V období posledních zhruba pěti milionů let před koncem dinosauří éry obývaly území dnešní východní Evropy obří sovy, dosahující výšky až dvou metrů! Spolu s posledními neptačími dinosaury se tak v ekosystémech pozdní křídy vyskytovali i děsivě vyhlížející velcí draví ptáci z řádu Strigiformes. Skutečně fantastická představa. Je to ale pravda? Tuto pozoruhodnou informaci publikovali v roce 1975 britští ornitologové Colin James Oliver Harrison (1926 – 2003) a Cyril Alexander Walker (1939 – 2009) v periodiku Palaeontology. Této zajímavé zprávy se brzy chytili přinejmenším dva ilustrátoři, kteří ještě v průběhu 70. let vytvořili ilustraci křídového ekosystému s obří sovou v popředí scény. Jednu z nich nakreslil Gregory Irons a objevila se v knize The Last of the Dinosaurs („Poslední z dinosaurů“), druhou pak Giovanni Caselli. Mýtus o obřích sovách v době dinosaurů se pak komunitou zasvěcených začal rychle šířit, přesto už mu ve stejné době pomalu zvonil umíráček. Mnoha paleontologům se totiž zjištění Harrisona a Walkera zdálo velmi podezřelé, ba přímo výstřední. A nemýlili se – „sovy“, mezitím vědecky pojmenované jako Bradycneme draculae a Heptasteornis andrewsi, ve skutečnosti žádnými sovami nebyly. Fosílie distální části spodních končetin, objevené ve zhruba 70 milionů let starých sedimentech souvrství Sânpetru v transylvánské oblasti tzv. ostrova Haeg, totiž patřily neptačím teropodním dinosaurům. To však bylo zjištěno až později. Autoři původní studie tyto tibiotarzální kostní elementy porovnali s příslušnými kostmi současných ptáků a nejpodobnější jim připadly u současných sov. Vzhledem k proporcím fosilních kostí pak vycházela výška domnělé druhohorní sovy zhruba na dva metry. Dnes se paleontologové obecně přiklánějí k názoru, že fosilní fragmenty patřily zvláštním teropodům ze skupiny alvarezsauridů. Z gigantické pradávné sovy je tak rázem menší teropod poměrně běžných proporcí i stavby těla.
Všechno ale začalo již mnohem dříve, na přelomu 19. a 20. století, kdy pozoruhodný paleontolog, dobrodruh a albanolog Franz Nopcsa (1877 – 1933; více o této osobnosti např. v knize Objevy pod vrstvami času) objevil několik fosilních fragmentů z končetin jakéhosi neznámého teropoda. Dnes víme, že živočich patřil k tzv. begudianské fauně z období geologického stupně maastricht a žil na území Rumunska v době před 71 – 66 miliony let. Zkameněliny se později ocitly ve vlastnictví Britského přírodovědeckého muzea a roku 1913 pro ně kurátor sbírek Charles William Andrews (1866 – 1924) stanovil vědecké jméno Elopteryx nopcsai (doslova „Nopcsovo křídlo z bažiny“). Andrews popsal tento druh na základě proximální části levé stehenní kosti (holotyp nese označení BMNH A1234) a považoval fosílii za pozůstatek mořského ptáka z řádu veslonohých! K dispozici pak byl ještě další fragment kosti, který Andrews nejspíš považoval za pozůstatek stejného zvířete. Přesné místo nálezu obou zkamenělin už dnes bohužel neznáme. Další historie těchto nálezů je poměrně spletitá. V roce 1929 objevil další podobné fragmenty maďarský paleontolog Kálmán Lambrecht (1889 – 1936). Dnes mají označení BMNH A PAL.1528 and BMNH A PAL.1588 a jde o levý a pravý tibiotarzus (distální části dolní končetiny). V roce 1933 Lambrecht pro tento materiál stanovil vlastní čeleď Elopterygidae. Fragmenty byly tehdy stále považovány za pozůstatky dávných moderních ptáků, což o třicet let později akceptoval také paleontolog a ornitolog Pierce Brodkorb (1908 – 1992) ve svém katalogu fosilního ptactva. Konečně v roce 1975 již zmínění ornitologové přeřadili fosílie fragmentů dolních končetin s označením BMNH A1588, BMNH A1528 a BMNH A4359 (druhá z fosílií původně popsaná již Andrewsem) do nově stanovených rodů Bradycneme a Heptasteornis. Mýtus o obřích křídových sovách právě ožil, stejně jako celá jejich čeleď s názvem Bradycnemidae. Nezbývá než litovat, že se tehdy o rekonstrukci nepokusil například náš mistr Zdeněk Burian!
Jak už bylo uvedeno, obří sovy měly v moderní „paleomytologii“ krátký život. Již v roce 1978 se na fosílie znovu kriticky zahleděl Pierce Brodkorb (mimochodem známý jako autor popisu titanise) a zcela změnil svůj původní názor. Jako vůbec první badatel vyslovil tvrzení, že se ve skutečnosti nejedná o zkameněliny ptáků, ale spíše neptačích teropodních dinosaurů. O tři roky později přichází Dan Grigorescu a Eugen Kessler s tvrzením, že Elopteryx je ve skutečnosti neptačí célurosaurní teropod. Vzhledem k fragmentární povaze zkamenělin je následující vývoj zcela obvyklý – rody Elopteryx, Heptasteornis i Bradycneme byly průběžně reklasifikovány a přehodnocovány z hlediska systematiky. Výsledkem je, že ačkoliv ani dnes není jejich zařazení zcela jisté, Elopteryx byl nejspíš neptačím eumaniraptorem, pravděpodobně alvarezsaurem. Bradycneme draculae (v překladu „Drákulova těžkopádná noha“), jehož holotyp představuje úlomek tibiotarzu o délce 37,8 mm, objevený Maud Eleanorou Seeleyovou*, by v případě svého „sovího“ původu skutečně představoval ptáka o výšce kolem dvou metrů. Skutečnost je ale prozaičtější – šlo nepochybně o maniraptorního teropoda, opět nejspíš o zástupce skupiny Alvarezsauria. Dříve byl nicméně považován také za troodontida. Heptasteornis andrewsi („Andrewsův pták ze Sedmihradska/Transylvánie“) je dodnes označován jako nomen dubium. Pravděpodobně se však opět jednalo o maniraptora, zřejmě také ze skupiny alvarezsaurů (a s délkou kolem 2,5 metru byl jedním z největších zástupců této skupiny). Ostatně toto zařazení bylo navrhnuto poprvé již roku 1988, což z rodu Heptasteornis učinilo prvního zástupce z dané skupiny, známého z Evropy. Z obřích křídových sov, koexistujících spolu s posledními neptačími dinosaury, tedy nezbylo vůbec nic**. Dnes sice víme, že v období pozdní křídy již spolu s dinosauřími bratranci obývali ekosystémy končící druhohorní éry i někteří primitivní zástupci tzv. moderních ptáků (Neornithes), rozhodně ale nebyli tak působiví, jako dvoumetrové soví přízraky z Rumunska. Ty se mezitím staly alespoň nedílnou součástí dějin pozoruhodných myšlenek, které obohatily nádhernou vědu zvanou paleontologie.
* Zřejmě se jedná o nejstarší ze čtyř dcer britského paleontologa Haryho Goviera Seeleyho (1839 – 1909), proslaveného dodnes platným základním rozdělením dinosaurů na plazopánvé (Saurischia) a ptakopánvé (Ornithischia). Seeley se roku 1872 oženil s matkou Maud, Eleonorou Jane Mitchellovou, která mu pomáhala v jeho vědecké činnosti. V roce 1894 se Maud provdala za paleontologa a kurátora sbírek Britského přírodovědeckého muzea Arthura Smitha Woodwarda (1864 – 1944).
** V pozdním pleistocénu bychom se nicméně s obřími sovami skutečně setkali na Kubě. Rod Ornimegalonyx, vědecky popsaný roku 1954 a blízký příbuzný současných puštíků, dosahoval díky svým extrémně dlouhým nohám výšky 1,1 metru.
Odkazy:
https://scienceblogs.com/tetrapodzoology/2007/01/29/troodontids-and-owls-oh-the-ir-1/
https://scienceblogs.com/tetrapodzoology/2009/04/04/myth-of-the-six-foot-super-owl/
https://en.wikipedia.org/wiki/Elopteryx
https://en.wikipedia.org/wiki/Bradycneme
https://en.wikipedia.org/wiki/Heptasteornis
https://en.wikipedia.org/wiki/Alvarezsauridae
Reference:
Andrews, C. W. 1913: On some bird remains from the Upper Cretaceous of Transylvania. Geological Magazine 5: 193-196.
Harrison, C. J. O. & Walker, C. A. 1975. The Bradycnemidae, a new family of owls from the Upper Cretaceous of Romania. Palaeontology 18, 563-570.
Kessler, E., Grigorescu D. and Csiki, Z. 2005, „Elopteryx revisited – a new bird-like specimen from the Maastrichtian of the Hateg Basin“, Acta Palaeontologica Romaniae. 5: 249-258
Naish, D. & Dyke, G. J. 2004. Heptasteornis was no ornithomimid, troodontid, dromaeosaurid or owl: the first alvarezsaurid (Dinosauria: Theropoda) from Europe. Neues Jahrbuch fur Geologie und Palaontologie, Monatshefte 2004, 385-401.
Weishampel, D. B.; Grigorescu, D. & Norman, D. B. 1991: The dinosaurs of Transylvania. National Geographic Research and Exploration 7(2): 196-215.
Psáno pro Dinosaurusblog a osel.cz
x