Problém jsou stromy
Když stavěli elektrárnu v Černobylu, jako obvykle se nestihly termíny a musela se škrtnout celá řada testů, které nebyly naprosto nutné pro provoz elektrárny. Mezi ně patřila zkouška, zda při výpadku napájení z vnějších zdrojů dokáže roztočená turbína parogenerátoru vyrobit dostatek elektrické energie k pohonu chladícího zařízení po dobu potřebnou k odstavení reaktoru. Při plánované odstávce bylo rozhodnuto o dodatečném provedení této zkoušky, ale především díky nedostatečné kvalifikaci řídícího směny a některým nezdokumentovaným vlastnostem reaktoru, došlo ke strašné havárii. Roztavený reaktor vychrlil tuny radioaktivního spadu do širokého okolí. Více zde.
I přes snahu tehdejších vládců Sovětského svazu bagatelizovat dopad nehody, nakonec přece jenom došlo k vyklizení celé oblasti. Lidé odešli, přišla příroda. Jak se zdá, celé řadě rostlinných a živočišných společenství odchod člověka prospěl k nebývalému rozkvětu. Na ploše 2600 km2 se rozkládá liduprostá zóna okolo elektrárny, druhá, 2200 km2 velká oblast, se nachází severněji v Bělorusku. Většina z těchto oblastí je dnes porostlá hustým lesem. Což je na jedné straně dobré, protože les zabraňuje kontaminované erozi půdy, na druhou stranu to je tikající bomba. Na rozdíl od havárie ve Fukušimě, kdy byla odvezena kontaminovaná hlína ze širokého okolí, v Černobylu to bylo provedeno pouze v úzkém, nejvíce zamořeném pásmu kolem elektrárny. Zbytek byl ponechán svému osudu.
Součástí spadu v roce 1986 byly radioaktivní izotopy, jako jsou stroncium a cesium, které zůstaly navázány v horních 10 cm půdy. Stromy, rostliny a houby, které z této půdy rostou jsou napájeny vodou, která tyto prvky rozpouští a v podobě solí je rozvádí do celého organismu. Tím se cesium a stroncium opět dostává do oběhu v životním prostředí, v podobě listí potom spočine opět na povrchu a dalšími dešti je znovu smýváno a rozpouštěno a tak pořád dokola. Tyto prvky se hromadí v potravním řetězci, jako například v houbě jelence, z níž se vylouhované cesium hromadí v těle šumavských divočáků. Více zde.
Podle týmu vědců, vedených Nikolaosem Evangeliou z Norského institutu pro výzkum atmosféry, z celkových 85 petabecquerelů (PBq https://cs.wikipedia.org/wiki/Becquerel) je doposud v půdě od dvou do osmi PBq. A to je právě to dřímající nebezpečí. V případě lesního požáru by se do kouře mohlo uvolnit až 0,5 Pbq cesia, které by mohlo zamořit nejen východní Evropu, ale mohlo byt se dotknout i tak vzdálených oblastí, jako je Itálie, nebo Norsko. A nejednalo by se jenom o cesium, do vzduchu by lesní požáry mohly dostat i velké množství stroncia, plutonia a americia. Z dlouhodobého hlediska by se na postiženém prostoru jednalo jenom asi o 1% roční dávky, ale rozptýlené těžké kovy by uvízly v půdě, odkud by se mohly dostat do oběhu, podobně jako se to již dnes děje skoro třicet let po katastrofě.
Hrozba velkého lesního požáru roste s tím, jak les stárne. Nikdo z něj neodstraňuje mrtvé stromy, v podrostu se hromadí mrtvá biomasa. Navíc radioaktivní protředí v půdě a listí hubí drobný hmyz a další mikroskopické organismy, které se podílejí na rozkladu mrtvé biomasy. Podle výzkumníků tak v lesech Černobylu přibývá dvakrát více mrtvé biomasy (především listí a jehličí) než před rokem 1986.. Kromě toho, celá oblast má jenom velmi málo akceschopných hasičských jednotek. To vše nahrává nebezpečí vypuknutí rozsáhlého lesního požáru, který by třicet let po havárii mohl opět zamořit velkou část Evropy Otázkou je, jestli ve válkou rozvrácené Ukrajině se najde dost financí na akci, která by snížila riziko lesního požáru v Černobylské oblasti.
Literatura
N. Evangeliou et al.: Fire evolution in the radioactive forests of Ukraine and Belarus: future risks for the population and the environment, Ecological Monographs 85:49–72. https://dx.doi.org/10.1890/14-1227.1 Read