spodní křídy. Navzdory objevu delikátní „měkké tkáně“ nevzbudila tato informace velkou pozornost a paleoilustrátor Mauricio Antón vytvořil první rekonstrukci vzhledu dinosaura prakticky bez jakéhokoliv náznaku integumentu. Doba rekonstrukcí opeřených a „osrstěných“ dinosaurů tehdy ještě nenastala. Ani zmíněný objev fantastických vláken ale nepředstavoval jediné překvapení, které měl španělský „napodobitel pelikána“ v zásobě.





Konservat-Lagerstätte, tedy velmi jemnozrnné sedimenty, uchovávající i měkké tkáně dávných zvířat, se nacházejí v lokalitě Las Hoyas nedaleko města Cuenca ve stejnojmenné provincii. Ty v roce 1993 poskytly i ukázku dalších měkkých tkání dinosaura. Díky skvěle zachovaným fosíliím dnes víme, že pelekanimimové měli pod hlavou výrazný hrdelní vak (podobně jako jejich současní létající jmenovci) a na hlavě jakýsi hřebínek z měkké tkáně. Podezření na jemný tělní pokryv v podobě proto-peří u pelekanimima měli vědci nejpozději od roku 1996, kdy se jej poprvé podařilo prokázat u čínských teropodů. V roce 1997 však byla publikována studie (pod níž je opět podepsán Pérez-Moreno, dále Derek Briggs a další), která spatřuje v paralelních vláknech spíše pozůstatky svalových vláken než skutečný pokryv dinosauřího těla. Paleontologové tehdy celou záležitost uzavřeli s tím, že pelekanimimus měl kůži holou a zcela bez peří. Právě jemnozrnné sedimenty byly příčinou tohoto tvrzení – kvalita zachování fosílií je zde totiž natolik vysoká, že by se zřejmě (v případě jeho přítomnosti) dochovalo i opeření dinosaura. S tímto závěrem ale mnozí paleontologové nesouhlasí. Například Darren Naish uvádí, že Briggs et al. příliš zobecňují z výzkumu malého segmentu měkké tkáně, která nemusí spolehlivě vypovídat o celém povrchu těla. Možná byly proto-peřím pokryty jen některé tělesné partie dinosaura. Zatím jsme stále ještě na počátku výzkumů těchto delikátních struktur za pomoci nejmodernějších technologií. Dosud také chybí komplexní a podrobná vědecká studie, věnovaná právě španělskému ornitomimosaurovi. Za zmínku stojí, že ve stejném ekosystému žil také pozoruhodný teropod Concavenator corcovatus,  rovněž objevený s jakýmisi štětinatými útvary na předních končetinách. Dnes již samozřejmě dobře víme, že skupina teropodních dinosaurů, známých jako célurosauři, disponovala tělesným opeřením „skrz naskrz“. Dokonce máme nade vší pochybnost prokázáno opeření i u samotných pštrosích dinosaurů (ornitomimosaurů). Je tedy pravděpodobné, že i pelekanimimus jím disponoval, ačkoliv to zatím nelze prokázat přímo výzkumem jeho zkamenělin. Napodobitel pelikána nicméně patří dodnes mezi nejzajímavější zástupce stále rostoucí „dinosauří říše“.




A jak si tohoto zajímavého teropoda představit? Patřil mezi menší zástupce své skupiny, jehož tělesná délka nepřesahovala 2 až 2,5 metru. Hmotnost se dá odhadnout na několik málo desítek kilogramů, přibližně jako u většího psa. Již zmíněný velký počet zubů byl v tlamě pelekanimima rozložen takto – na předním okraji tlamy obsahovala premaxilla asi 7 zubů, každá maxilla pak po 30 zubech a spodní čelist (dentální kost) po 75 zubech. Celkový součet zhruba 220 zubů je pro tuto skupinu rekordní, i když se ani zdaleka neblíží kachnozobým dinosaurům s jejich bateriemi až 1600 zubů (např. severoamerický rod Edmontosaurus). U ornitomimosaurů už měl zuby jen jeden další zástupce – příbuzný mongolský rod Harpymimus, a to pouze jedenáct v každé spodní čelisti. Zuby pelekanimima byly dvou typů, v přední části horní čelisti představovaly poměrně široké zuby výrazného tvaru D, zatímco ve zbytku čelistí se nacházely štíhlejší zuby tvaru ve tvaru malé dýky. Všechny zuby postrádaly vroubkování po okrajích a zuby v horní čelisti byly obecně větší než ty v dolní. Zachované fosílie předních končetin ukázaly, že pelekanimimus – přestože byl primitivním zástupcem své skupiny – disponoval poměrně typickou stavbou kosti loketní a vřetenní, těsně semknutých dohromady. Jeho „ruce“ s přibližně stejně dlouhými prsty a relativně rovnými drápy tak fungovaly jako nástroje, kterými snad dinosaurus mohl hrabat nebo provádět jiné jednoduché úkony (snad i v součinnosti se svojí zubatou tlamou). Kromě již zmíněného hřebínku a hrdelního vaku poskytl tento rychlonohý teropod ještě jednu unikátní strukturu – jako zatím jediný známý neptačí dinosaurus byl objeven se zachovalými otisky jazylky (kostěným hyoidním aparátem na bázi jazyka). Ve svém ekosystému žil pelekanimimus po boku hned několika rodů enantiornitinních „praptáků“ (Iberomesornis, Concornis a Eoalulavis), dále ještěrek a mloků i dalších dinosaurů (např. velký ornitopod Iguanodon a již zmíněný středně velký karcharodontosauridní teropod Concavenator). Ačkoliv byl objeven již před téměř 22 lety, stále o tomto dávném „pštrosím“ dinosaurovi, příbuzném známějším rodům Gallimimus nebo Struthiomimus, mnohé nevíme. Informace však v tomto případě mohou poskytnout nejen nové nálezy, ale i podrobná analýza již objevených pozůstatků. Stačí si jen počkat, Pelecanimimus nám ještě všechna svá tajemství určitě neodhalil…


Odkazy:
https://scienceblogs.com/tetrapodzoology/2007/02/28/feathers-and-filaments-of-nona
 https://phenomena.nationalgeographic.com/2013/01/28/p-is-for-pelecanimimus/
https://en.wikipedia.org/wiki/Pelecanimimus
* Briggs, D. E., Wilby, P. R., Perez-Moreno, B., Sanz, J. L. & Fregenal-Martinez, M. 1997. The mineralization of dinosaur soft tissue in the Lower Cretaceous of Las Hoyas, Spain. Journal of the Geological Society, London 154, 587-588.
* Buchholz, P. 1997. Pelecanimimus polyodon. Dinosaur Discoveries 3, 3-4.
* Perez-Moreno, B. P., Sanz, J. L., Buscalioni, A. D., Moratalla, J. J., Ortega, F., and Raskin-Gutman, D. (1994). „A unique multitoothed ornithomimosaur from the Lower Cretaceous of Spain.“ Nature, 370: 363-367.
Psáno pro Dinosaurusblog a osel.cz