Ribonukleová kyselina už pro nás dávno není jen více méně pasivním prostředníkem, který zajišťuje, aby se instrukce genů uvedly do života. Tzv. ribozymy jsou schopny fungovat jako enzymy a vykazují tudíž vlastnosti, jež jsme původně přičítali jen bílkovinám. Exotické molekuly dvojšroubovicové RNA jsou s to „vymazat“ gen. Samotnou DNA sice nechají na pokoji, ale zajistí totální sešrotování RNA, která se podle tohoto genu vytváří a měla by zajistit tvorbu příslušné bílkoviny kódované genem. V anglicky psané odborné literatuře se pro tyhle „šrotovací RNA“ používá označení „small interfering RNA“ čili zkratkou siRNA. Jsou opravdu maličké a mají jen o málo více než 20 písmen genetického kódu. Ještě o drobítek menší jsou tzv. miRNA čili mikroRNA. Ty jsou k dědičné informaci podstatně šetrnější než siRNA. Přikládají se k některým genům a pak se zase odpojí, přičemž rozhodují o aktivitě genů – tedy o tom, zda gen „poběží nebo si poleží“.
Studie publikovaná nedávno v časopise Current Biology týmy z Rice University a Whitehead Institute for Biomedical Research odhaluje roli miRNA označované jako miR164, jež patří k nejdéle známým miRNA. Když byla v huseníčku zajištěna zvýšená produkce miR164, děly se pozoruhodné věci. V květu se od sebe neoddělovaly kališní lístky a tyčinky a vše srůstalo dohromady. Pokud bylo miR164 zabáněno ve vazbě na její cílové geny, popletl si huseníček počty jednotlivých orgánů. Měl například zmatky v počtu kališních a korunních lístků.
Už z toho je zřejmé, že miRNA dokáže s funkcemi v buňkách a organismech zatočit opravdu zásadním způsobem. Proto asi ani nepřekvapí, že se na výzkumu podíleli i vědci z instituce, jež se ve svém názvu hlásí přednostně k výzkumu na poli biomedicíny. Je víc než pravděpodobné, že mnohé problémy trápící lidstvo vyvěrají z nedokonalých funkcí našich miRNA. Lenošící nebo naopak nadmíru pracující gen může stát například v pozadí nádorového bujení. A do těchto pro nás krajně nepříznivých stavů mohou příslušné geny uvádět právě naše miRNA – molekuly, o jejichž existenci se ještě nedávno vědci do krve přeli.
Huseníček Thalův je „myší rostlinné biologie“. Jeho dědičná informace byla již kompletně přečtena a k dispozici jsou tisíce mutantů, kteří představují vynikající materiál pro studium úlohy genů.
Bonnie Bartelová z Rice University stála v čele týmu, který prověřil role miRNA typu miR164 u huseníčku.
Nahoře je květ „divokého“ huseníčku Thalova. MiRNA funguje tak, jak má, a všechno je v pořádku. Tři snímky ve spodní řadě zachycují situaci u rostlin s nadmírou miRNA typu miR164. Šipky nás upozorňují na splývání lístků květu i na srůstání tyčinek.